Husův moralismus vychází ze strašné situace v tehdejší církvi, již kritizoval i sám Karel IV. Dobrý obraz o středověké církvi si může učinit každý čtenář Dantovy Božské komedie. Tento největší katolický básník, jejž asi nikdo nebude podezřívat z toho, že by církev jako takovou nenáviděl, ostře kritizuje poměry v církvi a odsuzuje soudobé papeže do hlubin pekla. Stejně ostře se vyjadřovali i mnozí světci během staletí před Janem Husem. Církev stále hledala svou reformu, ať už v hnutí kolem sv. Bernarda z Clairvaux či kolem sv. Františka z Assisi, ale zas a zas se ukazovala ve své světské moci proti reformě imunní. Petr Sláma by si měl uvědomit, že církev před Tridentem vypadala zcela jinak, než si dnešní katolíci chtějí přiznat.

Byl-li Hus v něčem heretik, tak v některých subtilitách (měl blízko k tzv. donatismu), ne ve své moralismu. Moralismem naopak Hus jasně dosvědčuje svou příslušnost ke středověkému katolicismu, jenž neustále hrozil peklem. Je také příznačné, že skutečná reformace, začínající s Lutherem, měla zcela opačný éthos, totiž důraz na Pavlovo učení o milosti (dnes populární i v římské církvi). Hus není teologicky předchůdcem reformace, stal se však vzorem člověka, který pro návrat k pravé církevní nauce (již luteráni i kalvíni nacházeli v Písmu na rozdíl od Husa, který čerpal navíc ještě z pozdější katolické tradice stejně jako celá scholastika) dokázal obětovat svůj život. To motivovalo českou reformaci, tj. "husitství", ale i reformaci světovou (Luther se k Husovi hlásil).

Co je však nejpodstatnější na Husově příběhu, to je jeho smrt. Tak jako mnoho jiných kritiků církve (mezi jinými třeba církví prokletý, mnohem radikálnější než Hus, John Wyclif, z něhož vychází Husovo dílo O církvi), mohl i on žít v klidu pod ochranou šlechty, ale uvěřil koncilu a císaři Zikmundovi. To bylo od něj naivní, nicméně i šlechetné a statečné následování Krista. Přišel na koncil a podobně jako kdysi svatý František, který s církevními stvůrami svedl taky bolestné boje, tam proti zájmům moci a korupce hájil pravé jádro církevní nauky tak, jak by ho v zásadě (teď nejde o detaily) přijali určitě také velcí zakladatelé západní církve, jakými byli sv. Augustin či sv. papežové Lev Veliký, Řehoř Veliký, Řehoř VII. Že církev potřebovala reformu a že ta reforma musela spočívat v návratu (jak se uskutečnil např. na Tridentském koncilu), o tom v Husově době už nějaké to století asi nikdo, kdo to s církví myslel dobře, nepochyboval. Ale proto byl Hus mocným prelátům tolik nebezpečný, protože řekl to, co si mysleli mnozí (včetně králů, císařů (= Karel IV.) a knížat!), a řekl to velmi nahlas, dokonce na koncilu a silou pouhé morální autority. Je nepochybné, že měl pravdu.

Měl pravdu, když usvědčoval preláty z naprostého znehodnocení křesťanství, z obludného zničení původní církve, jak ji založili Ježíš Kristus, apoštolové a sv. Otcové. Tváří v tvář svinstvu a lži neodvolal stejně jako mnoho a mnoho křesťanských mučedníků prvních staletí, kteří pro svou víru byli vyvražďováni, a podstoupil smrt ohněm. Byl a zůstal sám, jeho dědicem nikdy nebyl žádný "husitismus" a římská církev ho nikdy nepřijala zpět, byť byl nad vší pochybnost jedním z nejzásadovějších katolíků své doby. Neměl to štěstí jako Jana z Arku, již římská církev nejprve upálila, aby ji pak prohlásila za svatou.

Nejpomýlenější ze všeho je však chápat Husa jako veličinu národního hnutí, jak to dělala také první republika, komunisté a nakonec i Československá církev husitská. Hus je postava dějin náboženství, patří do světového étosu pravdy a poctivosti, a to, že byl Čechem a měl péči o svůj národ, to je zcela vedlejší a případkové. Proto na něj také můžeme být hrdi. Na dnešní poměry byl sice fanatik, ve svých poměrech však v žádném případě. Pro každého, kdo chce být k němu slušný a poctivý, musí být tento muž jedním z katolických světců. Mírné potíže, které měl s některými částmi nauky, nejsou problém, stačí se podívat pro příklad na takového světce, jakým byl sv. Augustin, jehož učení de facto zakládá kalvinismus, a přece Augustin patří mezi římskokatolické světce par excellence. Jediná církev, pokud vím, která se ovšem zatím dokázala přihlásit k Husovi jako ke katolickému světci, je česká starokatolická církev.

Pro mne osobně je Hus krom toho všeho ještě příkladem českého vzdělance (a na něj posléze navazuje Chelčický a Komenský, byť oba již patřili k reformačnímu učení), který přesahuje to, co tu od národního obrození zakořenilo jako "česká kultura". V dobách, kdy na území, kde se mluvilo česky, nějaká skutečná kultura byla, to byla kultura intimně a hluboce napojená na celoevropský rozměr a celoevropská témata. Hus byl osobnost evropského formátu a Češi mu dávno přestali rozumět nikoli jenom díky různým ideologickým animozitám (rekatolizace vs. Hus-protestant, pak národní tradice vs. Hus-katolík a Hus-scholastik, pak třídní pojetí Husa vs. Hus-přítel šlechty a středověkého uspořádání státu), ale také proto, že ztratili základ, že se od národního obrození uzavřeli na smradlavém dvorku své malosti a nijak se nevraceli ke své původní kultuře, kultuře univerzalistické, umírněně katolické a otevřené světovému bohatství. Hus by měl být chápán a studován jako mohutný most přes řeku národní malosti k moři velké univerzalistické civilizace středověku, z níž vyrostla renesance, reformace, věda a celá naše západní civilizace. Četba Husa by měla českého studenta v 21. století přivést k podrobnějšímu studiu Tomáše Akvinského, ba scholastiky vůbec, měla by mu ukázat dodnes živé místo Husa v diskusi o církvi, o náboženství, o tradici a svědomí. Kultura totiž, zejména v civilizovaném světě, nezačíná v devatenáctém století, ale v antice a ještě před antikou. A je intimně spojená s náboženskými otázkami od Gilgameše po Ginsberga. Češi si tohle ve svém smrádečku neuvědomují již hezky dlouho, a podle toho jejich "kultura" také vypadá. I proto pro ně Hus a Komenský zůstávají stále tak cizí, byť o nich žvaní tak často.