Sobotní film Lo que sé de Lola / Co vím o Lole (Španělsko 2006) zašel až na úplnou hranici otázky o tom, kde leží v kinematografii hranice "umění"? Na hodnotové škále od nejkomerčnějšího zábavného nákladného amerického filmu až k poetickým, při tom mírně sentimentálním populárním snímkům (viz Amélie) přes dobře vyvážené, inteligentní, básnické a přitom zábavné a napínavé filmy, jako je Adaptation, anebo první dva snímky, které jsem zhlédla letos zde v Karlových Varech, Mister Lonely , a Ye-ui-up-nun-gut-deul leží na úplně opačném konci filmy, jako je Lola.

Ve svém úvodu k tomuto filmu uvedl režisér Javier Rebollo, že nechce mluvit o své tvůrčí práci, že by byl raději, kdybychom film sami zhlédli, nechali jeho obrazy na nás působit a ovlivnit nás. Nejvýznamnějším slovem v této jeho věte bylo slovo obrazy. Jeho film je ovlivněný východními filmy jako Takeshis a mnoha dalšími korejskými a japonskými filmy, které jsou zkonstruovány ze záběrů, které se zdají být statickými obrazy. Ale v těchto filmech přece jen ještě existuje nějaký pohyb, a je v nich vždycky důvod, proč je ten film filmem (anglickým slovem movie že se v tom něco pohybuje) a nikoliv, jako to skoro úplně bylo ve filmu Lola pouze albem statických fotografií.

Na Rebollově filmu je politováníhodné, že člověk chápe jeho úmysly. Je jasné, že tento pomalý a někdy naprosto statický průběh "příběhu" má vyjadřovat nehybnost v životě hlavních postav. Rebollo chce líčit monotónní, depresivní a bolestné životy. Avšak jediné, co se mu podařilo, je to, že natočil monotónní, depresivní a bolestný film.

Začátek filmu je plný záběrů, které na sebe navzájem odkazují (možná, že některé jsou dokonce použity víckrát?), když se Léon, hlavní hrdina, doma stará o svou nemocnou matku. Jezdí nahoru výtahem, pak dolů výtahem. Pokaždé, když vstoupí do pokoje své matky, se dveře otevírají přesně v tomtéž úhlu, a pak vidíme, jak hlavní hrdina do dveří strčí svůj pihovatý nos. Účelem těchto záběrů, které se opakují, je zjevně dostat nás do určitého polohypnotického transu, abychom byli schopní vnímat tempo jeho života tak, jak ho vnímá i on sám. A jak Léon říká, "Je me suis habitué..." -- Zvykl jsem si na to. Po tomto všem má být zjevně smrt jeho matky a posléze příjezd jeho nové, neúspěšné a tápající španělské sousedky Loly, určitým šokem. Anebo alespoň změnou.

Ve skutečnosti si však film udržuje svou šnečí rychlost, takže události neobsahují žádný konkrétnější význam. Všechno se prostě dál děje stejným způsobem, v logice Léonovy emocionální zakrnělosti. Léon se tedy už svědomitě nestará o matku, ale voajeristicky zdálky neustále pozoruje Lolu, dokonce s ní všude jezdí, aniž by si ona toho údajně kdy povšimla. a to daleko, z Paříže až do La Mancha ve Španělsku. Avšak tempo filmu zůstává pořád stále stejně pomalé, příběh se odvíjí pořád stejným tempem. Barvy jsou pořád tytéž -- jsou to pořád primární barvy, ale jsou vybledlé. Film je selháním, protože barvy se nikdy nepovznesou nad monotónnost a ani postavy ani režisér nechtějí, aby se tak stalo.

Když se film zdá nudný, je to proto, že něco chybí. Existuje přece množství pomalých, meditativních, jemných filmů, které jsou přesto dojemné a zajímavé. Tento mezi ně nepatří, protože ono něco, co by mělo být ve vzduchu, v tomto filmu prostě chybí. Není zde žádná emoce, postavy nevyvolávají sympatie. Občas se vyskytne mlhavý a jemný pokus o humor, jako když Léon tančí k hudbě Lolina vánočního stromku. Ale tyto věci nikam nevedou a je to celé jen neohrabané. Tyto pokusy nepřispívají k ničemu, protože neobsahují sarkasmus. Ve filmu není nic groteskního, všechno je jen nadbytečné.

Rebollo tímto filmem selhal, protože zjevně nevzal v úvahu své diváky, anebo prostě falešně zhodnotil jejich potřeby a očekávání. Film bez diváků není ničím, a tento film nečiní nic, aby vyvolal divákovy emoce. Než film skončil, polovina diváků odešla. A to proto, že na tento film se v podstatě nedá dívat. Nepodařilo se mu zaangažovat diváka, protože ten film není naživu, nudně a ploše před námi visel. Příliš moc chtěl být uměním, a tak ztratil styk se skutečným životem.