Korupce a rozdávání postů má výrazně unikátní tradici. Dříve se patřilo vyhlédnutého pajduláka jmenovat ředitelem nebo tajemníkem a potom s ním manipulovat dle ideové potřeby. Pokud děvkařil či chlastal, slávabohu, panstvo se trefilo. To bylo radosti kolem čerstvého čertova lejna! Stávalo se a vyhlédnutý kejhal provalil svoje neřesti tak nešťastně, že musel být odvolán. Odvolali jej na jiný post, kde mohl škodit méně výrazně, dostal novou šanci, nezavřeli mu dveře -- k trestu popatřila i různá klekátka, kde se nezvedenec kál a sliboval nápravu. Za větší trafiku menší trafika, hlavně udržovat směr a nezpronevěřit se službám lidu! (Konečně genetika je potvora, ještě dnes jeden televizní mameluk vyslovil toto: my tu nejsme kvůli sobě, ale kvůli lidu! I prosím ho, genia průměrnosti -- odejdi, přestaň sloužit nám nehodným a hloupým, odpočiň si, synku.)

Komu by se chtělo dobrovolně do podpalubí, neřkuli přímo k výhni sociálního kotle, kde s tebou mohou i přiložit, človínku, než se naděješ. Ono i posluhovat se musí umět. Je k tomu potřeba jediného -- tuposti. Čím více je člověk obroušen, tím lépe splňuje manipulační kreativitu, tolik potřebnou k zakládání nových silných opor. Tu zaplatíme, tu přimhouříme oko na nestandardním nabytím finančních prostředků, tu zase necháme kohosi podivně se vyrovnat s věřiteli a zmizet za vodou, jak učinil kdysi ječmínkový král a po něm další a další informovaní pradláci ještě páchnoucí od velkého peněžního prádla. Ich lache mich kaputt, moji drazí ferinové, přestaňte mě unavovat planými argumenty a testy bezúhonnosti. Tam na moři si vlnky hrají a my stojíme na pokraji břehů a máváme vám na pozdrav!

Bylo nebylo, milé děti, v jednom městě severního regionu stál kouzelný krám. Do toho krámu se nechodilo předními dveřmi, milé děti, ale zadním vchodem. A v tom krámě, ano, měli docela všechno, jako v tuzexu...nevíte co je tuzex? Takový krám, kde mají docela všechno, ale ne jako supermarket, vy malí popletové...ještě lepší! V tom krámě prodával hodný pán jiným hodným pánům, tam každý nemohl, protože ne všichni bývali hodní. Jenže ten prodavač si údajně zapisoval, co komu prodal, jak který ten hodný platil či neplatil a když se to ti hodní dozvěděli, tak prodavače zavřeli a on sešel údajně vlastní rukou v cele vězení, protože moc dobře věděl, že chtěl ubližovat vybraným.

Být kýmsi vybrán a udržován na postu, byť evidentně potřebuje vybraný jedinec pomoc psychiatra a nařízenou ústavní léčbu, je důležité pro život bez větších zádrhelů a kopanců, vedoucích nutně ke společenskému úpadku. Kdo nechce mít tučné konto a přitom mnoho nešetřit? Znamenat cosi v nezajímavém koloběhu celebrit? Rozhodovat o zásadních záležitostech našeho rozvoje, ohrožujícího světové ekonomické tygry? Kdo by se nechtěl koupat ve sluneční lázni zasypané blahobytem a přitom zlehýnka chrochtat blahem, jak ten čas letí?

Tučná konta patřila, patří a patřit budou, sebevědomím povahám. Není nic horšího, než váhavost a malá víra v sebe sama. Je prý nesmysl plakat nad bezvěrectvím a nehoráznou honbou za majetkem, útoky na přední posty v politických mraveništích, kde dělní mravenci v návalu pracovního vytížení sežerou neomylně i královnu. Směšnost různých jmenování, řádování, vyhlašování osobnosti osobnostmi, nepřehlédnutelné omyly při těchto slavnostech, nás musí nechávat chladnými.

Uchovat si zdravý rozum vyžaduje nezměrné trpělivosti. Kdo prská nad nehoráznostmi valící se kolem něho, bude nemocen. Prskání postrádá smyslu. A všimněte si, že prskající mnohdy neprská s úmyslem zastavit marasmus, ne, on prská, že není tam, kde chtěl by být, že nemůže namočit sosák do špinavé kaluže a pořádně si přihnout z odpudivé břečky.

Bohatá napajedla nebývají přístupná každému. Musí se pečlivě střežit, protože lidská chamraď dokáže zničit naprosto všechno a bez známek uzardění. Ještě předevčírem měl náš blekota nahý zadek a včera se nadechl... a dnes, dnes je z něho zazobaný junák -- a se zazobaností si koupil dvě kila mozečku a předvádí se před překvapenou veřejností. Hele, nade mne není! Opravdu! S tím nic neuděláte, lidičky. Kdo umí, ten umí a druhý čumí. Ich lache mich kaputt, opravdu. Nesmíte mě neustále rozesmávat, smích je sice zdraví, ale může zabít. Smějeme se a nevíme, že sobě. Jinak bychom nemohli tiše přihlížet drzosti některých šafářů, co nectí právo, co se zabydleli v dobře placených a významných sinekurkách a nemíní odejít ani v případě, že mají na hlavě hodně žluklé máslo -- hlavně vydržet, nenechat se odstrčit. Veřejnost? Co to je? Volič? Kdo to je?

Kdo netouží po tučném korytu, bude se hlásit na hlavním nádraží u vlaku Naděje. Zájezd skromných vyjede za lidmi toužícími po nadlidském zbohatnutí a účastnici za udržitelnost normálnosti budou rozmlouvat a ukazovat, jak žít bohabojně, střídmě, morálně, jak s malými prostředky dosáhnout klidu a věčné pochopení pro rozmazlené a plačící souputníky. Pro velký zájem budou připojeny další vagony, dráhy přislíbily, že nebude žádného zpoždění a časový rozvrh bude dodržen.

Komu nechybí sebevědomí má výhodu, že si nemusí klást zbytečné otázky o schopnostech a důsledcích svého jednání. Na co sáhnu, to se mi povede, lidi, to byste nevěřili.

Svět koryt doznává v každé epoše originality. U nás doma zvláště.