V západním volebním systému obvykle vystupují dvě hlavní strany, jedna více nalevo, druhá více napravo. To platí i pro Francii, kde hlavní proud pravice představuje Union pour un mouvement populaire (UMP), strana Sarkozyho, a hlavní proud levice Socialistická strana, jejíž kandidátkou byla Ségolène Royal. Obvykle ve většině voleb hlasuje základna strany pro svého kandidáta. Tak je tomu nesporně i ve Francii s jejím dvoukolovým systémem. V druhém kole se uchazeč o vítězství může zaměřit na tři skupiny, které mohou hlasovat jinak než v prvním kole: na výraznější pravici, výraznější levici a na střed. Střed tvoří voliči ochotní přejít od jedné velké strany ke druhé, což se stává docela často. Výraznější levice a výraznější pravice obvykle volí mezi příslušnou stranou hlavního proudu a abstencí.

Když vyhrál François Mitterand jako socialistický kandidát volby roku 1981 a opět roku 1988, bylo zřejmé, že získal dodatečné hlasy ve středu. Když zvítězil Jacques Chirac jako pravicový kandidát roku 1995, vedl svou kampaň na „sociální“ platformě a tím také získal dodatečné hlasy ve středu. To se ale tentokrát nestalo. Výraznější levice dala hlasy Royalové. Střed se podle všeho rozštěpil obvyklým způsobem – dvě třetiny napravo, třetina nalevo. Sarkozy ale dostal dodatečné hlasy od výraznější pravice. I když její hlavní kandidát Jean-Marie Le Pen žádal výslovně své příznivce, aby v druhém kole abstenovali, nebyl vyslyšen. Jeho lidé hlasovali pro Sarkozyho.

Otázka zní, proč. Většinu těchto voličů nezajímají vztahy Francie se Spojenými státy. A do značné míry je nezajímají ani konzervativní ekonomická opatření, která sliboval Sarkozy. Volili ho především proto, že podle nich zastává protimuslimskou pozici, kterou považují za důležitou. Sarkozy to udělal třemi konkrétními způsoby. Slíbil, že tvrdě zakročí proti kriminalitě v banlieues (fancouzských ghettech). Slíbil přísnější kontrolu imigrace. A slíbil, že se zásadně postaví proti členství Turecka v Evropské unii. Je skoro jisté, že tyto tři sliby dodrží a že tak voliči výraznější pravice dostanou, co chtěli.

Co to ale znamená pro zbytek jeho programu? Nemusí to znamenat příliš mnoho. UMP je strana historicky zakořeněná především v gaullismu. Co je nebo byl gaullismus? Charles de Gaulle prosazoval ve svém prvním období, kdy byl u moci, tedy bezprostředně po druhé světové válce, tři věci: právo Francie na významnou a nezávislou roli ve světové politice, takzvaný dirigisme, což byl druh keynesiánské hospodářské politiky s výraznou úlohou francouzského státu, a vnitřní antikomunismus.

Svou politiku nezměnil ani po návratu k moci roku 1958. Když mluvil o francouzských jaderných zbraních, říkal, že mají bránit Francii tous azimuts, tj. ze všech směrů. Stáhl Francii ze struktur velení NATO. Nicméně ale vždy trval na tom, že globálně je Francie na stejné straně jako Spojené státy, tj. že je antikomunistická. Nadále zastával francouzský sociální stát. Francie měla po de Gaullovi čtyři prezidenty a žádný z nich se zásadně neodchýlil od jeho tří základních stanovisek – Francie jako nezávislé mocnosti, sociálního státu a antikomunismu -, i když pouze dva se prohlašovali za gaullisty.

Bude Sarkozyho volání po změně znamenat odmítnutí tohoto trojího stanoviska? Pochybuji. Pokud jde o Spojené státy, Sarkozy řekl, že Francie byla ve způsobu, jakým přistoupila k žádosti USA o intervenci v Iráku „arogantní“, ale že s jejím stanoviskem v zásadě souhlasí. To se podobá spíš linii Angely Merkelové – mluvit se Spojenými státy zdvořileji, ale přesto usilovat o poněkud nezávislejší politiku. Merkelová to ukázala nedávno, když uhlazeným jazykem vyjádřila silný nesouhlas se záměrem USA umístit zařízení na zachycování raket s jadernými hlavicemi v Polsku a České republice.

Lord Palmerston, britský ministr zahraničí v polovině devatenáctého století, je autorem slavného výroku: „Británie nemá trvalé spojence, má trvalé zájmy“. Jaké jsou zájmy Francie? Ve skutečnosti potřebuje Francie od Spojených států máloco. Spíš potřebují Spojené státy podporu Francie. Hlavní francouzské zájmy se týkají utváření Evropy a vztahů s bývalými koloniemi v Africe. V Evropě francouzským zájmům nejlépe odpovídá pokračování v těsných vztazích s Německem. Pro Sarkozyho může být vzorem Merkelová mnohem víc než paní Thatcherová. Pokud jde o bývalé francouzské kolonie, ty už daly otevřeně najevo svou nelibost nad zvolením Sarkozyho právě kvůli jeho stanoviskům, jež vyhovují výraznější pravici. Nejdůležitějšímu prioritami zahraniční politiky Sarkozyho bude propracování vztahů s Německem a náprava vlastního obrazu v někdejších francouzských koloniích.

Opuštění gaullistického odkazu by mu nepomohlo v jednom ani druhém. Určitě od něj lze očekávat prosazení některých hospodářských opatření jako je likvidace pětatřicetihodinového pracovního týdne nebo uzákonění různých daňových reforem. Ale to zdaleka neznamená zničení sociálního státu. V předvolební kampani mluvil také o odmítnutí dědictví roku 1968, což se zdá být způsob, jak být roku 2007 antikomunistou. Zatím je ale těžké vidět, co by to mělo prakticky znamenat.

Ve vnitřní politice Sarkozy pracuje na pokud možno co největší demontáži organizovaného politického středu, který se snaží distancovat od hlavního pravicového proudu tím, že vytvoří „opravdovou“ centristickou stranu. To se Sarkozymu pravděpodobně podaří. A zmatky v Socialistické straně  mu nepochybně pomohou upevnit vlastní voličskou základnu pro budoucí volby. To vše je ale velmi vzdáleno zásadnímu rozchodu s politickým konsenzem, na jehož základě Francie funguje už od roku 1945.

Zdroj ve všech jazycích: FERNAND BRAUDEL CENTER
Binghamton University, USA
© Immanuel Wallerstein 2007

© Immanuel Wallerstein, distribuuje Agence Global. Pokud jde o autorská práva a povolení, včetně překladů a umísťování v nekomerčních médiích, kontaktujte rights@agenceglobal.com, 1.336.686.9002 nebo 1.336.286.6606. Je povoleno stahování komentářů a jejich zasílání elektronicky nebo e-mailem třetím osobám za podmínky, že nedojde k zásahům do textu a bude zveřejněna informace o copyrightu. Autora můžete kontaktovat na immanuel.wallerstein@yale.edu.

Tyto komentáře, publikované dvakrát za měsíc, jsou zamýšleny jako reflexe současné světové scény, nahlížené ne z pohledu novinových titulků, ale z dlouhodobé perspektivy.