Chleba tehdy stál 2,50 Kčs, rohlík 30 haléřů, šunka od kosti 4 Kčs, půllitr piva 1,50 Kčs. Babička měla devět set korun důchod, dědeček jako bývalý vedoucí od Bati dva tisíce. Pro mléko jsem chodil s hliníkovou bandaskou a mlékařka je nalévala z hliníkové pětadvacetilitrové konve s velkým poklopem. V rádiu hráli Simonovou, Pilarovou, Rottrovou, Přenosilovou, Hermanovou, Suchého a Šlitra, Cortése, Chladila, k blues, jazzu a swingu inkinující zpěváky Hálu, Průchovou či Hegerovou, rozhlasový soutěžní pořad Dvanáct na houpačce a s ním třeba dvojici Paleček & Janík.

Lidé žili. Žili pracovitě, spokojeně a do temné doby pokoření a normalizace bylo ještě daleko. Radost nad tím, že se člověk dostal do vesmíru, byla nelíčená a nikým neorganizovaná. Byla to událost, kterou dnes může překonat už jedině přistání Marťanů.

Stejně tak jako všichni dospělí i děti drželi place Lajce ve Sputniku, Gagarinovi držel celý národ palce v jeho slavné hodině. A o několik let později Američanům při přistání Apolla 11 v Mare Tranquility a výletu na Měsíc 21. července 1969 také. Všechny tři události byly oním "malým krokem pro člověka a velkým krokem pro lidstvo", jak se vyjádřil Neil Armstrong. Apollo 11, které jsem jako dítě zažil při přednáškách v Planetáriu, komentoval pro Čechy redaktor deníku Mladá fronta Karel Pacner. Babička mi musela kupovat Letectví a kosmonautiku, neb jsem svou ambici být letcem a pak snad někdy i kosmonautem bral vážně. Návštěvy letiště v Ruzyni či Národního technického muzea při návštěvách Prahy i svazarmovského letiště v Kroměříži, kde jsem bydlel, byly pravidelným rituálem mého dětství. Ročníky Letectví a kosmonautiky, u kterých jsem se učil v pěti letech číst, mám schované dodnes. Články o raketových motorech, aerodynamice a vztlaku byly lepší než škola. Pýcha obyčejných lidí na úspěch Gagarina i Armstronga, stejně jako před deseti lety na úspěch jihoafrického lékaře, profesora Christiaana Barnarda či stavitele Orlické přehrady nebyla prázdným pojmem, ale romantickou, autentickou realitou. Byla součástí tehdejšího, technologicky optimistického vidění světa, vidění pokroku. Ti lidé věřili doopravdy, že svět se stane lepším, pozná-li tajemství vesmíru a ovládne li živly. Rozvoj letecké dopravy a sen o lidech na Měsíci byl součástí technologického optimismu. Už od dob Julese Verna.

Čulíkovo pohrdání upřímností písně a klasifikace skladby autorů Jaromíra Hniličky a Pavla Pácla, nazpívané Gustavem Bromem jako "stalinského" umění, je falešnou, kavárenskou intelektuálštinou, tak snadnou v dnešní dekadentní době. Je nepochopením a nebezpečnou ztrátou paměti, kulturního kontextu u autora, který si přitom osobuje právo hodnotit kulturní díla.

Persifláž gagarinovské oslavy , které se dopustil Vyčítal s Parkanovou, je oproti upřímnosti Broma součástí absurdního politického divadla, ne nepodobného divadelní hře Friedricha Dürrenmatta z psychiatrické léčebny - Fyzikové. Jeden předstírá, že je Einstein a druhý, že je Newton. Vyčítal předstírá, že jeho kotlíkářství s usárnou na zádech ještě někoho zajímá (po jeho karikaturách už neštěkne ani pes, i když je autorovi tiskli po celou dobu normalizace v Dikobrazu). Parkanová přestírá, že jí sluší ministerstvo obrany, ale i mikrofon, reflektory a jeviště. Stačí se podívat do zrcadla. V obou případech. Absurdní drama pro jednoho, který bude tleskat. Povinně. Ne proto, že by zpívanému kusu rozuměl, a nebo dokonce pochopil jeho komplikované motivy, ale protože se to na návštěvě sluší...

Přejme Georgi W. Bushovi tu frašku. Gagarinovi nesahá ani po kotníky.