"A tak nakonec mnozí končí v léčebnách pro dlouhodobě nemocné a čekají," napsal jsem právě před dvěma měsíci v článku "Ta už jíst nebude, aneb o předvelikonočním půstu jinak" a dnes bych dodal : čekají i lékaři a příbuzní. V dalším textu "Všední příběh z pozlátkového světa, aneb cosi je shnilého ve státě českém" jsem psal o osudu jedné staré paní v systému české zdravotní péče. Tehdy jsem mimo jiné uvedl : "Před několika týdny chtěla zemřít, ale rozhodla se ještě počkat, na co, na zázrak? Ještě zatím věří, že si ji blízcí vezmou brzo domů."

Nevzali a ona delší dobu ví, že domů se již nedostane a jestliže jsem v předchozím článku napsal, že ji přemohla pasivita a odevzdanost, dnes je to naopak hluboké smíření se svým osudem bez výčitek komukoliv.Už obdivuhodně nebojuje sama se sebou, s cizím prostředím, se stejností minut, hodin a dnů, neboť stejně obdivuhodně toto prostředí, stejnost minut, hodin a dnů přijala. Ztrácela síly a ztrácí je stále. Už nečeká dvacet tři hodin a padesát minut den co den na možnost, až s ní budou rehabilitační sestry cvičit. Dostala se do lepší nemocnice, s mnohem kvalitnější ošetřovatelskou péčí, ale už nemá důvod se snažit.

Napsal jsem, že rehabilitace po mrtvici je jediný způsob léčby, jediný smysluplný program a důvod pobytu v nemocnici pro člověka, ve snaze vrátit ho domů, do ještě snad přijatelného života. Nic z toho pro tuto paní již neplatí. Plných dvacet čtyři hodin denně teď jen trpělivě snáší další a další potíže, které přináší stále slábnoucí tělo. Svět už není zmenšený na automatizované pohyby zdravou rukou kolem sebe, kterými ho ohmatává, už nemá sílu se pohnout a tak pro ni existuje jen jeden jediný svět, ten její, kdesi hluboko uvnitř jí samé. Leží na posteli tiše a klidně, zavřené oči, ponořena sama do sebe.

Ví co přijde, na rozdíl od těch druhých nemá strach, statečně očekává to, co ji vysvobodí z bezmoci a přinese úlevu. Zní absurdně v dnešním světě, že člověk v těchto chvílích a s tímto osudem nemá co ztratit, jen život, o který se dnešní civilizace tolik třese. O těchto věcech se ale nemluví ani zde, mezi lékaři a příbuznými, kteří nejspíše dále čekají na zázrak, možná právě proto, že svoji příležitost vzít si maminku domů dávno vzdali. Mají svá vysvětlení, své obhajoby a představy, které se jen nekryjí s představami pacienta. Tito lidé obvykle jen obtížně přijímají smrt svého blízkého, mnozí to neudělají nikdy.

A tak se nic zdánlivě zvláštního neděje, tato paní je po více jak dvou měsících v omezeném prostoru lůžka jen jednou z tisíců lidských bytostí, opouštějících v těchto podmínkách tento svět. Cosi je ale přece jenom podstatně jiné, jsme přátelé, kteří se mají rádi. Víme o sobě, máme svůj jazyk, dorozumívání, svoji komunikaci i ve vzrůstajících objektivních obtížích její odezvy. Máme svoji přízeň, důvěru, toleranci i otevřenost a tak oba víme a nemusíme si nic vysvětlovat, o ničem se přesvědčovat, nemusíme si lhát. Za ten více než rok, co jsem ji chodil domů rozptýlit a potěšit jsme toho prožili strašně moc.

Postupně jsme si vytvořili to, v čem jenom dále pokračujeme, nic víc. Už se nemusím snažit motivovat ji ve snaze pokusit se naplnit podmínky alespoň omezené pohyblivosti k tomu, aby si ji nejbližší vzali domů. Vzdala se falešných nadějí, už chce jenom klid, co nejméně obtěžování, stačí ji, že jsem chvilku u ní, že cítím jak jí je a vyprávím ji, když má náladu mě vnímat a poslouchat. Ví, že původní sny se definitivně rozplynuly, že tato nemocnice bude její poslední štace. Je už zcela odkázána na druhé. Úkony, které ještě před časem byť s obtížemi zvládala, ztratily smysl a tím zmizela i schopnost je vykonávat.

Žije v nehybnosti svoji každodennost, občas spíše bezděčně cukne nohou či rukou, ale podle pohybu zorniček pod víčky poznám zájem, když ji sděluji něco, co ji ještě zajímá. Nyní přišlo to, co jsem očekával že musí přijít, pokud se nic nezmění : láhve s glukózou a fyzickým roztokem, nahrazující nedostatečný orální příjem výživy a tekutin. Je dobré si uvědomit, že lidé kdysi v této fázi doma již za několik dnů přirozeně umírali, nic jim neprodlužovalo trápení podporou života, který se nachýlil ke svému konci. Dnes je to všeobecná etická otázka, u starých lidí ve většině případů ale jen prodloužení umírání.

Nemusím se proto ptát lékařů, proč má oteklé nohy a ruce, když to tak před několika dny nebylo, stejně by mi neřeklI, že se v jejím těle začíná zadržovat voda, protože buď jí začínají selhávat ledviny a nebo srdce nestačí přepumpovat to obrovské množství tekutin. Příbuzní se nemusí bát, na odvod vody je v záloze dialýza. Dýchá těžce, jak jinak, a až to tzv. neudýchá sama, nemusí se rovněž strachovat, lékaři mají v záloze plicní ventilaci, tzv. řízené dýchání pomocí přístrojů a mají ještě intubaci, možnost uvedení pacienta do umělého spánku, podpůrné prostředky udržování života, kdyby snad kladl přicházející smrti tuhý odpor.

Své matce jsem tento luxus před třemi lety již nedopřál, to je mi líto, že nemůže ta paní zemřít doma, i když je s tím smířena a je mi ještě více líto, že si toto obohacení její blízcí nedopřejí. Neodsuzuji je, vím že to je těžké rozhodování. Sestry ji nemusí sdělovat, když přijdu, protože nejen mě bezpečně pozná po hlase. Odcházím, když mi naznačí, že už chce být sama, nepotřebujeme, abych postával u jejího lůžka a nutil se do trapné konverzace. Včera se se mnou rozloučila, nebudu prozrazovat jak, je to naše tajemství, ale vyšlo z ní jen na chviličku zářivé slunce. Ví, že já vím, jak na tom je, a tak mě naposledy obdarovala.