Hopkujícími šibaly s dlouhýma ušima se stali zpravodajci, kteří z rukávu vytřásají kolegy pamatující magický klobouk zvláštních složek ještě z údobí nesvobody. Tito se množí po vzoru králíků australských. Celé je to zlehka, téměř jiránkovsky načrtnutý druh sportovního odvětví. Pro inkriminované instituce, média a hlavně politiky. Takřka platí, že každý správný ministr vnitra odhalí "své" estébáky. Usazené někdy velmi pevně na podkladě předzjednané harmonie vztahů s určitými představiteli dalšího režimu. Nelze nevzpomenout Vladimíra Mečiara, zpočátku průměrného podnikového právníka skvěle obeznámeného s detaily fungování státní mašinérie, jenž -- jistě náhodou -- přijal pod svá ochranná křídla generála Státní bezpečnosti Alojze Lorence. Vystoupení jiného penzionovaného důstojníka, atak "tankového praporu" armádního generála Vacka v televizních besídkách, nás vrátilo do složitější reality. Hodnocené komplikovaněji než černobílým pohledem dokumentů náhodně vynesených na světlo boží pravdy. Dokladů neúplných nebo (není podstatné kým) zfalšovaných, pouze zubatého výřezu z národní minulosti. Exministr a bývalý poslanec nadhodil pár pozoruhodných věcí; například že hladké klaky kouzelníků Pokustónů mají bez ohledu na časoprostor a ideový směr pokaždé něco společného. Smysl upoutávkové mediální příhody Vojenského zpravodajství je nečekaně hluboký: za renesance nepokrytého zasahování zvláštních útvarů do politického boje a primitivního plivání na minulost běží rovněž o to, jakouže barvu bude mít naše národní paměť. Zdali nebude pouze bezkrevně modrá. Modrá krev totiž koluje v žilách chobotnice.