Po 11. září 2001 se Spojené státy (a Velká Británie) zaměřily na režim Tálibů v Afghánistánu s cílem dosáhnout jeho změnu -- rozhodnutí, o němž dnes víme, že ho Spojené státy přijaly v červenci 2001, dva měsíce před 11. zářím. Hlavním veřejným argumentem bylo, že režim poskytoval útočiště vůdcům al-Kajdá a jejím výcvikovým táborům. Prezident Bush dal Tálibům 21. září ultimátum, které bylo odmítnuto, a 7. října síly USA a Británie vstoupily do země.

V té době byl skoro celý svět na straně útočníků. Tálibové byli opravdovým vzorem strašného a děsivého režimu. Nejenom poskytovali přístřeší al-Kajdá (a byli na to hrdi), ale prosazovali silou extrémní verzi muslimského práva šaríja a byli zvlášť tvrdí vůči ženám -- odpírali jim práci, vzdělání a možnost vycházet z domova, pokud nebyly zakryty velmi důkladnou burkou a doprovázeny dospělým mužským příbuzným. Takže když Spojené státy zahájily invazi, většina světa tleskala -- nejen západní spojenci Spojených států, ale také (nezapomínejme na to) Rusko a Írán. Skoro jediný, kdo odporoval, byl Pákistán.

Tyto reakce samozřejmě nebyly překvapením. Rusko už dlouho podporovalo protitálibskou skupinu jménem Severní aliance, složenou z etnických skupin odlišných od většinových Paštunů, kteří tvořili základnu Tálibů. Podobně Írán podporoval protitálibskou skupinu, s níž ho pojila etnická příbuznost. Pokud jde o Pákistán, Tálibové byli jeho chráněnci a pákistánská výzvědná agentura ISI byla jejich hlavním spojencem. Zbavit Táliby moci znamenalo vytlačit Pákistán z jedné ze sfér jeho vlivu (vakuum, které spěchali zaplnit Indové).

Abychom porozuměli tomu, co se stalo po roce 2001, musíme se vrátit nejméně o třicet let nazpátek. Afghánistán byl v devatenáctém století územím, o něž soupeřilo Rusko a Velká Británie. Po roce 1945 se stal předmětem soupeření mezi Sovětským svazem a Spojenými státy. Roku 1978 komunistická Lidová demokratická strana Afghánistánu (LDSA) svrhla monarchu -- proti přání Moskvy. Protože se LDSA skládala ze dvou silně soupeřících křídel (částečně rozdělených etnicky), následovalo období vnitřního boje mezi komunisty, do něhož byl zatažen Sovětský svaz. Nakonec v prosinci 1979 do Afghánistánu vstoupila sovětská vojska, aby se pokusila stabilizovat situaci.

Zbigniew Brzezinski po letech prozradil, že Spojené státy učinily všechno, aby Sovětský svaz zatáhly do Afghánistánu v očekávání, že se stane jeho "Vietnamem". Spojené státy (a Pákistán) v tu dobu velmi aktivně podporovaly výcvik a vyzbrojování mudžahedínů usilujících o svržení komunistického režimu. Usáma bin Ládin byl jedním z těch, jejichž vojenský výcvik byl darem Spojených států. Komunistický režim nebyl žádnou idylou, ale přinejmenším byl sekulární a poskytl velmi rozsáhlá práva ženám. Ani jedno neplatilo a neplatí o žádném následujícím režimu.

Jak se ukázalo, invaze se stala pro Sovětský svaz zkušeností podobnou zkušenosti Spojených států z Vietnamu -- padlo jí za oběť hodně životů, peněz a domácí politické podpory, a tak za Gorbačova začalo stahování. Občanský konflikt ale neustal, naopak se ještě rozšířil. Protože teď byly na scéně navzájem soupeřící skupiny bývalých mudžahedínů usilujících o uchopení moci v Kábulu.

Po létech ubíjející a ničivé občanské války se skupina "studentů", paštunsky tálibů, s podporou pákistánské armády přehnala Afghánistánem, obsadila Kábul a ke všeobecné úlevě zavedla jakýsi druh pořádku. Rychle se ale ukázalo, že "řád" nastolený Táliby se nelíbí všem. Paštunové představovali největší etnickou skupinu, ale zdaleka ne jedinou na níž záleželo. Všichni ostatní se cítili vyloučeni. Navíc Tálibové zaujímali stále výrazněji a hlasitěji islámistická stanoviska, včetně zničení jednoho z archeologických divů Afghánistánu -- dvou obrovských Buddhových soch. A vůdce Tálibů mulla Omar navázal úzké vztahy s Usámou bin Ládinem. To byl důvod invaze Spojených států v roce 2001.

V tom okamžiku se na scéně opět objevily navzájem soupeřící skupiny, které vypudili Tálibové. Na začátku byl nastolen nový pořádek opírající se o vojenskou pomoc Spojených států a diplomatický zásah Organizace spojených národů. Byla vytvořena celostátní vláda v čele s Hamidem Karzáím, která prosadila svou autoritu -- v Kábulu, fakticky ale ne ve zbytku země. Pořádek se znovu začal rozpadat a roku 2003 začali opět vojensky ožívat Tálibové, s mlčenlivou tolerancí Pákistánu.

Protože Spojené státy už byly zapleteny v Iráku, obrátily se o pomoc k NATO. V lednu 2006 převzaly odpovědnost za bezpečnost v Afghánistánu Mezinárodní pomocné bezpečnostní síly NATO (NISAF) s jednotkami z velkého počtu zemí -- Velké Británie, Kanady, Nizozemska, Dánska, Austrálie, Estonska, Norska, Francie, Itálie, Nového Zélandu. Většina z nich ale nasazovala své vojáky jen s velkou opatrností -- každá zavedla odlišná pravidla pro bojové akce a trvala na konkrétních místech dislokace svých jednotek (často byl upřednostňován Kábul jako vůbec nejbezpečnější). A nyní probíhá prakticky ve všech těchto zemích živá politická debata o tom, zda má jejich vojsko v Afghánistánu vůbec setrvat.

Takže Tálibové jsou tu znovu a v plné síle. Dny NISAF se možná krátí. A je nepravděpodobné, že by se opět objevili sekulární modernizátoři, jakými byli komunisté. Myslíme si opravdu, že se na západní svět dívá shůry nějaký anděl a říká "dobrá práce"?

Zdroj ve všech jazycích: FERNAND BRAUDEL CENTER
Binghamton University, USA
© Immanuel Wallerstein 2007

© Immanuel Wallerstein, distribuuje Agence Global. Pokud jde o autorská práva a povolení, včetně překladů a umísťování v nekomerčních médiích, kontaktujte rights@agenceglobal.com, 1.336.686.9002 nebo 1.336.286.6606. Je povoleno stahování komentářů a jejich zasílání elektronicky nebo e-mailem třetím osobám za podmínky, že nedojde k zásahům do textu a bude zveřejněna informace o copyrightu. Autora můžete kontaktovat na immanuel.wallerstein@yale.edu.

Tyto komentáře, publikované dvakrát za měsíc, jsou zamýšleny jako reflexe současné světové scény, nahlížené ne z pohledu novinových titulků, ale z dlouhodobé perspektivy.