Když současná sjednocená Evropa hledá nějaké své sebevyjádření, snaží se formulovat svoji Ústavu, tak, jako mají svoje Ústavy všechny členské země Unie. Není v tuto chvíli důležité, že se to zatím moc nedaří, důležitá je ona chvályhodná snaha. Každé lidské společenství, které chce tvořit kulturní, obchodní, obranou i správní jednotku, potřebuje mít svoji konstituci. Každá takováto Ústava je totiž nejen popisem politického zřízení země, ale je vyjádřením společné identity, je ustavující, konstituční osou, kolem které se identita země vytváří a upevňuje.

Proto je tak důležité, že součástí Evropské ústavy i ústavního pořádku České republiky je mimo jiné i Listina základních práv a svobod. Právě ona dává naší Ústavě identifikační „šťávu“ opravdového konstitucionalismu, stojícího na neporušitelných přirozených právech v Listině artikulovaných, oproti prostému parlamentarismu s jeho nebezpečnou vládou ničím nekorigovatelné většiny. Proto také mnozí zakuklení totalitáři remcají nejen proti Listině, označujíce ji za plevel v Ústavě, ale i proti evropské Ústavě, považujíce ji navíc za hrozbu jejich božské neomylnosti ctěné v jejich rodném pašalíku.

Starověké národy si místo psaných Ústav vyprávěly své mýty. Byla to řada pro ně základních příběhů, které svým poselstvím hrály onu roli společného identifikátoru, společné konstituční osy. Byl to výklad dějin, vyvýšení základních etických principů i základ pro státní uspořádání.

Pro staré Izraelce je doslova základním příběhem Exodus, vyjití z Egypta. A hned povězme, že poselstvím tohoto příběhu je naděje ve vítězství svobody nad totalitou. Začátek tohoto příběhu, vyprávění o narození vůdce ke svobodě - Mojžíše - máme dnes před sebou.

Tenhle příběh se vypráví, aby dal vyrůst důvěře, že dobro se může prosadit i navzdory faraónská smrtícím a nenávistným zákonům. A tak, když se po letech - vlastně až dodneška - potomci hebrejských otroků vracejí k příběhům z egyptského otroctví, z doby, kdy faraónovy příkazy rozsévaly smrt a narodit se jako židovský chlapec znamenalo smrtelné ohrožení, neslyší z těch příběhů jen hrůzu a beznaděj hrozných egyptských poměrů.

Neříkají jen „víš, tehdy za egyptské okupace, za egyptského totáče, to se proti faraónské zvůli a mašinérii nedalo nic dělat. To jsme se museli jen podrobit a nanejvýš po hospodách nadávat, to se dalo maximálně hrabat pro vlastní rodinu...“

Když se k takovým dobám a epochám vrací Bible , vypráví zároveň a zejména „příběhy proti beznaději”. Vylíčí bez zastírání hroznou a drsnou realitu, ale jen proto, aby pozornost posluchačů nakonec upřela na ty, kdo přece jen našli odvahu vzepřít se a něco dělat.

Egypt svým totalitním systémem, v jehož čele stál božný farao, byl pro Izraelce symbolem lidského titánství a diktatury. Egyptský styl života byl pro ně naprosto nepřijatelný: král byl uctíván jako vtělené neomylné božstvo a všichni poddaní byli jeho naprosto bezprávnými otroky.

Izraelská představa Boha, před nímž jsou si všichni lidé rovni, vedla Izraelce naproti tomu od počátku k svéráznému, „demokratickému“ způsobu života. Moderní demokracie se rodí ani ne tak v Athénách, jako v Jeruzalémě. Egypt byl Izraelci označován za dračí nestvůru, za symbol zla. Protiklad mezi totalitním Egyptem a Izraelem, svou svobodu žárlivě si střežícím, byl tedy zásadní.

Izraelité, kteří již dlouho žili v Egyptě jako otroci (jsou o tom zachována dokonce písemná i grafická svědectví ze 13. století před Kristem) se dostávají do stále svízelnějšího postavení. Příběh Exodu to vysvětluje strachem Egypťanů z jejich „přemnožení“. Farao (snad Ramses II) usoudil, že rasově i způsobem života odlišná rozsáhlá komunita otroků by se mohla stát v případě válečného konfliktu nebezpečnou pátou kolonou a vážně ohrozit Egypt.

Proto farao považuje za nutné vyhlásit „konečné řešení židovské otázky“. Chce tuto komunitu oslabit zhoršením pracovních podmínek a postupnou genocidou mužských potomků.

A tady začíná Exodus: narozením Mojžíše. Nejprve se vypráví příběh dvou porodních bab, které odmítly - jak měly nařízeno - utrácet narozené chlapce hned po porodu.

Zdá se to trochu komické, báby se vymlouvají, že nestačí k porodu včas dojít a splnit příkaz. Trochu finta příslušníka zotročeného národa, žádné velkolepě hrdinské gesto. Ale kolik lidských životů by bylo v historii třeba jen dvacátého století zachráněno, kdyby každý, kdo dostal v kterémkoli režimu podobně zhovadilý pokyn, prostě jej odmítl vykonat – třeba i za cenu nějaké výmluvy?

I rozkázal farao všemu svému lidu: “Každého syna, který se těm Hebrejcům narodí, hoďte do Nilu.” Je to hrozný rozkaz, nelidský zákon. Jenže i v takových dobách, kdy lidské životy sevře tíha nelidských nařízení, se rodí děti. A zrovna v téhle chvíli se jedněm z izraelských manželů narodil chlapec.

Strašlivá smůla a tragedie, to se nedá nic dělat, napadne nás - ale jeho matka to tak nevidí: A viděla, že je krásný, doslova dobrý. V tom není jen mateřská pudová láska. Ona viděla, že to je dobré Boží stvoření. Hned na začátku Bible to tak stojí 7x - viděl Bůh, že je to dobré. A přesně tímhle pohledem se na svého narozeného synka dívá tahle izraelská matka: viděla, že je dobrý.

A když se člověk dívá takto, pohledem Božím, pohledem majícím každý život za dobrý a svatý, pak ani temnoty a hrůzy faraónských nařízení nepřijdou člověku jako nepřekonatelná překážka. A tak ta matka nejprve tři měsíce novorozeně ukrývá očím egyptských slídilů a pak vymyslí odvážný - a přitom nesmírně důvtipný plán. Všimněme si, vtip a odvaha jdou často ruku v ruce: z papyrových lodyh vyrobí ošatku, vymaže ji asfaltem, synka do ní uloží a nechá ji pak houpat se v jedné ze zátočin posvátné egyptské řeky Nilu.

Příběh připomíná dějem nejen naši pohádku o Plaváčkovi, ale i řadu starověkých orientálních legend. Jenže jako každá legenda je Exodus vyznáním zcela určité, specifické víry. Mojžíšův příběh vysvobození z otroctví je tak Magnou chartou lidské důstojnosti, lidských práv a svobod.

Záchraně dítěte pomůže právě sám Nil, od něhož farao očekával, že pohltí hebrejské chlapce. V Egyptě uctívali řeku Nil jako božstvo (proto tam chodila k náboženským očistným koupelím i faraónská princezna), dobře si tedy šlo představit, že balíček s dítětem, houpající se na vlnách Nilu přijme někdo z Egypťanů jak „dar božského Nilu“ - a sotva ho hodí zpátky.

Příběh chce ukázat v jednání Mojžíšovy matky nejen odvahu bezmocných, kteří už nemají co ztratit. Také tu docela zřetelně zaznívá i svobodný smysl pro humor, který není ochromen hrůzou před jakýmikoliv pohanskými (třeba nacistickými, původně germánskými) rituály a pověrami, a nachytá Egypt na to, v čem se cítil nejsilnější - na jejich vlastní náboženství. Ta matka si jako člověk inteligentní, živé víry troufla využít náboženství Egypťanů.

Tuhle vzorově statečnou ženu představuje příběh jako prototyp svobodného člověka. Sice nenese jméno jako porodní báby ze začátku příběhu, ale něco nám o ní vypravěč přece prozradí: ona i její muž pocházeli z domu Lévi - tedy z pokolení, určeného pro kněžství. I když nemává kadidlem, nepřináší chrámové oběti ani neodříkává naučené litanie, přece jedná vpravdě kněžsky: postavila se smrtící mašinérii, totalitnímu faraónskému režimu, nasadila svou vlastní kůži - a zastala se života.

Zbytek příběhu známe a můžeme si jej vždy znovu přečíst – Mojžíšově matce její finta vyšla, mohla dokonce své dítě první roky vychovávat jako kojná, z Mojžíše po výchově na faraónově dvoře vyroste vysvoboditel svého lidu.

Na začátku jsme řekli, že poselstvím tohoto příběhu exodu z Egypta je naděje ve vítězství svobody nad totalitou. Když staří Židé vyprávěli tento svůj základní příběh, který si připomínají dodnes při každých velikonocích (jejich svátek nese název pesach), říkají vlastně totéž, co přešlo do všech dnešních Deklarací a Listin základních práv a svobod těch národů, pro které Exodus je dodnes, stejně jako pro Židy základním příběhem:

Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání. Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Každý má právo na život. Lidský život je hoden ochrany již před narozením. Nikdo nesmí být zbaven života. Nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám. Svoboda pohybu a pobytu je zaručena. Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena. Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny. Právo pokojně se shromažďovat je zaručeno. Občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny... atd. atd., viz třeba naší Listinu.

Je to – díky Bohu - stále totéž. Jen mne napadá, že možná měli ti staří Hebrejci pravdu v tom, že jako příběh se to lépe poslouchá – a možná i lépe pamatuje, a tudíž lépe hájí.

Amen