10. 5. 2007
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
10. 5. 2007

Film, na který jste už zapomněli

Byli jsme to my?

Byli jsme to my? (1990, premiéra 1991), režie Antonín Máša

Analýza zdegenerované československé společnosti natočená podle režisérovy hry Divadelní zkouška, mohla v letech 1990 a 1991 působit jako "kopání do mrtvoly", svědectví o útlaku, který je v nové, otevřené společnosti už pasé. Tak také působí optimistický závěr filmu, který naznačuje, že problémy jistě vyřešila demokratická revoluce roku 1989. Na film je daleko zajímavější se dívat nyní, v druhé polovině nultých let jednadvacátého století, kdy se ukazuje, že vlastnosti normalizačního režimu, pranýřované Mášou, pádem komunismu nejenže nezmizely, ale staly se určujícími charakteristikami nové společnosti. Jediným rozdílem oproti osmdesátým letům, líčeným v Mášově snímku, je jen to, že zatímco proti všeobecné společenské zkorumpovanosti a dekadenci tehdy stáli disidenti, kteří si byli vědomi neměnných lidských a společenských hodnot a byli ochotni za ně bojovat, a tyto hodnoty nakonec podvědomě uznávali i zkorumpovaní jedinci, v dnešním postmoderním prostředí bez hodnot, kdy se cení pouze úspěch, bez ohledu na to, jakým způsobem je dosažen, by se většina lidí hlavnímu donkichotskému představiteli tohoto filmu asi vysmála, že vůbec hájí nějaké "hodnoty" a integritu práce i osobnosti.

Další ukázka z připravované knihy Jana Čulíka o hraném českém filmu od roku 1989, která vyjde v ČR letos na podzim.

Hrdinou snímku, věnovanému režisérům Ewaldu Schormovi a Pavlu Jiráčkovi, je zakázaný stárnoucí divadelní režísér Jan Jonáš (Leoš Suchařípa), vyhnaný z divadla, které s láskou vytvořil někdy v roce 1972, počátkem normalizace. V osmdesátých letech v liberálnější situaci dojde k pokusům režiséra Jonáše znovu v divadle angažovat. V regionálním divadle v Liberci má inscenovat hru od Turgeněva, v Praze pak po dvou letech, kdy se léčil z infarktu, v Národním divadle Shakespearova Othella. Při příjezdu do libereckého divadla je Jonáš svědkem realizace svého vynikajícího scénického návrhu -- v hledišti jsou mezi sedadly rozmístěny kmeny mladých břízek. Jenže se brzo ukáže, že tato scéna je nerealizovatelná -- kulisáci v divadle odmítají pracovat o dvě hodiny déle a informují režiséra, že "nikdo tady nebude makat navíc". A tak je to se vším: Jonáš požaduje od herců i ostatních pracovníků divadla absolutní nasazení, v zdegenerované a konzumní společnosti, kde jsou všichni soustředěni jen sami na sebe, není takového nasazení nikdo schopen. Konflikt vyvrcholí při scéně s hercem, který odmítá realizovat režisérovo přání, aby na jevišti padl na kolena -- nebude se prý "mrzačit". Vládne všeobecné odcizení.

Pozoruhodná je relativizace hodnot. Za hodnoty nyní většina považuje nekvalitu. Zakázaný režisér, který trvá na nejvyšším nasazení, je považován za podivína. Jak mu vysvětluje pražský příznivec, je "náročnej, drahej, nepřizpůsobivej, politicky nepohodlnej". Normou je prostřednost. Všichni si navzájem chválí šmíru, kterou produkují. Špatná herecká práce je i techniky ve studiu vychvalována jako vrchol dokonalosti, prodejní a nepřesvědčivě hrající herci jsou považováni za celebrity a "osobnosti". Jonáš je neústrojný element, soubor v Národním divadle se ho bojí, vadí jim, že bude od nich požadovat práci. Dělají si legraci z jeho (staromódního) tvrzení, že "umění je produktem ducha".

Divadelní svět je přirozeně v tomto filmu metaforou celé společnosti. "Národ Švejků ze všeho vyjde se zdravou kůží. Lidi nás berou, protože jsme jako oni," tvrdí jeden herec. Metaforickou vazbu mezi divadelním světem, v němž se film odehrává, a společností obecně potvrzuje sám Jonáš při divadelní zkoušce na Othella, kdy vysvětluje význam své inscenace. Ta má podle něho ukázat, "jak to malé, nevinné, fašistické zlo, běžné závisti, touhy po majetku a funkci, zvolna přerůstá v to velké, vražedné zlo, které nám všem ukládá o život." Jak aktuální dodneška a jak pozoruhodné, že se na toto téma v roce 1990 ještě starosvětsky natáčely filmy.

Snímek tematizuje i naprostou atomizaci společnosti. Když Jonáš v Praze na Národní třídě utrpí infarkt a zkolabuje, nepomůže mu nikdo, až nakonec na poslední chvíli mladý kulisák Petr (Ondřej Vetchý) nadšený a zapálený divadelník, kterého -- snad právě v důsledku jeho entusiasmu - třikrát nevzali při přijímacích zkouškách na herectví. Ten chce dělat divadlo až na dřeň kostí v jakékoliv situaci a za každou cenu.

Atomizaci společnosti zdůrazňuje i scénka, kterou Petr sehraje s kamarádem-hercem v pražské tramvaji. Kamarád se tam začne vůči cestujícím chovat agresivně, Petr se jich vůči němu zastane a kolega se s ním začne prát a v tramvaji nakonec Petra "zabije". Cestující se na to zbaběle a bezmocně dívají. Pak oba herci vstanou a obviní osoby v tramvaji, že člověka, který je hájil, nechali usmrtit: "Jste srabi, český sráči."

Jonášovy hodnoty jsou skutečně jak z jiného světa. Divadlo má podle něho "účinně a smysluplně pracovat pro obecné blaho" -- herec musí při své práci vždycky jít až "na samou hranici" svých možností.

Problém je, že jsou herci prodejní a jde jim o peníze. Představitel Jaga hlavně shání černý mramor na obložení své koupelny. Jonášovi se nedaří přesvědčit soubor Národního divadla nejen, aby pracovali s absolutním nasazením, ale aby na zkoušky vůbec chodili. Mají příliš jiné práce: natáčejí reklamy, dělají pro film, v rozhlase a v televizi, chodí přednášet poezii na stranická shromáždění. Jonáš je postupně zostudí tím, že za nimi všude na tyto štace chodí a přesvědčuje je, aby přece jen dali přednost poctivé divadelní práci. Rozdíl ode dnešní doby je v tom, že Jonáš v nich nakonec přece jen vzbudí výčitky svědomí.

Posledních deset-patnáct minut filmu, kdy se po dlouhém přesvědčování herci konečně dostaví na jeviště na zkoušku na Othella, se stávají pozoruhodnou psychologickou i morální katarzí, do níž zasahují i velmi neurovnané, promiskuitní vztahy mezi herci. Jonáš sice v souboru tedy konečně vzbudí touhu po autentické práci, ale s vyčerpáním odchází -- předává své režisérské žezlo mladému Petrovi. Na divadelní chodbě pak umírá na infarkt.

Naději vidí film poněkud idealisticky v nezkaženosti mladé generace, která má mít podle tvůrců filmu zřejmě schopnost přivést společnost zpět ke zdraví. Jako neústrojný deus ex machina pak v závěru filmu fungují záběry z Václavského náměstí při demonstracích v listopadu 1989. Slyšíme skandování "Ať žijou herci" a záběry tak mají zřejmě naznačit, že pád komunismu všechny problémy vyřešil.

Jak se ukázalo, není tomu tak. Film je velmi přesvědčivou analýzou základních charakteristických rysů i dnešní české společnosti, především konzumerismu a společenského odcizení. Vysvětluje, kde a za jakých okolností a proč tyto rysy vznikly. Ovšem Jonášovo starosvětské přesvědčení, že je nutno s nejvyšším nasazením pracovat pro obecné blaho, zastává dnes už málokdo. Jak aktuálně zní jeden Jonášův povzdech: "Od nikoho nevyžaduju odvahu, ale ona je už v háji i obyčejná slušnost!"

                 
Obsah vydání       10. 5. 2007
10. 5. 2007 "Je na vás, občanech, jak mě budete soudit"
10. 5. 2007 Konec "dobrého života" ve Francii?
10. 5. 2007 Proč mladí nechtějí volit konzervativní strany Štěpán  Kotrba
10. 5. 2007 Ne-profesionální ne-veřejnoprávní Česká ne-televize Jakub  Rolčík
10. 5. 2007 Zabraňme vzniku autoritativního režimu v ČR prostřednictvím prodejných médií Milan  Valach
10. 5. 2007 Co lidovci a ODS
10. 5. 2007 Tony Blair: začátek konce
10. 5. 2007 Nejúčinnější strach je malý strach
10. 5. 2007 Schopnost říci NE Ladislav  Žák
10. 5. 2007 Byli jsme to my? Jan  Čulík
10. 5. 2007 Turecká kríza Radovan  Geist
10. 5. 2007 Klaus nepřemýšlí o Evropě Václav  Chyský
10. 5. 2007 Procházka Richard  Weiner
10. 5. 2007 Čím dříve Dům Agapé skončí, tím lépe pro veřejné finance Štěpán  Kotrba
10. 5. 2007 S mobilním telefonem až do omdlení, aneb O čem rodiče měli vědět, že to má větší dráždivost než čokoláda Uwe  Ladwig
10. 5. 2007 "Vystavování lidských těl je legální" Radek  Mikula
10. 5. 2007 Dlouhá noc muzeí se koná i v ČR
10. 5. 2007 Dny osvobození v jednom podbrdském městečku Petr  Klán
10. 5. 2007 Zásah proti neonacistům v Brně byl oprávněný
9. 5. 2007 Lula
9. 5. 2007 Proč mladí nechtějí volit sociální demokracii Tomáš  Gawron
9. 5. 2007 Americké bestsellery, Ježíš a zabíjení všech nevěřících Greg  Evans
8. 5. 2007 Topolánek: VŠUDE UMÍRAJÍ LIDÉ. Někteří ve válkách, někteří při autonehodách, někteří jen tak. Jan  Neoral
8. 5. 2007 Czech Prime Minister Topolánek: People die everywhere. Some of them die in the wars, others during car crashes, some just die Jan  Neoral
8. 5. 2007 XBR radar v Brdech zřejmě nebude jediný Stanislav  Kaucký
8. 5. 2007 Jak zavléci Česko do samého středu Hvězdných válek Štěpán  Kotrba
9. 5. 2007 Prečo sa Európa nemôže spoliehať na NATO Eduard  Chmelár
9. 5. 2007 Nadělej prachy a natáhni bačkory? (2. část) Miloš  Dokulil
9. 5. 2007 Mé politické přesvědčení Boris  Cvek
7. 5. 2007 Mezinárodní konference proti militarizaci Evropy Štěpán  Kotrba, Jan  Berousek
4. 5. 2007 Hospodaření OSBL za duben 2007
22. 11. 2003 Adresy redakce

Český film RSS 2.0      Historie >
10. 5. 2007 Byli jsme to my? Jan  Čulík
4. 4. 2007 Vítězslav Tichý a jeho pozoruhodná sbírka českého filmu Jan  Čulík
20. 3. 2007 Tmavomodrý svět Jan  Čulík
19. 3. 2007 Vratné lahve: Vypůjčit a vrátit Tomáš  Koloc
13. 3. 2007 Kameňák jako pozoruhodné svědectví o české společnosti Jan  Čulík
12. 3. 2007 Renčův film Rebelové - ukázka naprostého neporozumění české kulturní minulosti Jan  Čulík
17. 1. 2007 Menzelův Anglický král: přese všechno dílo z rodu královského Tomáš  Koloc
23. 8. 2006 Dobrý člověk stále žije -- Jan Špáta Martin  Štoll
10. 8. 2006 Účastníci zájezdu lehce vítězí v soutěži o snad nejslabší český film z poslední doby Jan  Čulík
23. 7. 2006 Jak je těžké natáčet "cizí" filmy v Čechách Jan  Čulík
7. 7. 2006 Všechno nejlepší Jan  Čulík
4. 7. 2006 Rafťáci: Zábavný, příjemný film Jan  Čulík
3. 7. 2006 Hřebejkova schematická Kráska v nesnázích Jan  Čulík
2. 7. 2006 Toyen a mladí kluci Jan  Čulík
1. 7. 2006 Ještě žiju s věšákem, plácačkou a čepicí Jan  Čulík