Válka s teroristy, kterou před několika lety vyhlásil president G. Bush, se nedá vojenskými údery nebo vojenskou intervencí vyhrát. Americký president to asi neví, neví to ani Václav Havel a další čeští politici nebo novináři? Opravdu nikdo z nich netuší, řečeno s jedním bývalým československým presidentem, že vstanou noví bojovníci? Opravdu nevědí , že nenávist plodí nenávist, násilí plodí násilí, válka plodí další válku? Nevědí, že současná americká zahraniční politika posiluje antiamerikanismus v zemích třetího světa na mnoho desítek let dopředu? Nepochopili, že válka v Iráku a v Afghánistánu je prohraná? Proč vlastně Václav Havel a česká vláda bezvýhradně podporují válku? Proč se u nás najde tak vysoký počet lidí (podle průzkumů asi třetina), kteří jsou ochotni podpořit USA vždy a na každý pád? Proč naše vláda bez souhlasu občanů tak přičinlivě podporuje výstavbu americké radarové stanice na našem území? Je to opravdu kvůli naší bezpečnosti? Nebo existují ještě jiné důvody?

Za jednu z příčin našeho amerikanofilství považuji skutečnost, že USA mají u nás z dávno i nedávno minulých let sympatie velké části veřejnosti (Co je americký, je dobrý, říkalo se v dobách normalizace). Tyto sympatie paradoxně zvyšoval minulý režim svou jednostrannou triviální protiamerickou propagandou. A zatím na Hlasu Ameriky hovořil spisovatel Josef Škvorecký, filosof Erazim Kohák, muzikolog Ivan Medek. Jména amerických presidentů jako byli W. T. Wilson, F.D. Roosevelt, John F. Kennedy měla u nás skvělý zvuk. Vždyť velkým obdivovatelem americké demokracie byl kdysi i TGM. Amerika stála u zrodu samostatného Československa, Američané se zasloužili o porážku nacismu a měli velký podíl na obnově ČSR v roce 1945. Amerika je zemí špičkové vědy, má největší počet nositelů Nobelových cen, prestižní university, americká technika a technologie má nejvyšší úroveň. USA jsou zemí vynikajících světově proslulých spisovatelů a dramatiků, v Americe vznikl jazz...Přiznám se, že i já jsem býval obdivovatelem Ameriky.

Amerika má ovšem i svou odvrácenou méně sympatickou tvář, kterou jsme neviděli nebo spíš nechtěli vidět: obchod s otroky hluboko do druhé poloviny 19. století, téměř úplné vyhubení původních obyvatel Ameriky, ostudná rasová diskriminace až do šedesátých let 20. století, existence dětské práce až do 30. let minulého století... v zahraniční politice zahanbující podpora krutých diktátorských (proamerických) režimů i za cenu vojenských intervencí zejména v Latinské Americe, válka ve Vietnamu, válka v Jugoslávii ( tady pod hlavičkou NATO), válka v Iráku a Afghánistánu. USA byly první zemí, která se osvobodila z koloniálního područí, aby později bohužel kolonizovaly jiné země. Po pádu bipolárního rozdělení světa, USA získaly výlučné dominantní postavení ve světě a zároveň začaly ztrácet sympatie velké části světové veřejnosti.

Nedávno jsem z úst našeho ministra zahraničí slyšel, že spojenectví s USA je pro nás zárukou bezpečnosti. V. Havel (BL 30.4. 2007) pronesl tuto podivuhodnou větu: " Naše země je sice členem aliance NATO, což je z hlediska bezpečnosti velmi dobré, ale z hlediska bezpečnosti není ještě plně zakotvena".To jsou velice pozoruhodná prohlášení, mám pocit, že na tyto sofistické výroky nikdo u nás nereagoval. Jsme a zároveň nejsme zabezpečeni. Zdá se, že jsme nemuseli vstupovat do NATO nebo do EU, stačí nám spojenectví s USA. Nebo ten citovaný výrok byl myšlen poněkud jinak? Totiž, že naše spojenectví s Američany zaručí (nám) restituentům a soukromým podnikatelům majetky, kterých (jsme) nabyli zejména v první polovině let devadesátých a to často někteří (z nás) ne příliš čistým způsobem?

Existuje bohužel nejméně ještě jeden důvod naší vstřícnosti vůči mocnějším a mocným: jsou to určité rysy naší národní povahy, ke které patří podlézavost vůči těm, kteří mají moc. Mocné obdivujeme, na méně mocné hledíme spatra. Ferdinand Peroutka ( v knize Jací jsme, vydal Obelisk 1924) napsal:" Jaký div, probudili jsme se jako národ malý, služebný, pokorný". Máme (opět podle Peroutky) "byzantinskou" povahu. Bohužel tato vlastnost lokajů, v poslední době zvlášť výrazně vystupuje do popředí.

Nejslavnější českou literární postavou je Josef Švejk, bývá často (nesprávně) citován a uváděn (neoprávněně) jako typický Čech. Někteří čeští publicisté se dnes dívají na Švejka s despektem. Není divu, když sleduji četné naše novináře a politiky, tak se mi vybavují jiné známé postavy ze Švejka: poručík Dub a kadet Biegler, ti by s cizí základnou na našem území určitě horlivě souhlasili, Švejk ale sotva. Vůči mocným neměl Švejk devótní vztah, ba právě naopak: "Císař pán musí bejt z toho blbej...von nikdy nebyl chytrej, ale tahle vojna ho jistě dorazí...Taková blbá monarchie nemá na světě ani bejt..."(J. Hašek: Osudy dobrého vojáka Švejka, SNKLHU 1960, s.208)

Český novinář a poručík Dub nebo kadet Biegler jsou pro mne téměř synonyma. Pravda, kadet Biegler nebyl Čech, ale to možná nejsou, podle toho jak píšou a jednají, i někteří naši publicisté a politici.

Když TGM přišel v 1882 do Prahy charakterizoval politické poměry u nás slovy Hulvátov a Kocourkov (K. Čapek: Čtení o TGM, Melantrich 1969, s.108). Mám dojem, že od té doby se v Česku bohužel mnoho nezměnilo.

Vůbec je s podivem, že si volíme do svého čela představitele, kteří v kritických chvílích prokazují nedostatek odvahy a imaginace. Pro naše politiky je samozřejmostí ignorovat veřejné mínění svých občanů a vytrvale se ztotožňovat s cizími požadavky. Říká se, že národ má takovou vládu, jakou si zaslouží. Opravdu si zasloužíme takovou vládu jakou máme?