Filbinger se vydával za příslušníka katolické mládeže, která po začlenění do Hitlerovy mládeže byla v roce 1939 prohlášena za "nepřítele státu". Ve skutečnosti, jak se zjistilo, byl v letech 1934 až 37 příslušníkem SA, když již předtím byl členem národně socialistického studentského spolku. V roce 1937 byl přijat do NSDAP , čímž splnil podmínku danou tehdejším generálním státním zástupcem, aby mohl nastoupit svou právnickou cestu. V roce 1940 nastoupil u Kriegsmarine, kde tři roky poté jako poručík nastoupil u vojenské justice. O tomto úseku svého života prohlašoval, že tak učinil z donucení proti své vůli, a proto se dvakrát pokoušel být převelen k službě u ponorkové zbraně, ale marně. Nakonec svou kariéru podle svého vyjádření ukončil v Norsku, kde padl do britského zajetí.

S tímto životopisem zahájil poválečnou politickou kariéru v řadách Křesťansko demokratické unie CDU, do které vstoupil v roce 1951. Tím si otevřel cestu k raketovému politickému vzestupu ve spolkové zemi Badensko-Württembersko. Dva roky poté se stal zastupitelem ve Freiburgu a v roce 1958 se stal členem zemské vlády ve funkci státního rady.V následujících letech se stal zemským poslancem a po vzniku velké koalice v roce 1966 mezi křesťanskými a sociálními demokraty v Bonnu na stejném půdorysu se stal zemským ministerským předsedou. Stal se i předsedou zemské organizace CDU začátkem roku 1971. Poté, co jeho strana pod sloganem "Svoboda nebo socialismus" po dvakráte za sebou v sedmdesátých letech získala v zemských volbách nadpoloviční většinu, stal se i místopředsedou celostátní CDU.

Měl naději stát se i spolkovým prezidentem, protože se s ním počítalo jako možným kandidátem na tuto nejvyšší funkci. Jako blesk z nebe však přišlo Hochhutovo odhalení a jeho politická kariéra se zřítila jako domeček z karet. Na základě obvinění 7.srpna 1978 rezignoval na funkci ministerského předsedy a koncem března příštího roku složil místopředsednickou funkci v CDU a zemskou předsednickou funkci. Marně se hájil vysvětlením, že "co tenkráte bylo právem, nemůže být dnes bezpráví" a že jako soudce postupoval podle zákoníku z roku 1872 a nikoliv podle nacistického práva. Nepomohlo mu ani tvrzení, že dva z rozsudku smrti, které podepsal, byly pouze ?fantomatické?, protože se tak stalo u osob, které uprchly před tím do Švédska a nemohly být údajně vykonány.

Odhalená skutečnost byla však daleko děsivější. Poté, co na jaře 1943 byl odvelen jako štábní soudce říšského válečného námořnictva, účastnil se pak nejméně 230 trestních případů. Prokazatelně z toho v šesti případech se jednalo o tzv. "hrdelní zločiny". Ve dvou případech Filbinger figuroval jako zástupce obžaloby a ve dvou jako předsedající soudce. Byl přitom žalobcem proti údajnému "pleniteli" v roce 1943 , který byl odsouzen k smrti, ale na základě polehčujících okolností nebyl rozsudek vykonán. Jako náhradní žalobce se účastnil procesu proti 21letému námořníkovi Walteru Grögerovi, který za "zběhnutí" byl na jeho návrh odsouzen k trestu smrti. Ačkoliv to bylo již ke konci války, tehdejší velkoadmirál Karl Dönitz zamítl žádost o milost a 16.března 1945 byl popraven. Velitelem popravčí čety byl samotný Filbinger, který jí dal rozkaz k palbě.

Aby toho nebylo dost, tak ještě čtyři týdny po skončení války odsoudil 1. června 1945 k třinácti měsícům vězení jistého nadporučíka Petzolda za to, že se vzdálil od své jednotky. Filbinger se hájil tím, že nemohl jinak a že v případě k smrti odsouzeného vojenského kaplana Möbiuse se mu podařilo na jaře 1945 na základě obnoveného procesu prosadit jeho osvobození. Stejně tak protahováním procesu proti nadporučíku Forstmeierovi se mu podařilo trest smrti v březnu 1945 změnit na pouhou degradaci a vězení.

Jak se ukázalo, ještě desetiletí po Filbengerově pádu tato aféra nezapadla, i když někteří křesťansko demokratičtí politici se jej snažili rehabilitovat. Sedmkrát , z toho čtyřikrát po jeho pádu, jej jmenovali do sboru volitelů spolkového prezidenta. Při volbě Horsta Köhlera to vedlo ke kritickým reakcím jak sociálních demokratů, zelených a postkomunistů, tak i ústřední židovské rady a německého PEN klubu. Když u příležitosti 90. narozenin Filbingera v září 2003 uspořádala tamní zemská vláda CDU a FDP oslavu v Ludwigburském zámku, stáli před jeho branami demonstranti. Předsedové sociální demokracie a zelených odmítli zúčastnit se slavnostního přijetí. Ministerský předseda Günther Oettinger však tyto varovné signály nevzal na vědomí a po úmrtí Filbingera uspořádal nyní 11. dubna státní akt, na němž pronesl tato osudná slova: "Hans Filbinger nebyl žádným nacistou. Neexistuje rozsudek od Hanse Filbingera, kterým by člověk přišel o život. Byl zemským otcem v nejlepším slova smyslu".

Oettigerovo vystoupení se považuje za více než nešťastné, protože se stalo právě v době, kdy Německo předsedá zemím Evropské unie, z nichž většina má neblahé zkušenosti s nacistickou érou. Navíc to vyvolalo vnitropolitické napětí, které nemohla přehlédnout ani spolková kancléřka, o které se navíc vědělo, že nemá žádné sympatie k Filbingerovi a odmítla být s ním na jednom snímku při volbě spolkového prezidenta v roce 2004. Nemohl být proto překvapen, když mu telefonicky sdělila, že by si přála, aby se vedle ocenění jeho životních zásluh hovořilo i o jeho činnosti v době nacionálního socialismu. Je nutno brát ohled na city obětí a postižených. Následná neutuchující kritika nyní Oettlingera donutila, že se snaží veřejnost přesvědčit, že "byl špatně pochopen a nebylo jeho úmyslem zločiny nacionálního socialismu relativovat. Že to veřejnost tak interpretuje, velmi lituji". Na kritiku šéfa sociální demokracie Kurta Becka, že svým vystoupením vědomě začal lovit ve vodách pravicových extremistů, prohlásil, že "to nebylo jeho úmyslem" tím spíše, že s touto okrajovou politickou scénou nemá nic společného.

Badensko-württemberského ministerského předsedu však nyní zřejmě čekají v Berlíně těžké časy. Bude muset obhajovat svou funkci předsedy komise pro federalistickou reformu a pokusit se získat zpět své dobré jméno. Že si to uvědomuje, ukázalo i jeho rozhodnutí na poslední chvíli zrušit cestu do Říma u příležitosti osmdesátin papeže a neopouštět v této době svou rodnou zem.