Do armádního náborového střediska právě v tuto dobu volala 50-letá žena, že se hlásí k pěchotě. O několik hodin dříve se hlásil 49-letý muž, také s přáním, aby mohl sloužit u pěchoty. Informace o náboru podal panu Eganovi major Daniel Veillette. V r. 2006 se v Ottawě přihlásilo do armády 1550 nováčků, o 200 více než před rokem. Z nich se 159 hlásilo do frontové línie k pěchotě.

"Nábor probíhá naprosto bez problému", řekl letecký major Veillette. V průměru přijde do kanceláře na Slater Street 30 až 40 zájemců, i když ne všichni potom do armády vstoupí. Armáda má prý vynikající reklamu v televizi, tedy výborně provokativní, která zdůrazňuje bojovou úlohu armády na rozdíl od její pověsti, že fungovala spíš jako dohližitelka nad dodržováním příměří či míru. Také už neukazuje kanadské vojáky, jak rozdávají bonbony jásajícím dětem, kamkoliv vstoupí. Za to se projevuje armáda okamžitými činy - lidé, kteří se hlásí do armády dopoledne, mají v ní zaměstnání už koncem téhož dne. Podle pana majora má kanadská armáda více než 110 odborností, z nichž si mohou zájemci vybírat. Hledá-li tedy člověk beznadějně zaměstnání, armáda mu je spolehlivě poskytne, ovšem s určitým rizikem. Při tom nejsou platy nijak skvělé. Začínající svobodník bere asi 2500 dolarů měsíčně, kdežto plat zkušeného seržanta je zhruba 5000 dolarů.

V této době se kanadská armáda rozšiřuje. Po dobu několika roků bylo cílem získávat ročně asi 10 tisíc nováčků, ale v tomto hospodářském roku byl cíl zvýšen na 13,200. Je velká pravděpodobnost, že bude cíle dosaženo, protože loni bylo přijato 12,400 uchazečů.

Kanadská armáda má 10 velkých náborových středisek od atlantického pobřeží k tichomořskému, 39 úřadoven a 170 náborářů, kteří se rekrutováním zabývají jakožto svým zaměstnáním na plný úvazek. Navštěvují střední školy po celé Kanadě a také provádějí nábor na trzích práce. Úplnému nováčkovi, kterého právě získali na některé střední škole, mohou spolehlivě zajistit, že bude bojovat v Afganistánu za pouhých 18 měsíců. Občas se vyskytne mladý nadšenec, který se chce stát Rambem, jakoby válka byla počítačovou hrou. Takovému to náboráři rychle rozmluví.

Častěji jsou uchazeči motivováni pocitem zodpovědnosti a povinnosti a obyčejně mají dobrou představu o tom, co služba v armádě znamená a co to je vlastně veřejná služba. Např. Scott Mansfield je synem vojáka z povolání. Scottovi je 18 roků a bude letos maturovat na střední škole sv. Matěje v Orléansu u Ottawy. Náborovou kancelář navštívil včera, aby si domluvil pohovor a mohl být přijat do Královské vojenské akademie v Kingstonu. Má zájem stát se důstojníkem.

Na bradě má zatím jen chmýří a ještě se neholí, na zádech měl batoh, ale řekl, že situace v Afganistánu mu pomohla, aby si rychle vytvořil názor na tamní válku. Jednak by chtěl dosáhnout univerzitního vzdělání a armáda mu je umožní aniž by musel platit školné. Nejen to, ale bude navíc dostávat peníze, zatímco se bude připravovat pro své povolání. Představuje si, jak jednoho dne bude velet pěchotě. Kromě toho ví, protože vyrostl v rodině vojáka z povolání, že mu armáda umožní, aby se podíval do světa. Je ale motivován ještě i jiným důvodem. Je hrdý na to, když vidí jak bojuje národ, jehož je občanem, a jakou úlohu hraje na mezinárodním poli. Osm padlých vojáků v minulém týdnů nezměnilo nic na jeho rozhodnutí, ačkoliv zprávy z Afganistánu ho často zanechávají ve stavu otupělosti: "Prostě se jedná o kanadské ozbrojené síly a když jste v nich, tak děláte, co všichni ostatní".

Sabrina Luloffová (23) právě maturuje z dvouletého policejního studia na Algonquinské koleji. Už delší dobu uvažuje, že by se dala k vojenské policii a nyní se tedy přišla přihlásit. Odešla z náborového střediska s informačním balíčkem a rozhodnutím, že přijde podepsat přihlášku příští týden. I slečna Luloffová doufá, že díky armádě uvidí kus světa a že její zaměstnání u armády bude možná odrazovým můstkem, aby se eventuálně dostala k Ontarijské provinční policii. I ona je motivována touhou sloužit. Řekla, že je nesmírně šťastná, že žije právě v této zemi, zejména když vidí, jak to vypadá jinde na světě.

Pan Egan na závěr poznamenal, že to bylo úplně povznášející poznat i za pošmourného dne tolik světlých okamžiků, kdy se mladí lidé vyznávali ze svých ušlechtilých motivů dobrovolně se postavit do cesty těžkostem, aby prospěli Kanadě. Čtenářům to mohlo připomenout, co čtou téměř u každého nekrologu za padlé vojáky, že dotyčný zemřel právě ve chvíli, kdy dělal to, co ho na celém světě a v jeho životě nejvíce těšilo a to byl ozbrojený boj. Asi proto, abychom toho vojáka nelitovali, ale uvědomili si, že vlastně uvolnil své místo poté, co si užil milovaného zaměstnání a umožnil tak dalšímu zájemci, aby i on poznal slasti ozbrojeného boje na bojišti vzdáleném půl zeměkoule od své vlasti. Náš problém je v tom, že si tímto způsobem uvědomujeme, že jsou podobným způsobem motivováni i ti lidé, s nimiž se střetávají kanadští vojáci v jejich zemi, tedy na cizím území. Navíc bojují kanadští vojáci z rozkazu svých politiků a poněkud jiné volební výsledky by jim mohly opět jejich práci změnit, že by se totiž opět věnovali neméně čestné a užitečné činnosti při dohledu nad dodržováním míru. I při tom by vojáci uviděli kus světa a mohli by se ve zdraví vrátit do vlasti, aby o tom mohli vyprávět svým rodičům, manželkám i dětem.