Riskuji, že srovnáváním s cizinou opět podráždím mnohé, ale dovoluji si s českými čtenáři a čtenářkami podělit o zjištění, že všichni politici nejsou stejní. Španělský ministr veřejné správy Jordi Sevilla, můj oblíbenec již od doby, kdy po nástupu do funkce zrušil na ministerstvu přesčasy s tím, že chce trávit čas se svými malými dětmi a že na své rodiče mají právo i děti jeho podřízených, mně opět zpříjemnil den: Španělské Ministerstvo veřejné správy vydalo dekret, který v případě, že projde Ekonomickou a sociální radou, umožní části státních zaměstnanců odpracovat až 40% týdenní pracovní doby z domova. Přijetí této nové, k zaměstnancům přátelské normy, bylo umožněno tím, že v posledních letech španělská veřejná správa usilovně pracovala na převedení části služeb na internet. Styk s úřady může probíhat nejen na síti, ale také po telefonu. Podobným způsobem je možné podat daňové přiznání, získat různá povolení, upozornit na změnu bydliště apod.

Možnost práce z domova se z pochopitelných důvodů nebude týkat zaměstnanců ozbrojených sil, Ministerstva spravedlnosti, apod. ani zaměstnanců, jejichž práce spočívá v kontaktu s občany na přepážce.

Lze předpokládat, že nová norma značně ulehčí život mnoha rodinám s dětmi. Zvlášť pokud jde o dostupnost školek, je situace ve Španělsku totiž podstatně komplikovanější, než v Česku. Ministr Sevilla a jeho úřednický aparát se zasloužili o aktivní prorodinnou politiku v rámci veřejné správy a na zavádění podobných opatření spolupracují i se soukromými firmami. ( podrobné informace o opatřeních, které španělská veřejná správa přijala v rámci sladění práce a rodinného života ZDE. Ve zkušebním období se k práci z domova přihlásily především ženy s malými dětmi, ale významný je i počet otců malých dětí (pravděpodobně zvlášť v případech, kdy jejich manželky pracují v soukromém sektoru).

Ani zaměstnavatel, tedy stát, by na možnosti práce z domova neměl tratit. Lze totiž předpokládat, že se zvýší produktivita práce (zkušební období přineslo velmi pozitivní zkušenosti). Nebude totiž stačit "zahřívat židli", tedy odsedět si pracovní dobu v kanceláři, ale bude kladen větší důraz na odvedenou práci jako doklad o tom, že úředník či úřednice doma skutečně pracuje.

Zatímco tedy někteří mluví o rodičovství jako by se týkalo jen žen, jiní si uvědomují, že aktivní podíl otce i matky na péči o děti a na jejich výchově je klíčovou záležitostí a měl by být oběma rodičům umožněn. Bohužel mě stále překvapují názory, které nalézám na českých internetových diskuzích na toto téma: mnoho mužů navzdory všem důkazům o opaku hájí názor, že otec není schopen plnohodnotné péče o malé dítě, mnoho žen si myslí totéž a neumožňuje svým partnerům, aby se o děti pečovat naučili, ba se dokonce bojí nechat jim vlastní dítě na starosti, aby něco nezkazili.

O něco odlišnější, ale stejně tristní je názor, že muž je oproti ženě hravá, kreativní bytost a jako otec může dítě obohatit především tvůrčími aktivitami jako je hraní, sport a manuální dovednosti, zatímco žena, přízemní to tvor, se hodí na přebalování, praní, mytí, krmení, oblékání a jiné prozaické činnosti. Tento machistický názor se často opírá o pozorování skutečnosti: uštvaná matka, na níž visí prozaické úkony související s péčí o děti a ještě k tomu úklid domácnosti a vaření teplé večeře pro hravého tatínka (často navíc po pracovní době), skutečně nemá energii vymýšlet kreativní zábavu a s úlevou pošle děti s otcem do lesa či na hřiště, aby si chvilku vydechla sledováním televize z pohovky (v horším případě v klidu vyžehlila). Pro mnohé je to důkazem o přízemnosti a nedostatku fantazie žen, ale zkusme se na to podívat z opačného úhlu: kdyby matka nemusela v pondělí i ve svátek sama přebalit, umýt, obléci, uvařit, upéci, nakrmit, uklidit atd., možná by jí zbyly síly na tvůrčí aktivity, a naopak, kdyby si otec vyzkoušel alespoň na čtrnáct dní vyměnit úkoly, možná by zjistil, že se mu po tom všem uklízení, vaření a utišování kreativita kamsi dočasně vytratila. Aby si oba rodiče mohli vychutnat to příjemné, co je s rodičovstvím spojeno, bylo by spravedlivé, aby se podělili i o to méně příjemné, ba ubíjející. Děje se tak ostatně v mnohých českých rodinách, pročež kdo hledá, najde snadno příklady kreativních a pečujících maminek a kreativních a pečujících tatínků. Takové rodiny vyvracejí stereotypní představu fixního rozdělení rolí a úkolů, rozdělení, které je navíc pro ženy mnohdy hrubě nevděčné.

Jasné rozdělení mateřské a otcovské role, tak, jak je již několik desetiletí (ano, pokud si dáte práci, zjistíte, že v současné době dokola omýlané klišé o komunistické jeřábnici skutečně necharakterizuje konzervativní rétoriku posledních dvou desetiletí komunistického režimu) propagují mnozí čeští politici a někteří medializovaní odborníci a lidoví mudrcové a vědmy, má však další nevýhody, které se projevují v jiných oblastech. Začněme matkami: na ženu je (nejen) v Česku kladena hlavní odpovědnost za péči o dítě a výchovu dětí a je jí umožněno se o ně do určitého období intenzivně starat. Pokud tak nečiní, musí většinou čelit značné společenské kritice. Podstatná část českých žen má zvnitřněno, že mít malé dítě a pracovat je znak sobectví. Pro takovou ženu existuje i zajímavá a hojně užívaná nadávka -- kariéristka. Zároveň k ženám společnost vysílá signály ve smyslu, že z pozice pečující matky může chtít po muži, aby ji živil, když jsou děti malé - pokud se muž nerozhodne ji i děti opustit, což se často stává. Žena ale nesmí chtít téměř nic po zaměstnavatelích a ještě méně od společnosti jako celku. Musí přistoupit na společenskou, ekonomickou a politickou ostrakizaci, musí se vzdát vyšších profesních aspirací, ba i pouhého úsilí o ekonomickou nezávislost. Za to jí stát dá něco málo peněz na přilepšenou. Až děti odrostou, smíří se špatně placeným zaměstnáním, protože se očekává, že stejně bude každou chvíli doma s nemocným dítětem nebo se předpokládá, že už jí prostě ujel vlak.

Je třeba říci, že tato "společenská smlouva" je pro mnohé ženy přijatelná, protože rodičovství je jejich prioritou a nemají možnost seznámit se osobně s příklady alternativního fungování systému, kde aktivní mateřství neznamená zároveň konec profesních aspirací, resp.ekonomickou závislost. Tato "smlouva" však ženy staví do výrazné závislosti na mužích, jako jednotlivce, ale v důsledku i jako skupinu v rámci společnosti. Taková závislost se může nevyplatit a bohužel se tak děje velmi často. Ženy mají v důsledku dynamiky tohoto systému hůře placená zaměstnání a následně i výrazně nižší důchody. Pokud pár funguje, nemusí to být problém.

Tak tomu ovšem v mnoha případech není. Rozvedená žena s dětmi (vezměme, prosím, v potaz, jak vysoká je rozvodovost v Česku) či vdova proto často upadá do chudoby, musí se smířit s nedůstojnými pracovními podmínkami, je závislá na blahovůli zaměstnavatele a jako taková může být snazší obětí sexuálního obtěžování (viz. výborné postřehy pana Hoška ZDE). Pokud si muž usmyslí odejít v padesáti s dvacetiletou blondýnou poté, co mu žena téměř bez pomoci vychovala tři děti a v důsledku toho rezignovala na pracovní postup, neřkuli se plně věnovala domácnosti, tato žena -- pokud manžel není milionář- se ocitne sama s minimální šancí na získání slušně placené práce, odsouzená třít bídu s nouzí až do smrti, případně odkázána na blahovůli dětí.

Podobným uspořádáním, které spočívá ve vyřazení matek z ekonomického a politického života, ale trpí také ženy jako kolektiv: nejsou dostatečně zastoupeny na mocenských pozicích a jejich možnost ovlivňovat fungování společnosti je tak značně limitována.

Ale ani otcové to v takovém uspořádání nemají snadné. Očekává se od nich, že budou především vydělávat, na nich leží tato zodpovědnost. Někdy ani samotné partnerky nepočítají s tím, že by si muž chtěl vychutnat aktivnější otcovskou roli a vyvíjejí na něj především nátlak ve smyslu maximalizace výdělku. V mnoha případech by však partnerky byly nadšené z otcovy aktivnější role, problém je ale v zaměstnání, ve sféře ekonomické, ale i politické. Zatímco u ženy se předpokládá, že pro děti obětuje v této oblasti všechno, u muže se předpokládá, že neobětuje nic, naopak, bude dřít do úmoru s ještě větší intenzitou. Tento extrémně nevyvážený předpoklad, který brání zavedení flexibilnějších pracovních podmínek pro oba rodiče je v současné době asi hlavním problémem mladých párů, které touží po aktivním rodičovství, a to nejen v Česku, ale i ve většině zemí EU-27. Zatímco v mnoha zemích se však tato záležitost artikuluje jako problém a hledají se a nacházejí se řešení, v Česku a některých dalších postkomunistických zemích je to až na zářné a záslužné výjimky pokládáno za nutný a neměnný stav věci, "přirozenou" konfiguraci, s níž se musejí "nonkonformní" otcové a matky smířit. Mnozí muži jsou tak odsouzeni vidět své děti vzhůru jen o víkendu, což značně ztěžuje možnost navázat s nimi již od malička důvěrný vztah.

Toto panorama nabývá výrazně nepříjemnějších aspektů v případě rozvodu a porozvodové péče o dítě. Matky s dětmi upadají mnohdy do chudoby, protože nemohou sehnat slušně placené zaměstnání (to nejmenší, co bychom pro ně mohli udělat, je přijmout zákon o náhradním výživném, abychom jim pomohli překonat tíživou situaci v případě, že se otec dětí neobtěžuje platit alimenty). Otcové jsou diskriminováni při rozhodování o přidělení dětí do péče na základě stejných patriarchálních předsudků (děti jsou "ženská záležitost"), které postihují ženy při hledání zaměstnání a pracovním postupu. Je logické, že mnozí otcové považují téměř automatické přidělování dětí do péče matky za do nebe volající nespravedlnost. K odstranění této diskriminace je však nutno přistupovat komplexně.

Je užitečné podívat se na celý problém jako na důsledek soudobé formy patriarchátu: Pokud je stávající ideál rodičovského páru definován jako extrémně duální institut, kde je matka ve velmi úzkém, intenzivním vztahu s dětmi, zatímco otec je poměrně vzdálenou autoritou trávící většinu času mimo domov vyděláváním peněz, ale často také provozováním nejrůznějších koníčků, je logické, že v případě rozvodu je dítě přiřčeno rodiči, na němž je výrazněji citově závislé a který běžně vykonává větší část každodenní péče, což je v případě podobného fungování rodiny ve většině případů matka. Ze statistické většiny se snadno stane stereotyp "dítě patří matce" a aktivní otcové jsou krutě odsouzeni k citovému strádání. Podobné fungování systému se může obrátit v začarovaný kruh -- otcové, mající na paměti, co se obvykle stává v případě rozvodu, se mohou podvědomně bránit navázat s dítětem hlubší citový vztah a od dětí se po rozvodu zcela "oprostí", za což je ostatně společnost příliš netrestá, narozdíl od žen, z nichž by se kvůli podobným jednáním staly ze dne na den vyvrhelky.

Tato situace je podle mého názoru nejlepším argumentem pro to, že současný systém není žádná idyla, za jejíž zachování bychom měli zuby nehty bojovat, spíše naopak. Flexibilizovat rodičovské role podle individuálních přání a tužeb, usnadnit matkám ekonomické a společenské aktivity a otcům aktivnější zapojení do péče a výchovy je podle mého názoru cestou, kterou bychom se měly ubírat. Zde je třeba stimulovat výrazné změny na trhu práce -- daňové úlevy firmám, které zavádějí práci z domova (např. část pracovní doby, dva dny z pěti apod.) či firemní školky a které zaměstnávají ženy s malými dětmi, flexibilizace pracovní doby, možnost střídavé rodičovské dovolené, otcovská dovolená atd. Zatím to mnohde vypadá spíš tak, že se firmy předhánějí, kdo rychleji eliminuje jedince se závazky, a mnozí zaměstnanci jim v této sebevražedné dynamice nekonečné pracovní doby, mentální strnulosti a odosobnění pracovního prostředí nadšeně sekundují. Zkuste si přivést do kanceláře dítě, i když je skvěle vychované a vydrží si tři hodiny v klidu kreslit -- přitom po větší část lidských dějin byla přítomnost dětí u práce rodičů zcela běžnou záležitostí (je zřejmé, že v některých povoláních to není možné, ale v mnohých by to při troše dobré vůle možné bylo).

Také odstranění platové diskriminace by pomohlo párům vystřídat se na rodičovské dovolené bez toho, že by jim hrozil úpadek do bídy v případě, že by měli vyžít z tzv.ženského platu (jak jsem se při návštevě v ČR dozvěděla, na malých městech se používá tato kategorie a rozumí se tím cca. 8.000 čistého. Bohužel se málokdo zamyslí nad tím, že vzhledem k tomu, že je v Česku obrovská rozvodovost, je spousta žen v pozici živitelky rodiny a s takovým "ženským" platem to nemá opravdu lehké). Také veřejný sektor by měl jít do sebe, protože významně přispívá k harémizaci profesní sféry a k následné platové diskriminaci: nízké učitelské, lékařské a zdravotnické platy nemají v EU-15 obdoby a člověk se nemůže divit českým lékařkám, zdravotním sestrám a učitelkám, když po flexibilizaci uznávání diplomů v rámci EU sbalí kufry a vyrazí tam, kde jejich náročnou práci patřičně oceňují. Aktivní otcové a matky si také zaslouží aplikaci institutu střídavé porozvodové péče. Jde o výbornou možnost, která umožňuje oběma rodičům udržovat po rozvodu intenzivní kontakt s vlastními dětmi.

Střídavá porozvodová péče funguje již v mnoha zemích, dlouholeté zkušenosti z Francie dokazují, že se velmi dobře osvedčila především u větších dětí (zhruba od 6 let). V případě malých dětí jsou zkušenosti mnohem problematičtější, zvlášť velmi malé děti těžko snášejí neustálé změny, které nechápou. V případě malých dětí by se tedy rodiče měli obětovat a zvolit jinou cestu: buď spolu ještě pár let vydržet, než děti trochu povyrostou, nebo se překonat a připustit, aby měl alespoň dočasně dítě v trvalé péči jeden z rodičů s tím, že druhému bude samozřejmě umožněno dítě několikrát týdně navštěvovat, případně si ho brát na víkend.

Tento článek má být především námětem k zamyšlení, výzvou k hledání nových řešení. Nechce vnucovat párům jiný "jediný přirozený" model rodičovství, ale snaží se informovat o rizicích modelu aktuálně existujícího v Česku a ukázat, že existují i alternativy. Hájím názor, že je legitimní snažit se vytvořit prostředí rodině přátelštější - a na tomto místě je dobré připomenout, že největší porodnost v EU mají vedle Francie především skandinávské země -- země, kde funguje sociální stát s kvalitními jeslemi a školkami, kde existuje otcovská dovolená, kde ženy ve své většině pracují, kde je platová diskriminace jednou z nejmenších a kde ženy jsou velmi hojně zastoupeny v politické sféře. Pokud někdo začne bájit o tom, že se skandinávští muži vinou toho proměnili v slabošské bačkory, ať je jde o tom přesvědčovat -- nebude se ale moci divit, až se začnou shovívavě usmívat nad tímto roztomilým projevem barbarství.

( psáno pro Britské listy a www.novezeny.eu)