Nikdo z nás si nedovede představit tu nekonečnou spoustu malých obtíží, které pacient závislý na cizí pomoci musí v nemocnicích překonávat. Když už si konečně třeba sedla, předepsaný bílý rubáš padal z ramen, protože neměl v zadu vůbec žádná poutka. Jsme přece v evropské unii a rubáš s kaničkami je loterie, na koho připadne, má štěstí. V pokojích bez klimatizace je přetopeno a průvan skrze otevřené dveře a okno studí na odhalených zádech.

Koho zajímají detaily všedního života osmdesátileté paní na nemocniční posteli, když je důležité pacienta především léčit? Ale jak dlouho? Po zjištění stavu poškození, nezbytných vyšetření, doplnění tekutin a nasycení krve heparinem zbývá už jen nutnost pravidelně cvičit, jenže deset minut denně s rehabilitační sestrou je málo a přitom je to jediný smysluplný program a důvod pobytu v nemocnici. Rehabilitace po mrtvici je totiž jediný způsob léčby, jak člověka snad trochu vrátit do ještě přijatelného života.

Dvacet tři hodin a padesát minut čeká tato paní den co den na možnost, až s ní budou rehabilitační sestry cvičit. Chce domů a tak čeká, zprvu v odmítání a vnější agresivitě, jež je jenom psychickou reakcí vůči vnějšímu okolí na bezmocnou situaci, v které se ocitla. Sestry se cítily ukřivděny, zlobí se na nevděčné pacienty, kteří jsou tu přece pro ně. Nemocný kladoucí přílišný odpor je občas nedobrovolně fixován na lůžko, totiž připoután rukama k postranicím obyčejným fáčem, to prý aby bylo možné aplikovat léčebné postupy.

Střídání nálad je ale typickým projevem nejistoty dětí a starých lidí, přitom z vlastní zkušenosti vím, že vlídné slovo a trpělivý přístup je většinou efektivnější řešení komunikace. Jenže to je práce na víc, to by musely být sestry neustále v akci a mezi pacienty. Musely by mít svoji práci rády a mít k těm lidem vztah. Jsou i takové, ale je jich jako šafránu. Pacient není žák první třídy, ani poslušný stroj, ale živý organismus, člověk se svými zkušenostmi a potřebami, reagující na vnější podmínky. Až přestane reagovat, bude na všechno pozdě.

Nyní přemohla paní odevzdanost, pasivita, špatně vidí, svět se jí zmenšil na automatizované pohyby zdravou rukou kolem sebe. Prsty přerovnávají peřinu, nervně ohledávají nejbližší prostor kolem sebe. Hmat je nejdůležitější způsob poznávání bezprostředního světa, pokud zrak neslouží. Na první pohled zdravého člověka nepochopitelná činnost, vzbuzující podezření. Udělat z člověka blázna, který se chová jinak, není v našich krajích nic mimořádného.

Vždyť občas mají ti staří lidé zvláštní představy, nelogické otázky a zdánlivě bezdůvodné starosti o své peněženky, kabelky a jiné osobní věci, ale jen špatně školený personál může tyto starosti vyhodnocovat jako nedůvěru. Tato generace celý život šetřila, obracela korunu a starost o peněženku v bezvýchodné situaci, je jen projevem jednoho z posledních kontaktů se sebou samou uvnitř své vlastní rozpadající se integrity. Brouci vidění na zdi nejsou podstatní, zatím ví paní moc dobře, o čem s ní hovořím, v odborné terminologii se tomu říká být orientován.

Snažím se během svých návštěv pomáhat na pokoji všem pacientům a potvrzuje se mi opět, jak důležitá je kvalita citového vztahu mezi lidmi, to ona zakládá úroveň komunikace, to ona vzbuzuje zájem, iniciuje motivaci a prozařuje stereotypnost každodennosti. V nemocnicích na tohle není čas, pacient je diagnosa, záznam chorobopisu a musí čekat třeba dvě hodiny na doprovod zpět do postele, když sám už nemůže. Spropitné za úkony v rámci služby není v našich nemocnicích nic neobvyklého.

Stydím se za naše zdravotnictví, za ty lhostejné, kteří v něm také pracují. Už jsem psal o pokřivených vztazích mezi lékaři a sestrami, o falešné loajalitě, přivírání očí, protože prý nemají z čeho vybírat. Už jsem psal o strachu, o mlčení mezi lékaři a příbuznými pacientů, kteří věří v jejich zázraky a myslí si, jak dokonale je v nemocnici o jejich blízké postaráno. Pobavila mě na chodbě oddělení alibistická schránka s nápisem Průzkum spokojenosti pacientů, je totiž jen pouze pro zdravé, pro ty chodící. Tzv."ležáci" mají smůlu.

Alibismus je vůbec fenomén v zařízeních, zvoucích se nemocnice. Kdyby ti ležící, či špatně chodící a obtížně se zvedající nebyly simulanti, leccos by si mohli dopřát, ale takhle musí čekat, až si jich někdo všimne. Co na tom, že mnozí z nich objektivně opravdu nemohou, když se chce, všechno přece jde. Nemocný se musí snažit především sám uzdravit, to je jistě pozitivní přístup, kdyby nebyl tak často zneužívaný jako záminka k ospravedlnění vlastní pohodlnosti ošetřujícího personálu.

Péče o nemocného není jenom vyšetřování, píchání injekcí a aplikování infúzních roztoků. Jde přece mnohem o víc, o porozumění člověku, o pochopení rozdílných individualit a jejich potřeb v odlišných mentálních a intelektuálních úrovních. Co je dobré pro jednoho, není dobré pro druhého. Člověk se přizpůsobí jinému prostředí mnohem snáz, bude-li vědět, že není zcela osamocen ve svém údělu. Kontakt s rodinou je důležitý, ale většinu času tráví nemocný v extrémních podmínkách, prožívá své dny izolovaně od všeho, co dělal a měl rád.

Ta paní ztrácí síly, zcela logicky v situaci, v jaké je. Dle mého soudu zde už nemá co dělat, ale obdivuhodně bojuje sama se sebou, s cizím prostředím, se stejností minut, hodin a dnů. Postižená ruka se stále nechce pohnout, tou zdravou se v prvních dnech sice ještě sama obtížně najedla, dnes už jí ale sestry musí krmit, pokud mají vůbec čas a ona ještě chuť na několik lžic, které do sebe dostane. Den za dnem, hodinu za hodinou čeká a pokud se vůbec dívá, tak do stropu, do zdi a nebo na dveře.

Leží hned za nimi, nejbližší pacientka je vzdálena několik metrů přes celou místnost a na ostatní, které jsou za ní, by neviděla ani tehdy, kdyby jí zrak sloužil. Kontakt s lidmi má pouze přes jejich hlasy, je izolována sociálně nejen postižením, ale i polohou lůžka. Ostatní pacientky spolu hovoří, mají postele vedle sebe, mohou se rozptýlit, stará paní nemá s kým a tak jen naslouchá, jestli někdo nemluví na ni. Věř a víra tvá tě zachrání, tato paní ještě zatím věří, že si ji blízcí vezmou brzo domů.

Když ovšem budou moci, protože si nedovedou představit, že by mohli něco na svém pracně vybudovaném životě změnit. Vždyť péče o bezmocného stojí spoustu peněz a oni nejsou pány svého času. Snad by pomohla léčebna pro dlouhodobě nemocné, kdyby se maminku podařilo přesvědčit. Když, protože, vždyť, snad, kdyby a čas běží, není to jejich čas, ten teprve jednou přijde. Vysvětlují, obhajují se a nechápou, že já nejsem jejich soudce. Ani lékaři ne, ti mlčí, vědí své, kvalita rodinného zázemí pacienta je jen odvrácená strana jeho osudu.