29. 3. 2007
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
29. 3. 2007

Když Potůček naslouchal antikomunistům mezi bývalými komunisty

aneb trocha vlastních vzpomínek na léta minulá

Jan Potůček projevil notnou dávku odvahy, vcítění a komentátorské zdrženlivosti při psaní svého nejnovějšího článku o bývalých spolupracovnících StB i členech KSČ v médiích (Reflex 29.3.2007) . Autor, který do roku 1989 nebyl ve věku, kdy by se o něj zajímala StB či KSČ, uchopil téma s vhledem k oné "šedé zóně" mezi dobrem a zlem, mezi ideály a prodejností či kariérismem. Až nevšedním vhledem, protože hodit všechny do jednoho pytle je tak pohodlné. Potůček, který sám tu dobu a lidi v ní nezažil, nesklouzl do pasti primitivního mejstříkovského antikomunismu a nepotřeboval si při tom léčit vlastní mindrák. Neuchopil sice téma s objektivností historika, neboť seznam jmen by pak vydal na zvláštní monotematické číslo Reflexu, ale s objektivitou větší než mnozí dnešní historikové pochopil, jak nejednoznačný musí být výklad minulosti, kterou jsme nezažili...

Milicionář Lambert může zůstat v ČT, ředitel Janeček zatajoval svoje členství v KSČ, expremiér Tošovský spolupracoval s StB. Pomalu se chce říct „no a co?“, když na tyto poklesky upozorňují média, v jejichž čele sedí bývalí agenti StB, kovaní komunisté i lidé, kterým ve vstupu do strany zabránil listopad 1989. Není čas podívat se přímo na sebe? Nebo to je tabu, protože bychom zjistili, že „JSME JAKO ONI“?

Patřil jsem do té šedé zóny také. Od třetí třídy Pionýr, od sedmnácti let svazák, který přitom poslouchal Kryla a Vysockého, četl si Mňačka, Kunderu, Škvoreckého, Procházku, ale i Machiavelliho, Masaryka, Inocence Arnošta Bláhu, Tondla, Mukařovského, Kierkegaarda. Nejen četl, ale i rozmnožoval, protože měl tu možnost a originály se musely přátelům vrátit. Budování vlastní knihovny bylo intelektuální kratochvílí i kolektivním servisem pro ty, "kteří chtěli vědět víc".

Svazák, který četl "zakázané" knihy, a to i ze zvláštních oddílů oficiálních knihoven, chodil na "zakázané" filmy, které se ale v Praze promítaly, chodil na "zakázané" výstavy, které se ale v Praze i v okolí Prahy pořádaly, poslouchal "zakázanou" hudbu, která se ale v Praze hrála.

Nic nepodepsal, ne protože se bál, ale protože pohrdal mnohými, kteří podpsali a pak se nechali živit z peněz tajných služeb. Museli pak projevovat vděčnost... Konec osmdesátých let byl poznamenán selektivním "oteplením" - táním "mrazu který přicházel z Kremlu" - pokusem o odchod od gerontokracie bojovníků od Dukly a přechodem na linii, vytýčenou idolem tehdejší doby - Michailem Sergejevičem Gorbačovem.

Potkal jsem během středoškolských i vysokoškolských studií mnoho různých lidí. Čestné, poctivé i kurvy a zlomené křivochcálky. Potkal jsem i trosky. Praha je strašně malá... Potkal jsem jedny i druhé na obou stranách pomyslné barikády. Poznal jsem poctivé partajní tajemníky, ale i zkorumpované kariéristy ve stejné funkci. Poznal jsem čestné a odvážné rozvědčíky, ale i zlomené, frustrované a v alkoholu se utápějící udavače. Potkal jsem skutečné osobnosti disentu, kterých jsem si mohl vážit, i když jsem s nimi nemusel souhlasit, poznal jsem ale i odpad disentu, utápějící se v alkoholu a frustracích z nenaplněných či zmařených nadějí stejně, jako ti "jejich" udavači... Potkal jsem věčně bohaté kariéristy i věčně chudé intelektuály. Na obou stranách té pomyslné barikády.

Vážil jsem si těch, kteří dokázali navzdory překážkám rozšlapávat bariéry blbosti a předposranosti, ať již byli komunisté z přesvědčení, komunisté z donucení, obyvatelé "šedé zóny" nebo "disidenti". Nevážil jsem si těch, kteří se styděli za hříchy minulosti a stejné kurvárny dělali i v přítomnosti. Tušil jsem, že budou stejně věrolomní i v budoucnosti.

Stalo se. Mnozí z těch, jejichž myšlení formoval primitivní stalinismus padesátých let, jen obrátili znaménko a to, co bylo černé předtím, se stalo bílé a naopak. Hnusili se mi a hnusí se mi dodnes bývalí neúspěšní kariéristé, dovolávající se dnes morálky. I kdyby podepsali tisíc Chart, i kdyby si prožili roky v kriminále. Jsou a zůstanou více či méně neúspěšnými kariéristy.

Potkal jsem instruktory speciálních jednotek z Vietnamu, kteří nejspíše za svůj život zabili či umučili stovky lidí, potkal jsem ale i ty, kteří svou odvahou a chytrostí vietnamskou válku ukončovali a zachránili tisíce životů. Potkal jsem obchodníky se smrtí i obchodníky s nadějemi. Potkal jsem fanatiky i pragmatiky. Potkal jsem posledního velvyslance v Saigonu před jeho obsazením jednotkami Vietkongu i člověka, který pomáhal prozradit americké atomové tajemství spolu s Rosenbergovými a celý zbylý život pak žil ve snaze zapomenout v pražském exilu. Potkal jsem ale i člověka, který byl důstojným pokračovatelem plukovníka Lawrence na Středním východě a zasloužil se o mír na Arabském poloostrově víc, než kdo jiný. Zasloužil se nemalou měrou i o první ropnou krizi, s tím mírem související... Potkal jsem člověka, který školil po válce "kopečkáře" pro CIC, aby je pak agenti CIC v Praze zrazovali a vydávali tak do rukou StB. Když jsem se osmdesátiletého starce ptal proč, vysvětloval mi, že Američané se báli utečenců - fanatiků z východu a nechtěli jimi zamořit tehdejší "svou" společnost. Nechtěli si s nimi špinit ruce a tak hráli s komunisty odstrašující hru na masivní infiltraci poválečné společnosti agenty "západních ideodiverzních centrál". Povedlo se. Životnost rychlokvašených diverzantů po návratu "za dráty" byla tři dny. Přežil málokdo. Gehlenovi nacisté Američanům vadili méně, použili je... Ten osmdesátiletý stařík byl profesionál. Promluvil až na sklonku života. Je strašné prohrát život s vítězi. Je to horší, než zvítězit s poraženými. Studená válka zmrazila vzájemnou nenávistí celou Evropu. Paradoxně ale přispěla k rozvoji odborového hnutí i rozkvětu sociálního státu v západních zemích. Bipolární svět měl své kouzlo v jednoduchosti a pochopitelnosti.

Potkal jsem i provokatéry a udavače, jejichž jediným koníčkem bylo donášet na své bližní a ničit lidské osudy. Záštiplná monstra odpuzovala i ty, kteří jejich služeb používali. Nevím, proč to ti lidé dělali. Z přesvědčení? Pro výhody? Snad proto, aby zapomněli na své selhání za 2. světové války, kdy jejich slabost stála život a utrpení desítek lidí v nacistických lágrech. Zlomené charaktery Brettschneiderů zůstali zlomené a jediný pud je ovládal. Přežít. Za každou cenu, zvlášť když ji zaplatí někdo jiný. Stejně tak jsem potkal odvážné muže, kteří sehrávali ve zpravodajských hrách proti StB roli osamělců, a mohli se spoléhat pouze na svou inteligenci, důvtip a pevnost charakteru. Mnozí z nich jsou dnes vedei jako agenti v Cibulkových seznamech a je škoda, že to bude jediné, co po jejich životech ve stínu zůstane. Historie je plná děr a neznalosti.

Můj dědeček jako jeden z Baťových mladých mužů vedl část továrny ve Zlíně, nakupoval kůže v Brazílii a pomáhla budovat Baťovy závody v Indii. Zažil bídu okupace i strach z nacistů, ale i z amerického bombardování protektorátní ekonomiky a Zlína na jaře 1945. Pohrdal lenochem komunistou, ze kterého se v padesátých letech stal největší bojovník za práva dělníků v Gottwaldově. Moje babička, pro kterou protektorát znamenal utrpení, doživotní psychiceké trauma i řadu mrtvých příbuzných, mne v mých pěti letech učila německy, abych "poznal řeč a kulturu svého nepřítele". Němčinu mne pak učila od třetí třídy na základní škole paní, která jako židovka strávila polovinu války v koncentrácích, aby pak dala rodinu a lásku několika sirotkům, které tam potkala. Celý život pak jen hledala a nacházela dobro. Zla prožila příliš moc. Učila mne milovat jazyk Goethův, Heineho a dalších velikánů německé kultury a učila mne rozlišovat řeč německých básníků od řeči nacistických propagandistů a esesáků, obutých do bot z Baťových závodů. Učila mne českému a přitom židovskému smíření ve jménu zachování života. Učila mne žít a nechat žít. Učila mne míře věcí i činů. Učila mne rozlišovat mezi vinou, kterou lze odpustit a vinou, která přetvá věky. Učila mne nezapomínat.

Ruštinu mne učila na střední umělecko průmyslové škole profesorka, která byla jako bývalá partyzánka v SČSP, i když ji ruští vojáci v mládí znásilnili a pak dělala jejich jednotce "matku pluku". Chlastala a ožralá chodila do školy, a naučila nás nenávidět sobě podobné. Učila mne nenávidět jí podobné primitivy a zkrachovance. Učila mne nenávidět všechny okupanty. Přesto mi nevzala úctu k Majakovskému, Bulgakovovi, Achmatovové či Tarkovskému, ani mi nezošklivěla Křižník Potěmkin či Vojnu a mír, ale nezošklivěla mi ani ty, kteří bojovali proti fašistům před Stalingradem a zpívali přitom písně o hrdinství Rudé armády, o svaté válce . Vstavaj, strana ogromnaja, vstavaj na smertnyj boj, s fašistskoj siloj ťomnuju, s prokľatoj ordoj...

Hebrejsky jsem se začal učit u člověka, který miloval staré rytiny a kresby a měl tu trpělivost učit jazyk Starého zákona ty, kterým nestačil "ekumenticky" sterilní překlad Písma. Byl jsem špatný žák a neměl jsem trpělivost kabbalistů k pronikání do tajů prazákladů evropké kultury. Pro pochopení komplexnosti společenských procesů i dialektiky světa a ducha mi však symbolika, gemantrie i mystika talmudistů napomohla. Od té doby umím číst i mezi řádky.

Novému zákonu mne učil kolega, se kterým jsem hlídal Národní galerii po nocích svého studentského života a on dělal v evangelickém letničním sboru učitele nedělní školy. Neuvěřil jsem v jeho Boha, ale snažil jsem se poznávat bohatství tisíce let pražské kultury.

Marxismu, ale i klasické filosofii a estetice mne učil během střední školy soukromě kamarád mého otce, který byl jednou z obětí normalizace a dělal knihovníka na Právnické fakultě. Ačkoliv ho komunisté kvůli nesoulasu s okupací zbavili možnosti učit, nezatratil kvůli tomu Marxe a Engelse, ale ani Che Guevaru či Fidela. Na vysoké škole to pak byl docent filosofie, který nás jednoho dne před státními zkouškami šokoval úvodním prohlášením k semináři o křesťanské filosofii, Tomáši Akvinském a Kantovi: "My, opravdoví marxisté si hluboce vážíme věřících. To proto, že v tomhle bordelu je třeba alespoň něčemu věřit..." Byl šéfem stranické organizace na AMU, na VŠUP hostoval a byl jediným učitelem marxismu, kterého si i po revoluci studenti z OF vyžádali, aby je učil filosofii dál. Dodnes mám jeho přednášky nahrané na kazetách.

Netrpěl jsem antikomunistickým fanatismem těch, kterým komunisté v padesátých letech sebrali fabriku nebo činžovní dům, umučili příbuzné či zničili jejich život. Netrpěl jsem ani frustrací těch, kteří vykrádali poválečné pohraničí či svůj majetek budovali z úplatků za rychlejší a kvalitnější poskytování služeb, které byly přitom "zdarma" a "pro všechny". Netrpěl jsem frustrací těch, které odvedli v mládí do wehrmachtu jako "říšské Němce", aby se pak po válce museli vrátit do vesnic, ze kterých "Kamaraden" vyhnali jejich spolužáky a bývalé kamarády na práci "ins Reich" či do táborů, ve kterých "Arbeit macht frei" a smrt. Potkal jsem ale v moravském pohraničí bývalé nacisty, kteří zůstali nacisty i dlouho, dlouho po válce. Poznal jsem i "Volksdeutsch", kteří hlasovali o připojení své obce k Říši, aby je pak po vstupu do hospody jejich vrstevníci zahrnovali opilými urážkami a ranami pěstí. Esesáku, kurvo udavačská!, neslo se ztichlou jihomoravskou hospodou v roce 1985 v předtuše rvačky, která měla kořeny v roce 1940.

Nikdy mou tvorbu nikdo necenzuroval, nikdo mě nenutil do socialistického realismu, stejně jako k tomu nikdo nenutil mé spolužáky. Nikdo mi nekladl překážky ve svobodném vyjadřování a nikdo mi nezakazoval tvořit. Své názory jsem si ale musel před svými učiteli obhájit. Tvůrčí svoboda a experimenty v té době byly o to svobodnější, že škola hradila náklady a skoro nic nebylo nemožné. Studovat průmyslový design mělo v té době smysl, neboť na něj český průmysl čekal. Jistota práce a uplatnění dávala vysokoškolskému vzdělávání i názorovým střetům a konfliktům s generačně odlišnými názory pedagogů smysl. Cestoval jsem během svého studia služebně po celé Evropě a nikdy jsem neměl pocit, že bych chtěl někde jinde zůstat jako emigrant, i když jsem mohl. Proto, abych mohl vycestovat za "železnou oponu", mne nikdo nidky do strany nenutil. Naopak. Můj pedagog byl přitom majorem StB, a přesto nikdy nikoho nenutil k ničemu. Ani ke vstupu do partaje. Dokonce mí pedagogové byli jako jeden muž proti a můj tvrdý konflikt se stranickou organizací pedagogů Vysoké školy umělecko průmyslové tehdy řešilo až oddělení vysokých škol ÚV KSČ. Do KSČ jsem pak dobrovolně vstoupil a stejně dobrovolně jsem z ní o několik let vystoupil.

Oslovila mne uprostřed osmdesátých let gorbačovská perestrojka, autentičnost sociálního zápasu za nové myšlení a svobodu přispívat slovy i činy k nepopsanému a nenalinkovanému listu budoucnosti - k pokroku světa. Idea sociální spravedlnosti a odhození zátěže řady dogamat a přehmatů, která provázela tehdejší minulost. Spor s dogmatiky na levici i pravici jsem v té době chápal ne už třídně, třídní rozdíly zmizely vznikem socialistických elit a soukromého majetku, ale generačně a historicky. Chtěl jsem po studiu několik let zůstat ve Vídni na kulturním oddělení české ambasády, chtěl jsem tam organizovat výstavy mladé generace - svých spolužáků a vrstevníků, jenže k tomu už nedošlo. Schylovalo se se k výměně generací a staří věděli, že o svou moc a své pojetí dějin přijdou. Bránili se do poslední chvíle. "Sametový převrat" zpočátku znamenal naději tohoto nového pokusu o revanš za porobu a udupání Pražského jara. Každý si od něj sliboval něco jiného.

Ještě v roce 1990 nikdo z politiků veřejně nesliboval restituce šlechtě či církvi, nikdo nehovořil o kapitalismu bez přívlastku. Nikdo nehovořil o bezdomovcích, které jsem o pár let dříve potkával na nádraží a v Charitě v Mnichově či ležící v lepenkových krabicích na větrácích athénské podzemní dráhy. Nikdo nehovořil o nezaměstnaných a nepotřebných. Nikdo nehovořil o politice, kterou budou ovládat špinavé operace tajné služby. Nikdo nehovořil o tunelování ani o výprodeji majetku do zahraničí. Většina lidí, kteří vyšli do ulic, chtěla právo hovořit do věcí veřejných, chtěl mít právo spoluřídit svou společnost a pracovat efektivněji a mít se lépe. Většina chtěl svobodu cestovat a poznávat svět, chtěl ukončit falešnou rivalitu mezi "západem" a "východem", která skončila stejně vždy, když zákazník v hospodě platil západoněmeckými markami či dolary.

Schizofrenie té doby s veksláky, číšníky a taxikáři, s hesly "Nejsme jako oni" či "Zpátky do Evropy" dala vzniknout hodnotovým zmatkům, podrazům i kariérismu - nejen v médiích, ale v celé společnosti. Proč si dnes myslíme, že média by měla být jiná, lepší, čestnější než my sami, než společnost? V "revoluci" se ventilované tužby jedněch střetly s jinými tužbami a byli tací, kteří zapomněli, odkud vyšli a kam šli do té doby. Naplivali na své kolegy, poplivali své otce, rozešli se se svými dědy. Odvrhli hodnoty, které přitom jejich předci zaplatili krví. Vrhli se do budoucnosti, a stud v duši zakrývali nadšením pro nové budování, budování kapitalismu. Nalhávali si, že to je pokrok, že to je lepší příští. Bezcitné snahy urvat za co nejkratší čas co nejvíce. Aniž si uvědomili, že minulost vždy každého dožene. Minulost nejde vymazat, nejde ji přepsat, jde na ni pouze zapomenout. Ale to neznamená, že minulost přestane existovat. Minulost nelze hodnotit dnešníma očima a dnešní morálkou, jde pouze pokusit se ji poznat ve vší složitosti - osudů, vztahů slov a činů, souvislostí lokálních i globálních. A to se, přes Potůčkovo mládí a neprožitost oné minulosti, autorovi povedlo - alespoň v té míře, v jaké mu to dovolil omezený rozsah článku. Povedlo se mu nestanovovat kritéria hodnocení minulosti a nechat je na čtenáři.

Pandořina skříňka se nyní účelově pro mnohé otevřela. Vylétne všechno zlo, které v ní bylo, Pandora se ale lekne a zase ji rychle zavře. Jenže dole ve skřínce zůstane naděje. Ta je pomalá... Po mnoho let zůstane předčasně zavřená skřínka zavřená a lidé budou souženi pouze zlem. Budou si muset ono zlo zažít, aby zase nalezli odvahu k tužbám, k naději. Až jednoho dne... Skřínku opět někdo otevře a naděje vyklouzne ven právě ve chvíli, kdy už všichni všecko budou chtít vzdát... Dokážeme čekat?

Není hrdinství zůstat ležet, ale dokázat se znovu zvednout.

                 
Obsah vydání       29. 3. 2007
29. 3. 2007 Kauza Uzunoglu: Dnes ve vážném tónu Zdeněk  Jemelík
29. 3. 2007 Amnesty International má obavy o spravedlivý průběh procesu MUDr. Uzunoglua
29. 3. 2007 Když Potůček naslouchal antikomunistům mezi bývalými komunisty Štěpán  Kotrba
29. 3. 2007 Pár vzpomínek a myšlenek Jaromír  Habr
29. 3. 2007 Poláci požadují absolutní zákaz potratů
29. 3. 2007 Očekával jsem, že mě zabijí
29. 3. 2007 Jsme podle ODS jen stádem blbounů nejapných?! Tomáš  Franke
28. 3. 2007 Udavačství jako národní sport Aleš  Uhlíř
29. 3. 2007 Páral v daňových nedbalkách Jiří  Havel
29. 3. 2007 Dokud Melčáka netrefí šlak Jiří  Havel
29. 3. 2007 Usnesení k článkům Lidových novin a Mladé fronty Dnes z 23. 3. 2007, které se dotýkaly práce Etického panelu
29. 3. 2007 ■ ■ ■ Viktorie  Rybáková
29. 3. 2007 Horní Jiřetín s Mosteckou uhelnou o své likvidaci jednat nebude
29. 3. 2007 Strašák politické korektnosti Darina  Martykánová
29. 3. 2007 Švýcarská zbrojní lobby opět zvítězila Richard  Seemann
29. 3. 2007 Diskuse o zákazu kouření, aneb Koho se to vlastně týká? Uwe  Ladwig
28. 3. 2007 Petice stopkoureni.cz
28. 3. 2007 Marx nebyl prorok ani historicista Petr  Kužel
29. 3. 2007 Kuba a ropa Petr  Baubín
29. 3. 2007 Sv. Jan Nepomuk Neumann
29. 3. 2007 Redefinujme smysl vývoje společnosti: více volného času na život Michal  Rusek
29. 3. 2007 Credo, quia absurdum est… František  Marčík
29. 3. 2007 Vláda USA: nemůže být propuštěn nikoli proto, že by byl terroristou, nýbrž proto, že je lhář
28. 3. 2007 Irácká vláda uvítá zpět Saddámovy obávané bezpečnostní síly Miloš  Kaláb
28. 3. 2007 Teokonzervatismus a americký morální řád
27. 3. 2007 Greenpeace: Jsme znepokojeni
28. 3. 2007 V Ansbachu to vrie Karol  Dučák jr.
28. 3. 2007 Nerozumím ničemu
28. 3. 2007 Padesát let…a jak dál? Rudolf  Kučera
27. 3. 2007 Kauza Uzunoglu: Pokračující řetězec taškařic Zdeněk  Jemelík
27. 3. 2007 Der Spiegel: Americká protiraketová obrana je kontroverzní v mnoha aspektech
27. 3. 2007 MZV ČR: "Nechte nás, my CHCEME lézt Američanům kamsi!" Jan  Čulík
16. 3. 2007 Hospodaření OSBL za únor 2007
22. 11. 2003 Adresy redakce

Sdělovací prostředky RSS 2.0      Historie >
29. 3. 2007 Když Potůček naslouchal antikomunistům mezi bývalými komunisty Štěpán  Kotrba
27. 3. 2007 Zemřel rozhlasový režisér Jiří Horčička   
24. 3. 2007 Proč by měl platící koncesionář podporovat neobjektivní pořady ČT?   
24. 3. 2007 O reportáži, ktorú sa nepodarilo vyvážiť Peter  Vittek
23. 3. 2007 Jak to vidím já.... aneb když točíte o radaru Vojtěch  Frič
20. 3. 2007 Česká televize stále nadbíhá mocným a neplní veřejnou službu Karel  Šolín
16. 3. 2007 Jak se v Právu cenzuruje Mitrofanov Štěpán  Kotrba
13. 3. 2007 Dvořák and Jaklová: Do you want to rock? Irena  Ryšánková
12. 3. 2007 Nezpůsobilé k výkonu funkce - i ze zákona Štěpán  Kotrba
7. 3. 2007 Proč nemají vaše Otázky pořádný rozpočet?   
5. 3. 2007 Optikou zákona o České televizi Štěpán  Kotrba
5. 3. 2007 Co mi vadí na České televizi Tomáš  Franke
3. 3. 2007 Dopis Václavu Moravcovi Jan  Čulík
3. 3. 2007 Věc: Dopis Václava Moravce „jednomu čtenáři“, bez data Milan  Nápravník
3. 3. 2007 Rada proti rádiu Štěpán  Kotrba

Komunistická idea a její reflexe v politice i teorii RSS 2.0      Historie >
29. 3. 2007 Když Potůček naslouchal antikomunistům mezi bývalými komunisty Štěpán  Kotrba
28. 3. 2007 Marx nebyl prorok ani historicista Petr  Kužel
26. 3. 2007 Marx prorok rozhodně nebyl Milan  Valach
21. 3. 2007 Dvojí tvář prorokova – filosof Marx si vulgarizaci nezaslouží Luděk  Toman
19. 3. 2007 Marx a zákony Milan  Valach
16. 3. 2007 Prorok Karel Marx Luděk  Toman
5. 3. 2007 Dialektika není nevědecká, musí se jí ale rozumět Michael  Kroh
5. 3. 2007 Marxisté všech zemí, nemýlíte se? Uwe  Ladwig
2. 3. 2007 Mýlil se Marx? Milan  Valach
2. 3. 2007 Nekonečná bída antikapitalismu Luboš  Zálom
2. 3. 2007 Argumenty Josefa Víta jsou omezené Jiří  Holý
2. 3. 2007 Trojí bída komunismu III. aneb nacionalismus některých obhájců Marxe Bohuslav  Binka
1. 3. 2007 Trojí bída komunismu II. Bohuslav  Binka
1. 3. 2007 Trojí bída hlubinného ekologa Michael  Kroh
1. 3. 2007 Trojí bída antikomunismu Josef  Vít

Umělci, kultura a kolaborace? Za komunismu... RSS 2.0      Historie >
29. 3. 2007 Když Potůček naslouchal antikomunistům mezi bývalými komunisty Štěpán  Kotrba
1. 11. 2004 Havel i Klaus reagovali na komunistický režim podobně - nedostatečně Bohumil  Kartous
30. 10. 2004 A co Čalfa u Havla?   
29. 10. 2004 Pane generálmajore, promiňte Bohumil  Kartous
29. 10. 2004 Národně stmelující gesto? Jan  Čulík
29. 10. 2004 Kulturní politika a politizace kultury Štěpán  Kotrba
29. 10. 2004 Projev prezidenta republiky Václava Klause 28. října 2004   
29. 10. 2004 Vávra nebyl apolitický umělec Bohumil  Kartous
29. 10. 2004 Je Vávrovo vyznamenání absurdní?   
29. 10. 2004 O generálu Fajtlovi   
31. 8. 2004 Sloboda, demokracia, právny štát a iné opojné slova Andrej  Sablič
12. 8. 2004 Čulíkovy pohlady nie sú precítené Andrej  Sablič
9. 8. 2004 Co dluží česká kultura komunismu Milan  Černý
3. 8. 2004 Otakar Vávra: Umělec s malým u Milan  Černý
3. 8. 2004 O tvůrčí integritě v dobách útlaku Jan  Čulík

Demokratická revoluce? Utajená historie devadesátých let RSS 2.0      Historie >
29. 3. 2007 Když Potůček naslouchal antikomunistům mezi bývalými komunisty Štěpán  Kotrba
17. 11. 2006 Sedmnáctý po sedmnácté Stanislav  Křeček
1. 11. 2006 Tichá vzpomínka na ostravské soudruhy Ladislav  Žák
6. 9. 2006 Sedmdesát tisíc udavačů, denunciantů a konfidentů Jaroslav  Krejčí
15. 8. 2006 Národní literatura je jen jedna Miroslav  Vejlupek
9. 5. 2006 Nazelenalé uzenky, tráva a bývalý prezident Štěpán  Kotrba
18. 4. 2006 Čulíkovy znaky demokracie Štěpán  Kotrba
21. 2. 2006 Utajené dějiny „permanentní kulturní revoluce“ Jaroslav  Kuba
13. 1. 2006 Aero Vodochody: iks pokusů o záchranu leteckého průmyslu Štěpán  Kotrba
12. 1. 2006 Nevím, jak zabránit létání třísek než použitím jiné sekery Pavel  Urban
6. 1. 2006 Kdo jsou vítězové antikomunistické revoluce? Jindřich  Kalous
5. 1. 2006 Rozdíl je jen domněnkou, je třeba jej prokázat Miroslav  Prokeš
4. 1. 2006 V této demokracii smějí užívat svobody jen ti, co souhlasí   
4. 1. 2006 Vinu nesou ti, kdo narcistický habitus vytvářejí Karel  Dolejší
4. 1. 2006 Udělejte to profesionálně   

Mají pětatřicátníci v Česku dnes zhoubný vliv? RSS 2.0      Historie >
29. 3. 2007 Když Potůček naslouchal antikomunistům mezi bývalými komunisty Štěpán  Kotrba
9. 5. 2006 Nazelenalé uzenky, tráva a bývalý prezident Štěpán  Kotrba
24. 1. 2006 Co dnes činí lidi lhostejnými k osudu druhých Jan  Bím
20. 1. 2006 Pětatřicátníci, sociálně cítící a další... Pavel  Urban
6. 1. 2006 Kdo jsou vítězové antikomunistické revoluce? Jindřich  Kalous
4. 1. 2006 Vinu nesou ti, kdo narcistický habitus vytvářejí Karel  Dolejší
2. 1. 2006 Pětatřicátníci, hoši jako květ, na vás bylo vždycky radost pohledět…. Josef  Vít
2. 1. 2006 Vadí, nevadí Luděk  Rozehnal
31. 12. 2005 Jak to bylo s tím západním rájem? František  Hájek
31. 12. 2005 Zmačkané obaly Tomáš  Krček
30. 12. 2005 Ne, o střet generací se nejedná! Jiří  Patermann
30. 12. 2005 Pětatřicátníci a ti starší... Boris  Cvek
30. 12. 2005 Flexibilita potřetí Jan  Holík
30. 12. 2005 Pohled (post)Husákova dítěte Lubomír  Novotný
30. 12. 2005 Ještě jednou pětatřicátníci Josef  Vít

VŠUP - trampoty umělecké školy RSS 2.0      Historie >
29. 3. 2007 Když Potůček naslouchal antikomunistům mezi bývalými komunisty Štěpán  Kotrba
5. 2. 2007 Zimní klauzury na VŠUP, aneb promarněná příležitost Jan  Paul
15. 1. 2007 Je v Čechách právo více než politika? Jiří  David
13. 12. 2006 Pravdu si nelze „přivlastnit“, stejně jako ne VŠUP Jan  Paul
9. 12. 2006 Otřesné poměry v zatuchlém rybníce Štěpán  Kotrba
9. 12. 2006 Jak to bylo opravdu na VŠUP Josef  Čančík
8. 12. 2006 Volba nového rektora VŠUP ve stínu nejasností aneb republiku si rozvracet nedáme! Nikdy! Jan  Paul
8. 12. 2006 Odmítám reagovat na snůšku polopravd a lží Jiří  David
4. 10. 2006 Jiří David: Protestuji proti pořadu České televize o VŠUP Jiří  David
4. 10. 2006 Marek Wollner: Jiří David nevyvrací podstatu věci   
2. 8. 2006 Rektora VŠUP odvolal prezident Jan  Paul
30. 6. 2006 Jádrem sporu byla bagatelizace Jan  Paul
28. 6. 2006 Sušáků na láhve bylo tisíce, neopakovatelný byl ale Duchampův čin Jan  Paul
28. 6. 2006 VŠUP - Spirála pádu Štěpán  Kotrba
28. 6. 2006 Proč jsme odvolali Borise Jirků