Pro-Tell prezident přitom argumentuje, že "kdo chce proto zakázat zbraně, musí konsekventně též nože a kladiva odstranit z domácností".

Přes tato zlehčující slova je zbrojní lobby v poslední době přece jen vystavena tlaku. Od roku 2001, kdy ve vlaku osoba postižená amokem zastřelila 15 osob, je klid výrobců zbraní silně narušen. Když v minulém roce známá lyžařka Corinne Rey-Belletová přišla výstřely armádní pistole svého muže o život, diskuse zesílila. Dopomohla k tomu i zveřejněná studie profesora kriminologie Martina Killiase, že ročně přijde ve Švýcarsku průměrně tři sta lidí o život kvůli doma skladovaným armádním služebním zbraním.

V bulletinu kriminologického institutu lausannské univerzity bylo sděleno, že v kantonech, kde žijí téměř dvě třetiny obyvatelstva, se stalo 789 vražd a 808 sebevražd, a to převážně doma uskladněnou zbraní.

Děje se tak na základě zásady, že Švýcaři povinni vojenskou službou mají stále k dispozici nejen zbraň, ale i ostré střelivo.

Při bližším zkoumání bylo zjištěno, že na veřejnosti dochází k vraždám převážně za použití ilegálně držených zbraní, zatím co v rodinách armádními zbraněmi, které jsou navíc zneužívány na zastrašování rodinných příslušníků.

Rostoucím počtem obětí domácího násilí se musela vláda zabývat a s platností od 1. července vydala novou definici pro Občanský zákoník, na jehož základě soudy mohou násilníkům zakázat po určitou dobu přístup do společné domácnosti.

Přes snahu kriminalistů, spolků na ochranu domácích obětí a psychologů se těžce prosazuje omezení držby zbraní, protože ve Švýcarsku se to považuje za součást občanského práva. V kantonu Appenzell Ausserrhoden byli občané ještě v roce 1989 povinni při referendu na tržním náměstí se dostavit s kordem nebo alespoň bajonetem.

Zbraň pro Švýcara prostě dodnes je znakem jeho identity a ten, který nemá armádní pušku ve skříni, aby mohl svou vlast v případě nutnosti bránit, není pro společnost přijatelný. Starý mýtus o tom, že síla obrany leží v držení zbraně, stále přežívá.

Přitom podle profesora Killiase se bezpečnostní politická situace natolik změnila, že je neúčelné v současné době její domácí držba. Před sto lety převážný počet Švýcarů pracoval na venkově v blízkosti svého domova. V současné době je tomu však naopak a idea rychlé mobilizace je nereálná. Dokonce i návrh, aby zbraně nebo alespoň střelivo bylo soustředěno v skladištích, je odmítán se zdůvodněním, že by to "zeslabilo brannou odhodlanost obyvatelstva."

Švýcarská vláda v září minulého roku odmítla návrh, který by znemožnil zneužívání armádních zbraní a střeliva. Podle jejího názoru prý nelze podcenit negativní důsledky, které by v demokratické zemi mělo odevzdání střeliva na "vůli obyvatelstva bránit stát".

Výsledek hlasování švýcarské národní rady proto nemohl překvapit. Dosavadní právo na držbu zbraně bylo schváleno 92 proti 65 hlasům, skladování služebních zbraní ve skladištích bylo odmítnuto 96 proti 80 a zavedení ústředního registru zbraní bylo rovněž odmítnuto 95 proti 65 hlasům.

To v zemi, kde psi a pochopitelně auta jsou registrovány, ale kdo je držitelem zbraně, nikdo neví. Je to pouze pokračování zamítnutí všech snah o omezení její držby.

Návrh lidové iniciativy pro "Švýcarsko bez armády a pro všeobecnou mírovou politiku" byl v roce 1989 odmítnut dvěma třetinami voličů. Následující pokus v roce 2001 dokonce zcela propadl, když téměř 80 procent účastníků referenda jej odmítlo.

Od druhé poloviny příštího roku Švýcarsko bude povinno dodržovat v otázce držby zbraní zásady platné v Evropské unii, zejména s ohledem na Schengenské dohody.

Již nyní však se ozývají proti tomu ze strany Pro-Tell protesty. Ten se spoléhá, že zákonodárci je upraví v prospěch "naší země".

Ostře přitom kritizuje snahy sociálních demokratů o sběru nepotřebných zbraní, přemístění armádních do skladů, zavedení zbrojních pasů spolu s jejich registrem a zákazem jednotlivých zbraní.

Poslankyně za sociální demokracii Chantal Galladéová upozornila, že její strana se v "parlamentě bezvýsledně pokoušela ztížit přístup ke střelným zbraním ve Švýcarsku. Měšťácká většina není ochotna respektovat starosti většiny obyvatel".

Všechny návrhy její strany byly zamítnuty. Rovněž tak zákaz držby zbraní v domácnostech, takže v současné době je ve Švýcarsku mezi sedmimiliónovým obyvatelstvem 2,3 milionů moderních střelných zbraní, z nichž dvě třetiny jsou armádní.

A tak ve dni zavraždění mladé ženy samopalem v Churu se národní rada postavila proti jejich omezení. Měšťácké strany, především Švýcarská lidová strana, která si bezpečnost vepsala na svůj prapor, nedělá nic na obranu veřejného pořádku.

Odmítla i návrh sociálně demokratického poslance Hanse Widmera, aby služební zbraně při odchodu z armády byly podrobeny ostrému kritériu. Neúspěšný byl i návrh poslance Borise Banga proti domácímu skladování zbraní a jejich přenesení do úředních skladišť. Nebere se ani zřetel na výsledky referenda z roku 1993, kdy 86 procentní většinou byl přijat nový ústavní článek proti zneužívání zbraní. Široké kruhy obyvatelstva i prostřednictvím petic žádají restriktivní zacházení se zbraněmi. Proto sociální demokraté aktivizují na léto ve spolupráci s různými organizacemi iniciativu za splnění tohoto ústavního požadavku.

Odpůrci proti těmto iniciativám proto bubnují na poplach. Prohlašují, že údajně ve Švýcarsku se stále více omezuje držba zbraní. Tato strategie je různou formou podporována určitými médii a nenaráží přitom na rozhodný odpor držitelů zbraní. Cílem pak má být vytvoření státního zbrojního monopolu. Proto se pokouší občanům vsugerovat , že omezením držby zbraní se sníží domácí násilí, vraždy a sebevraždy.

Jak upozornila německá rozhlasová stanice Deutchlandfunk ve své relaci "Ozbrojení blázni a jejich oběti", nelze přehlédnout důležitý hospodářský faktor. Při výrobě munice patří totiž Švýcarsko k evropské špičce.