Jednak žádná takováto analogie není vůbec přípustná. A jednak, a v neposlední řadě, autor bezděky poskytl argumenty vyvracející sebe sama: "dodávaná energie" přichází z vnějšku, ony molekuly vody jsou v celém procesu vskutku výhradně pasivními elementy. Přeměna vody na páru, "revoluční skok", který bychom měli nahlížet jako analogii Marxovým změnám společensko-ekonomických formací, se uskutečnil v důsledku činitele stojícímu úplně mimo systém voda-vodní pára. Vzali-li bychom tedy tuto analogii vskutku důsledně, žádný revoluční skok by v důsledku aktivity jedinců stojících uvnitř lidské společnosti nikdy nemohl nastat -- vydaná "energie" by se možná jen různě přelévala v systému, ale pro CELEK by se nezměnilo vůbec nic. O tom ostatně zákon zachování energie také je, nebo ne?

Marx si naštěstí s dětinskými analogiemi nezahrával. Byl si velmi dobře vědom jejich povrchnosti, ale svým současníkům a mnohdy tvrdým kritikům by tím také poskytoval vítaný materiál k vlastnímu zesměšnění. Ostatně byl mimo jiné žákem Hegela, jehož filosofie se trivialitami vskutku nemůže chlubit a jejíž nazírání světa jako "jednoty protikladů" či spíše "vývoje v protikladech" do značné míry převzal, ovšem ta -- bez robustní a "idealistické" Hegelovy metafyziky -- v Marxově podání často vypadá poněkud prvoplánově a nepříliš věrohodně.

Smyslem mého článku Prorok Karel Marx ale nebylo ani definovat nějaký jednorozměrný cíl Marxovy práce či "definovat její podstatu", sám vidím přínos Marxe v něčem jiném než v jím objevených "zákonech" či "vědeckosti" nebo snad v tom, že Marxovy teorie by nám dávaly přesný návod, co dělat. Vyjmenoval jsem tři dle mého mínění protiklady obsažné v samotném Marxově učení, týkající se aktivity jedince, stranickosti poznání a lidské svobody, ovšem proto, abych demonstroval onu dialektiku protikladů, ve kterou Marx věřil ve vnějším světě, i uvnitř samotného Marxova díla, a ne jako indikátory "chyb" jeho díla ( tím samozřejmě neříkám, že to chyby nejsou či nemůžou být). Beru Marxovu dialektiku, kterou převzal od Hegela, jako fakt, který -- možná -- na Marxovi představuje tu nejpravdivější, třebaže neobtížněji uchopitelnou informaci o světě.

Právě u dialektiky se také vyjevuje, proč pozitivistická věda měla s marxismem takový problém a proč tolik vědců - například u nás - marxismus upřímně nenávidí. A to navzdory tomu, že pro Marxe samotného byla věda hlavní svátostí, kterou má lidstvo a člověk vůbec k dispozici a na své cestě k "pokroku" může a má využívat. "Svět v protikladech" i "myšlení v protikladech" ovšem vskutku nepatří k základnímu vybavení západního racionalisty a pozitivistického vědce - věda se naopak snaží všechny paradoxy důsledně zaretušovat, rozpory co nejpečlivěji vygumovat a obrázek světa zjednodušit do triviálních modelů. Vše v zájmu "bezrospornosti" a "logické konzistence" ( teprve ve 20.století se věda v některých svých segmentech jako je subatomární fyzika nejspíš dotkla některých paradoxů poznání). Jenže, jestli má pravdu Hegel, ale i řada jiných myslitelů a třeba i dávných mudrců, "logický obraz" světa je možná tím nejnesmyslnějším výtvorem lidského ducha.

Ale ten druhý mnou zmíněný rozpor Marxova učení, kdy na jedné straně provádím "revoluci" ve jménu lidské svobody, a přitom svobodu definuji jako "poznanou nutnost", může mít a v minulosti také měl mnohem fatálnější důsledky. V okamžiku, kdy Marxovi pokračovatelé jako "poznanou pravdu" přijali jeho učení, už nebylo třeba si namáhat hlavu ani s vlastním poznávání, ani vlastní odpovědností, natožpak s problémem lidské svobody. I proto, dle mého mínění, jeho pokračovatelé objevili tak málo nového a prosluli takovou zkostnatělostí a konzervatismem. Kromě té, ovšemže, velmi početné řady "úchylkářů" a "revizionistů", kteří se nebáli myslet vlastní hlavou, a možná i proto je oficiální držitelé "komunistické pravdy" umístili na černé seznamy prokletých.

V okamžiku, kdy člověk přijme myšlenku, že už zná jakési "společenské zákony", které jej spolehlivě vedou do budoucna, ostatně žádný velký prostor na lidskou svobodu skutečně nezbývá. Marxovo učení je možná velmi dobrým vodítkem pro toho, kdo se rozhodl zničit kapitalismus. Je ale asi tou nejméně vhodnou vírou pro lidi žijící v tom systému, který kapitalistický již není. Marxovo učení svým revolučním nábojem vzdává hold lidské svobodě. Právě tato vize dokonale "osvobozeného člověka" v očích jeho vyznavačů také může ospravedlnit krev, která na této cesta teče. Ovšem to samé Marxovo učení se pak -- den poté, kdy revoluce "už zvítězila" - může stát hlavním nástrojem, kterým je tato lidská svoboda nelítostně ukřižována. A ospravedlněním teroru bez hranic. To se také, což je fakt, se kterým je nutné počítat, v historii skutečně stalo. Třebaže, samozřejmě, se můžeme dohadovat o tom, zda se to stát muselo, nebo to bylo jen nedopatření, jen omyl těch, co Marxe špatně přečetli.

Marx byl dítětem své doby, skoro naivně věřil v lidský rozum a možnosti západní vědy. Nevěřil v Boha, Marx věřil ve vědu. Spolu se svým přítelem Engelsem, který se zabýval potvrzováním správnosti dialektického materialismu především poznatky z přírodních věd, stvořil nejdůslednější materialistický a přísně monistický filosofický systém. Přírodní vědci ale marxismus povětšinou nevyznávali, a když, tak pouze jako mimikry pro vládnoucí moc v bývalém socialistickém bloku. Většina z nich jsou sice z duše přesvědčenými materialisty a pozitivisty, ale chybí jim právě to, co nefalšovaně a nepřehlédnutelně hoří v Marxově učení: víra.

Mluvit proto o Marxovi výhradně jako o ateistovi může být zavádějící. Ano, kritizoval různé náboženské kulty (ovšem při své kritice přespříliš zjednodušoval a trivializoval), ovšem jen proto, že jeho samotného poháněla jiná víra. Jeho Hmota jakožto jediná relevantní substance tohoto i všech "jiných světů", řídící se studenými "vědeckými zákonitostmi", nám může připadat nepříliš lákavou vidinou. Jenže odmyslíme-li si od ní onu dobovou a dost naivní "vědeckost", můžeme uvidět dávný kult Matky Země, k níž se tak Marx -- uprchlík od tvrdého a neúprosného židovského Jehovy -- takto historickou oklikou vrátil.

Ta víra je hluboká a nelze popřít, že svůdná. Ať už vyznáváme "vědecké zákonitosti" či nikoliv, příroda kolem nás a v nás se mnohdy chová naprosto racionálně, ba s hyperracionalitou překračující všechnu lidskou představivost. A ať už jsme křesťané či nikoliv, nelze popřít, že kolem nás a nejspíš i v nás dochází k jevům, které právem můžeme označit za zázraky. Zázraky, kterých může být schopná jen ona živoucí a vědomá kouzelnice. Ta, kterou kdysi uctívali naši dávní předkové, a ta, kterou uctíval, aniž si toho třeba musel být sám vědom, i Karel Marx.