Samotné marxistické učení i praxe je plné protikladů, přesně v duchu filosofa Hegela: Marx věřil na "objektivní" zákonitosti dějin, které svět automaticky dovedou do komunistického ráje, přesto neváhal aktivně spoluzakládat komunistické hnutí a podkopávat starý svět -- Proč, když to vlastně z hlediska jeho teorie nebylo vůbec potřeba? Marx se odvolával na "vědecké zákony" společenského vývoje, přesto kázal nutnost tzv. "stranickosti" vědeckého poznání -- teprve když se člověk postaví na tu "správnou stranu", což v Marxových očích byla v jeho době strana ponižovaných a utlačovaných, jím vzývaná "dělnická třída", " strana pokroku", před očima se mu zjeví skutečná pravda. Marx chtěl zbořit kapitalismus ve jménu lidské svobody, a zároveň hlásal, že svoboda není ničím víc než "poznanou nutností".

Karel Marx "objevil" nejrůznější vědecké zákonitosti, o jejichž platnosti či neplatnosti můžeme spekulovat a přít se donekonečna. Tento muž však, a to především, jak se můžeme přesvědčit takřka v každé kapitole jeho objemného díla, nebyl lhostejný k utrpení svých současníků a měl oči otevřené dokořán. Zatímco liberálové se utápěli v prázdných a suchých "ekonomických zákonech" a pěli ódy na fungování trhu (ano, již tehdy), on psal o konkrétním utrpení třeba dětí, jejichž jediným naplněním jejich dětství byla dvanáctihodinová otrocká dřina. Všímal si zcela konkrétních věcí života běžícího kolem něj a měl odvahu z toho vyvozovat zcela konkrétní závěry. Neodkazoval trpící do pohodlné "posmrtné spravedlnosti", jak to v jeho době dělala většina "křesťanských" církví, neřídil se ani poučkou, že "každý má, co zaslouží". Rozhodl se, což bezesporu můžeme považovat za jakýsi příval mesianismu, že spasí svět.

Ano, Karel Marx byl především prorokem. To, že se dovolával vědy jakožto pravé dítě svět nedávno zachvátivšího osvícenství, není nejpodstatnější. I proto se jeho teorie tak málo zabývají popisem toho, jak to bude v "komunismu" vypadat. Komunismus pro Marxe není záležitostí pozitivistického poznání, nýbrž věcí čistě normativní -- je to svět, "jaký by měl být", a právě proto můžeme Marxe právem považovat za jednoho z nejradikálnějších humanistů lidských dějin. Marx vskutku člověka a lidství vyzdvihl na nejvyšší piedestal, výš než samotného Boha. A ve jménu tohoto postoje byl ochoten zlikvidovat všechno možné: tradici, stát, předsudky, celý "společenský systém".

A dál? Dál už Marx nebádal -- v jeho očích totiž nebylo nad čím. Dál už přijde jen éra "skutečné svobody". Kšeft, hlavní předmět Marxovy nenávisti, ekonomické otroctví, materiální okovy lidí budou zlomeny a nastane neomezená ( skoro by se chtělo říci věčná) éra naprosté lidské svobody. Jeho idealistické chápání člověka a lidských dějin ( směřujících podle něj k absolutnímu Dobru) ukazuje, že Marx byl nejen dítětem racionalistického osvícenství, nýbrž i právě se v Německu prosazujícího romantismu.

Kdyby byl Němcem, byl by bezesporu velkým německým nacionalistou. Jenže Marx byl Židem. Jeho učení mělo vyvést z okovů otroctví nejen "celý svět", "všechno lidstvo", ale také, jak se může přesvědčit každý, kdo si čte v dopisech z Marxových mladých let, jeho vlastní národ, který byl podle jeho mínění jedem kšeftu zasažen zvláště citelně. Žid Karel Marx v některých svých textech pranýřoval Židy tak drsně, že víc už to snad ani nebylo možné -- a to je možná další paradox či protiklad jeho života i díla, o němž většina antisemitů dnes i včera bojujících proti "židobolševismu" nemá ani potuchy, zatímco u "jeho vlastního" židovského národa mu tento postoj mnozí nemůžou odpustit dodnes. Marx se skutečně svým dílem nikomu nechtěl podbízet. Ani Židům, ani nežidům. Ani kapitalistům, ani dělníkům, jejichž revolučnost a "uvědomělost" byla podle něj dána jen tím, že "už neměli co ztratit".

Hodnotit celé Marxovo dílo ve vší její složitosti a všech jejích významech a -- vypůjčili-li bychom si jeho vlastní terminologii -- ve vší její protikladnosti, je nesmírně komplikované a snad přímo nemožné, nechtěli-li bychom sklouznout k povrchnosti či prázdné "vědeckosti". Nelze ovšem popřít, že intelektuál Karel Marx se na sebe věren židovské tradici nebál vzít roli proroka a jít "měnit svět". Ve jménu čeho? Ve jménu lidství a ve jménu budoucnosti lidského rodu. A ve jménu Marxem na horizontu dějin vyhlíženého "mesiášského věku", v němž měl být člověk zbaven svých okovů.

Byla to jen utopie? Samozřejmě že byla, ovšem to může být nahlíženo i jako její plus. Marx dobře chápal, že čistě pozitivistické vědecké poznání, "zbavené všech hodnot" nikam nevede a je v podstatě nemožné. Proto se postavil na "stranu pokroku" a věřil, že se tím nedopouští žádného hříchu. Jenže právě tady by bylo možné začít úvahy o "chybách" jeho učení.

Marx bezesporu hluboce podcenil neekonomické parametry lidského bytí -- člověk byl dle jeho mínění zřejmě dobrý ze samé své podstaty, a odstraněním vykořisťování mělo toto jeho dobré jádro získat neomezené pole působnosti. Jenže -- je to možné? Křesťanství učí o dědičném hříchu, který je prapříčinou toho, že svět je častokrát tím "slzavým údolím", a ani jiné duchovní tradice se nedomnívají, že "ráje na zemi" lidé dosáhnou nějakým "velkým skokem", a to ještě prostřednictvím čistě vnějších operací, jakými jsou bezesporu revoluce či jakékoliv jiné politické akce. Právě tady bychom zřejmě mohli spatřovat největší slabinu Marxova díla -- jak málo se v ní píše o lidském nitru a vnitřním světě člověka, a jak moc je v ní člověk redukován na jakousi "výslednici společenských vztahů". Jenže čím je člověk ve skutečnosti? To není triviální otázka, ovšem je jasné, že v Marxově pojetí a všech jeho teoriích vlastně žádný skutečný člověk neúčinkuje.

Nicméně lze Marxovi toto hrubé opomenutí zazlívat? Třebaže odpověď na otázku, co je člověk, Marx bezezbytku nevyřešil, tak jako ji nevyřešili jiní před ním ani po něm, z jeho díla plyne, že člověka jako tvora miloval nade vše. Dokonce nad Boha. Domníval se, že člověk je hoden toho, aby byl zbaven všech okovů, ve kterých se nachází, domníval se, že už za dveřmi na člověka čeká éra neomezené svobody a lidského bratrství.

A ve svém životě se řídil krédem, že důležité je svět nejen poznat, ale, a to především, "svět změnit".