ÚVODEM: Následující text je pouze nevinnou reakcí na ty starosti, jež si redakce BL zrovna tyto dny činí s tím, koho to vlastně oslovuje. A koho pak je zřejmě "hlásnou troubou" nebo "informačním kanálem". Aniž se přitom myslí ta "trouba" ve významu hanlivém a "informační kanál" v neblaze zavádějícím významu "stoky", jakou mnohé mediální zdroje bohužel bývají. Nejednou nám možná uniká, že bez odpovídajícího minima intelektuální výbavy zůstává člověku k dispozici jen ten biologický "břišní substrát", který nemá daleko k těm dvěma základním otvorům, k ústům a k řiti. A tedy především k vnímání života filtrem toho, co zrovna nabízejí za výhodnou cenu do žaludku (a na vnější obal celé tělesné schránky) supermarkety.

Ne-li následně na základě komfortu, jaký posléze jeho a jejím útrobám poskytuje jistá pohodlná "mísa" (dříve svérázně zvaná trůnní "stolicí"; v Národním divadle v Praze pro privilegované dokonce s pozlaceným ovládáním!). Takto vymezený (či "omezený") člověk reflektující své užší či širší okolí prismatem svých převážně potravinových požitků potom může zůstat poněkud i mimo tu svéráznou "mísu", jakmile necítí potřebu myslit hlavou. Bohužel paradoxně -- bez ohledu na matematický význam "průměru" -- platí, že "větší polovina" lidí je ve svém průměru pod kýženým intelektuálním průměrem. Takže pak tam, kde platí -- zpravidla jen formálně -- "právo většiny", ta "většina" nemá "páru" o tom, co je optimální a jaké priority jsou v té navenek jen jakoby politické hře. Z té mediálně prezentované "hry" se pak snadno stává komedie nebo tragédie. Halasně se vyhlašují nějaké svaté principy, přičemž se ututlaně pak nejednou realizují především hamižné osobní zájmy mocenských struktur, anebo ještě líp --- privilegovaných jedinců. Pokud z toho pak následně nevybublá nějaká aféra, je to pro média nezajímavé. Je otázkou, zda z toho mají nějak žít dějiny.

INTERMEZZO: Možná jste to taky už někdy slyšeli. Dva lidé se častují nadávkami. Protože "Ty vole!" je přátelské oslovení nebo uvození nějaké informace, zbývá pak při respektu k "vyváženosti" podívat se, co v tomto ohledu nabízí "feministický" pohled. V rámci té "hovězí" terminologie se pak jednoznačně a bezkonkurenčně nabízí propagace alternativního "Ty jedna krávo!". (Jenže "Ty krávo" používají i mladí muži, a to jako výraz obdivu," pozn. JČ.) To ovšem jen v zahřívacím kole takového soptění. Někde ve vzdutých vodách zášti lze vynést zvlášť bolestivý trumf pro toho, jehož chceme "slušně" zostudit; k tomu se nadmíru dobře hodí výraz "Ty jeden inteligente!". Za povšimnutí tu stojí, že neřekneme "polointeligente". Tuto vlastnost nelze kompromisně dávat všanc napůl. Ten odsudek bychom oslabili. Teprve v té plnosti nejsou patrny žádné kompromisy s inteligencí, která je tu spolehlivě deptána naplno (na 100 %).

PŘÍKLAD ZA MNOHÉ?: Zrovna teď, 6. března 2007, zemřel jeden z významných francouzských intelektuálů, Jean Baudrillard. Zanechal po sobě několik desítek knih. Vesměs s respektem byl a je tento univerzitní profesor citován v akademickém prostředí Evropy i Ameriky. Málokomu zřejmě vadí, že a jak někdy -- ne-li setrvale -- působil navenek kontroverzně. O známém teroristickém útoku na USA "z 11. září" prohlásil nejen, že si o něco takového USA už drahný čas koledovaly; ale také dodal, že "pravda" té události zůstane provždy neuchopitelná.

Některé tituly jeho knížek (bez ohledu na žánr) jako kdyby chtěly svou prostořekostí či hrou se slovy jen provokovat. Měl dokonce svému naslouchajícímu publiku jednou říci: "Vy ubozí blázínci jste pomýlení všemi svými ideály, svými sny, svými výkony. Myslíte si, že to je realita? To všechno je podvod. Vím o tom své." Že by zrovna v takových výrocích někdo cítil, že je pramen "vody živé"? Může interpretovi postačit začlenění Baudrillardova odkazu pouze do rámce jakési rétoriky, která se pravděpodobně chtěla živit z toho, jak šokuje? I takto se kupodivu může prezentovat v 21. století intelektuální aktivita. Označit ji za "postmoderní" je další slovní kouřová clona, kterou lze vnímat zcela podle vlastní libosti.

ZACELILA SE PRŮRVA MEZI "VZNEŠENOU" A "POPULÁRNÍ" KULTUROU?: Člověk "z lidu" samozřejmě o Baudrillarda nemůže ve svém životě zakopnout. A kdyby přece jen? Pak bez lámání si hlavy nad tím, jsou-li příkladně Baudrillardovy myšlenky podnětné či hodné kritiky, s největší pravděpodobností nad nimi jen mávne rukou; pokud vůbec. On či ona vědí své. Mají svou "filosofii" stánkového a supermarketového prodeje; dokonce s kultovní úlitbou na tradičním poutním místě, jímž je pravidelně v neděli a ve svátek hypermarket. K čemu je vůbec dobré nějaké teoretizování o "konzumerismu"? Nebo o čemsi, co je jaksi divně "post", a člověk ani pořádně neví, po čem vlastně? Jsou ty či ony myšlenky "postmoderní" a "poststrukturalistické", anebo spíše "postexistencialistické" či postmarxistické"? Nebo jsou ještě nějak jinak "post"? A po čem vlastně? Anebo nejsou vůbec relevantní ve vztahu s něčím, co bylo dříve životné? Jsme vůbec "post" třeba vůči "modernosti", která doprovází každou generaci? Taková reflexe se jeví na první -- ale i na druhý -- pohled jako samoúčelná, malicherná, nepraktická, ne-li dokonce hloupá.

Ještě před nějakými 70 lety nahrazovala prostším lidem kulturu návštěva biografu a poměrně levné časopisy a denní tisk, vesměs se sladkobolnými romány na pokračování i v denících. Široké oblibě se těšily sešitové svazky "Románů do kapsy" (tzv. Rodokapsů) a dalších podobných tiskovin, se svéráznou romantikou Divokého Západu a jiných pistolnických lokalit. Kultivovaní lidé ovšem tehdy rozmanitými cestami burcovali k povznášení kulturnosti nejširších "lidových" vrstev. Návštěva divadla byla tehdy ještě svátkem. A těm intelektuálům bylo tehdy jasné, že žádoucí je navodit prostým lidem vzestup k výšinám kultury, nikoli snižovat nároky na vlastní tvorbu, aby byla "srozumitelná"!

Soudobá životní úroveň v ČR především umožňuje mnohem širší výběr periodicky vycházejících tiskovin. Prakticky dnes není rodiny, kde by nebylo několik rozhlasových přijímačů a široký příjem televizních programů. Po roce 1989 se navíc nečekaně přímo roztrhl pytel s tiskovinami na pomezí bulváru, ne-li v jeho plném podbízivém květu. Už díky televizi -- anebo její vinou -- si až příliš mnoho lidí mezi námi za těch pár desetiletí zvyklo na zábavu (a menší měrou také na informaci) jako na seriál obrázků, ne nepodobných komiksům. Přestáváme umět kultivovaně hovořit a náročně se bavit. Naše zábava je spíše křiklavá (ohlušující a oslepující) a zcela pasivní. Jen se na něco dívat; nikoli něco tvůrčího dělat. Kultura jako kdyby byla až příliš často poměřována komerčně zajímavým ziskem, už předem vypočítaným na lacinou a nenáročnou popularitu.

ZÁVĚR?: Pokud se ve společnosti nezanedbatelným způsobem poměřuje význam a celkový přínos jednotlivých povolání až příliš okatě platem nebo osobními příjmy, pak se bude věnovat učitelství buďto svým zvláštním ideálem člověk zaslepený, anebo outsider. Z kantořiny se valně uživit nelze. Jen verbálně si společnost učitelské činnosti váží. Zdá se, že zcela jiná skokanská prkna umožňují rychlý vzestup a osobní blahobyt. Před rokem 1989 omezeně to platilo pro jisté funkce, jejichž součástí byla stranická příslušnost v té straně, jejímž ideálům údajně "měl patřit svět". Během následné privatizace po tzv. sametové revoluci stačilo mít pevné nervy, důvěryhodný "kukuč", kontakty k nezaplacení, včasné (ne-li vždy urychlené) opouštění záměrně potopených "podnikatelských záměrů", s již předem nachystanými dalšími "tunely" a "tunýlky", a najednou jsme měli mezi sebou nejen milionáře, ale i miliardáře, podmíněně "bez bázně a hany"; až později některé z nich "nepodmíněně" a s "flastrem". Mnozí zůstali slušně právně neprůstřelní, pokud se nestali cílem objednaných pistolníků. Také se nabízelo vytáhnout kotvy a vyplout do bezpečnějších vod...

Abychom to nezamluvili. Zítřek každé společnosti je dán hned výchozí úrovní vzdělávání. Neboť nejcennější hodnotou nutně není přírodní bohatství nebo již zbudované investiční celky, nýbrž setrvalé pěstování "know-how" a zodpovědnosti za život hned od útlého dětství. Učitel(ka) hned v první třídě základní ("obecné") školy může mnohému v tomto směru napomoci, anebo mnohé natrvalo zkazit. Vyšším platem lze poměrně snadno získat více a kvalitnějších uchazečů o jakoukoli činnost. Dokonce lze pak i postupně zvyšovat nároky na kvalitu práce a požadovat ke zvýšení platu absolvování kvalifikačních školení, atd. Učitelce v 1. třídě ZŠ by měl postupně narůst plat aspoň do dvou třetin platu soudce. (Nebudu malovat vzdušné zámky o platech univerzitních profesorů nebo lékařů, a ani teď není vhodný kontext porovnávat požitky šikovných advokátů se současným oceněním třeba hasičů.)

Láskyplný vztah jak k žactvu, tak k učivu, spolu se schopností účinného jeho výkladu jsou k nezaplacení. Pak by nemusely být zdaleka takové problémy ani s tím, zda se mají podrobovat všichni studenti v rámci maturity také zkoušce z matematiky, anebo zda a jak pěstovat lásku ke knize, k výtvarnému umění, nebo také kladný vztah třeba k fyskultuře.

Samozřejmě že ta průrva mezi povrchností a výšinami kulturního a občanského vyžití se ani v optimálních podmínkách nezacelí. Mohla by se ovšem významně zmenšit. Spolu s potřebou žít jako "Homo sapiens (sapiens?)", nikoli jen jako biologicky individualizovaný subjekt, jehož život může s klidem rezignovat na existenci "vyšší nervové činnosti"...

Viz též: Za "ideální" maturity? A za faktografická testovací síta i na nižších stupních?