Masaryk zůstal sice všeobecně známou i uctívanou osobností, nicméně si nelze nevšimnout, že jeho duchovní odkaz je zkoumán hrstkou odborníků, přičemž faktická znalost osobnosti i doby dodnes nás ovlivňující se již v obecném povědomí, dokonce i mezi vysokoškolskými studenty společenských věd začíná blížit nule. Tím spíše, když ve veřejném prostoru dodnes dobře funguje masarykovská ikonografika: pojmenování přední univerzity, názvy ulic, náměstí, institucí, nadživotní sochy. Dokonce existuje politická strana, jedna z předních v našem stranickém systému, která stálou připomínkou prvního prezidenta upomíná na tradici vlastní, na prvorepublikovou příslušnost své předchůdkyně ke stranám Hradu. Nadto již někdy masarykovská zkoumání mají nechtěně povahu zlehčující, když se za každou cenu snaží Masaryka aktualizovat, případně z něj stůj co stůj učinit inspirátora závažné události nebo s ním v zásadě nesouvisejícího duchovně politického proudu, což hodně evokuje poetiku jistého autorského divadla současnosti.

T. G. Masaryk žil mezi lety 1850 až 1937. Světlo světa tedy spatřil dvě léta po "jaru národů", kdy celý konglomerát království a zemí ovládaných tehdy ještě z Vídně nastoupil ("vícerychlostní") cestu k formování občanské společnosti, případně národních celků. V důsledku téhož odstoupily tehdy ze svých funkcí dvě nejviditelnější postavy rakouské monarchie (císař Ferdinand Dobrotivý a skutečný vládce země, kníže Metternich) a nově byl tehdy v olomouckém arcibiskupském paláci korunován nejdéle, šedesát osm let panující Habsburk -- František Josef I.

Zpočátku se oba muži měli vzhledem k propastným sociálním rozdílům jenom relativně malou šanci významněji potkat, nicméně souhra náhod² z nich nakonec učinila daleko víc než časové souputníky. Když předposlední panovník podunajského mocnářství r. 1916 umíral, jevilo se zřejmým, že s ním odchází i "jeho" stát. Instituce, která byla výslednicí vlivu armády, byrokracie a klerikalizmu. A jakýkoliv tehdejší c. k. soud by shledal Masaryka, původně pouze osobnost toužící Rakousko--Uhersko reformovat, vinným z vlastizrady. Vedle situace na frontě činila totiž legitimistické politice závažnou obtíž právě bojovná agitace, ne-li přímo válečná propaganda české emigrace. Ta před mezinárodní veřejností zpochybňovala legitimnost ideje rakouského státu.

Dotyční pánové nakonec umírají téměř ve stejném věku, oba uctívaní. Část masarykovské legendy o "dobrém tatíčkovi" se v lidovém povědomí napojila na tradici zbožňování císaře. Nikoliv bez ironie je možné dodat, že Masarykova výzva (korespondující mimochodem s obdobným proudem v německy hovořících zemích) k "souzení a odsouzení Říma" měla pozoruhodnou alternativu v jeho výrazné podpoře vzniku národní Československé církve.

Masaryk patřil k lidem, jimž je účast na kontroverzích bytostnou potřebou. Od mládí na sebe upozorňoval participací na velmi svérázných veřejných podnicích. Účastnil se sporu o pravost Rukopisů, hilsneriády a ostrých soudních pří s katechety, spolutvůrci, "podpírači" rakouské stání ideologie. Přímým následkem těchto afér byla jistá povědomost vzdělanějších obyvatel o jeho osobě, ale též například mnohaleté zpoždění řádné profesury (jí motivován odešel tehdy soukromý docent filozofie z Vídně do Prahy, kde se r. 1882 vytvořila česká odnož Karlo--Ferdinandovy univerzity; nevyužil tak nabídky nově vzniklého německého vysokého učení v Černovicích).

Tomáš Garrigue Masaryk nebyl filozofem tradičního střihu. Ačkoli pedagogicky působil desítky let na univerzitě v Praze i Vídni, jeho odborná publikační činnost se povětšinou omezovala na prostředkování jiných autorů (za zvláštní zmínku stojí uvedení některých anglosaských autorů do českého prostředí), případně kritizovala postoje soudobé české politiky a nastiňovala povíce ideologii českého moderního vlastenectví zvanou "humanita".

Složitá osobnost pozdějšího prezidenta Osvoboditele zahrnovala rovněž svérázné snílkovství, které bylo kultivováno důkladnou znalostí Platóna, jemuž věnoval, byv také, což je pro tehdejšího posluchače filozofie typické, klasickým filologem, doktorskou práci vedenou odpadlickým knězem Brentanem. ³

Filozofií v podstatě dosti konfliktního Tomáše G. Masaryka je často až protichůdné spojování intelektuálních směrů. Vedle jasného vlivu pozitivizmu vysloveně zdůrazňuje "právo na metafyziku", jež je pro dobově populární pozitivizmus zhola nepřijatelná. Neustále zpřítomňoval zápas o duši a vyšší smysl (národních) dějin. Naprosto se nebránil populárním "žurnalistickým přístupům" či ještě jinak -- vlivu "diletantismu", jejž zároveň odmítal. "A tady je kořen onoho Masarykova rozporu: jako publicista se dává unést, zcela umělecky inspirovat, klade otázky sám sobě i jiným, často v duchu Sokratově bez odpovědí..." ⁴

Masaryk je vlastně člověkem postupujícím dosti nahodile, spíše vedený vlastním nábožensky formovaným mravním přesvědčením. ⁵ Jedná a uvažuje více intuitivně nežli racionálně. Je sám charismatickým "diletantem".

Potíž nastává, když si ujasníme, že se TGM, jenž je s odstupem hodnocen jako filozoficky "nijak významný",⁶ stal jednou z nejsošnějších postav české moderní filozofie, jejímuž rozložitému, leč někdy dosti myšlenkově povrchnímu či nedotaženému odkazu se věnovala závažná část české a československé inteligence. Do značné míry tak odhaluje nejen určité filozofické vakuum domácího prostředí, ale také to, že smyslem rozvažování "malého národa" od doby růstu evropského nacionalizmu, modernizace a demokratizace (v středoevropském areálu se odvíjejí od josefinismu a Velké francouzské revoluce) je hledání jakýchsi důvodů pro jeho další pokračování. Zkoumání mravní podpory a transcendujícího smyslu nacionální existence. Jevu, který se českými dějinami táhne, zdá se, jako červená nit.

Analýza levicového Masaryka, filozofujícího politika a ponejvíce stylem žurnalisty, hledala, domnívám se, duchovní oporu pro mladou československou státnost. Její přední zakladatel úspěšně prosadil, pochopitelně v návaznosti na plejádu vynikajících osobností -- česky píšícího slovenského básníka Kollára, žurnalistu Havlíčka, historika, politika a novináře Palackého ⁷ ad. -- a zejména díky výsledkům světového konfliktu to, na co ještě na počátku Velké války, řečeno s britskou historiografií, myslel málokdo. Duchovní a státoprávní reidentifikaci středoevropského prostoru. Byl proto považován za určitého garanta, za zdroj zachování národní státnosti pro budoucnost. I proto ke kulturně politické identitě první republiky náležela takřka mantra "věrni zůstaneme".

Faktem ovšem zůstává, že Republika československá po celou dobu své dvacetileté existence stála prakticky na několika velkých osobnostech, takže není nezajímavé, že úmrtí vlivných vlastenců -- Karla Čapka, Josefa Pekaře, Karla Kramáře či Tomáše G. Masaryka - ve druhé polovině 30. let 20. století předznamenává její definitivní zánik.

V období tzv. druhé republiky dosahuje závažného vlivu skupina ostře katolicky orientované reakce. Ta napadá též oslavu staroutrakvismu a jeho odnoží vysokými představiteli předchozí státnosti. ⁸ Období po osvobození od nacizmu se sice vehementně, podobně jako etapa bezprostředně navazující na Listopad 1989, hlásilo k hrdému duchovnímu odkazu Tomáše Garrigua Masaryka, ale prakticky vše -- od výsostných hranic přes proměnu stranického systému po zahraničně politickou orientaci -- bylo jiné. Pozdější odkazy na TGM už povíce připomínají účelová mávání zástavou v době "polojasna".

Co s Masarykem dnes? Neměl by být zapomenut -- nikoliv však v akustickém rozsahu pojmu dunícího prázdnotou, nýbrž (když nic jiného) jakožto homo politicus, který svedl v Čechách nad šafrán vzácnou věc: jít s noblesou proti proudu.

Poznámky:

1. Někdy bývá pozoruhodné, jak nejen s odkazem prvního prezidenta Republiky československé, ale i se jménem -- přesněji s přijatou částí "Garrigue" -- pracují někteří autoři: například je zajímavé, že před několika lety zesnulý profesor Machovec, který na počátku let šedesátých Masaryka dosti kritizuje, se v oslavné (a vynikající) knize "Tomáš G. Masaryk" vyšlé r. 1968 přesto velmi nápadně vyhýbá "americkému" příjmení zakladatele naší moderní státnosti.

2. Zlí jazykové by mohli dokonce tvrdit, že mezi tyto "náhody" náleží určité asociální sklony TGM, na jejichž základě musel opustit brněnské gymnázium a díky protekci významného policejního úředníka Předlitavska (povýšeného za zásluhy o monarchii dokonce do šlechtického stavu) přejít na elitní studia do Vídně. Díky tomu získal pozoruhodný nadhled například při zkoumání života v české kotlině.

3. Masaryk byl přítelem Peroutkou považován "za tuhou náboženskou povahu"; jeho duchovní růst nadobyčej formoval zápas o religiozitu a působení excentrických osobností kléru.

4. Kautman, F.: Masaryk Šalda Patočka, Praha 1990, s. 10.

5. Není zde bez zajímavosti, že ve dvoudílné Otázce sociální podrobuje -- i pro náboženskost -- zdrcující kritice marxismus.

6. Blecha, I.: Filosofická čítanka, Olomouc 2000, s. 374.

7. Palackého úcta k husitské revoluci ovlivnila celé dějepisné školy a přispěla k adoraci staroutrakvismu v období mezi světovými válkami i během vlády komunistické státostrany.

8. Není jistě náhodou, že pokus o dobovou ideovou (a politickou) přetvorbu českého prostoru opět vedou lidé výrazných literárních ambicí. Za všechny jmenujme Jaroslava Durycha.

Literatura a prameny:

1. Blecha, I.: Filosofická čítanka, Olomouc 2000.

2. Kautman, F.: Masaryk Šalda Patočka, Praha 1990.

3. Křen, J.: Dvě století střední Evropy, Praha 2006.

4. Masaryk, T. G.: Moderní člověk a náboženství, Praha 1934.

5. Nový, L.: Filosof T. G. Masaryk. Problémové skici, Brno 1994.

6. Smolík, J. -- Štěpán, J.: T. G. Masaryk ve třech stoletích, Brno 2001.

7. Šamalík, F.: Úvahy o dějinách české politiky, Praha 1996.

8. Zouhar, J. -- Pavlincová, H. -- Gabriel, J.: Demokracie je diskuse, Olomouc 2005.