Marceli Reichu-Ranickému, který patří k nejznámějším literárním kritikům Německa, bylo téměř před sedmdesáti léty zabráněno, aby se kvůli svému židovskému původu zapsal jako student Humboldtovy univerzity. Rodák z polských Wloclawek se narodil ve vzdělané židovské rodině. Vyrůstal tenkráte v nepřátelském německo-židovském ovzduší tehdejšího Polska, což donutilo nakonec jeho rodinu počátkem třicátých let přesídlit do Německa. Zde se jako mladík začal zabývat divadlem a německou literaturou, což ho pak provázelo celý život.

Po převzetí moci Hitlerem, kdy se postupně utahovala smyčka na židovské pospolitosti, Marcel nacházel svou životní sílu v dílech Shakespeara, Thomase Manna, Goetha, Lessinga a dalších, kteří nepatřili k žádné národnosti, ale k lidství. Koncem třicátých let, kdy byl jako židovský student odmítnut, po vypuknutí války nacistický stát udeřil plnou silou. Rodina Reichů byla deportována do Polska, kde jeho rodiče byli zavražděni a on sám se svou ženou Tosií našel úkryt u polských sedláků, kde se mu podařilo přežít. Později s ženou vypravoval, jak překonával dlouhé zimní večery mezi strachem a nudou četbou světových dramat a románů jako Král Lear a Úklady a láska.

Po vstupu Rudé armády v roce 1939 na tehdejší východní část Polska se již nemusel ukrývat a stal se komunistou. Jako spolupracovník stranického a státního aparátu byl vtažen do soukolí špiclování a sílícího podezření. I když se tomu pokoušel vyhnout, jako literární kritik a recenzent propadl čistkám, byl zatčen a ze strany vyhozen a nakonec se v roce 1958 vrátil zpět do západního Německa. Jako téměř čtyřicetiletý si ani on sám, ale ani jeho okolí nedovedlo představit, jakou bájnou kariéru nakonec dosáhne. Otevřely se mu dokořán všechny dveře a on se dostal do redakce prestižního konzervativního deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung FAZ, kde mohl svobodně psát a vyjadřovat své názory v recenzích. To mu umožnilo vstoupit na půdu rozhlasu a rok poté dostat smlouvu na literárního kritika uznávaného týdeníku Zeit.

Začátkem šedesátých let se stal velmi rychle součástí literární scény, která byla reprezentována tzv. Skupinou 47, ve které byl mimo jiných Grass a Walser. Spřátelil se s Hansem Joachimem Festem, který se stal začátkem sedmdesátých let vydavatelem FAZ, za kterým pak přešel do jeho sídla ve Frankfurtu, kde se stal jeho literárním šéfem. V tomto postavení, ačkoliv již před tím byl uznáván, se stal neomezeným literárním vládcem německého jazyka, kterému dodnes vládne a určuje. Udělením čestného doktorátu se tak uzavřel kruh, což však neznamená, že to má být balzám na rány a vyhlášení jakéhosi falešného míru, jak prohlásila Jacquelina Boysenová. Klaus Wowereit, berlínský starosta, tento akt označil za pozdní se přihlášení k německé minulosti a prezident Humboldtovy univerzity Christoph Markschies za jasné odsouzení nelidského bezohledného totalitního systému. Historická vina není vinou bankovní, která by se dala zaplatit několika haléři.

V tomto světle se pak nachází oprávněnost rozsudku nad Ernstem Christofem Friedrichem Zündelem, německým rodákem, patřícím ke skupině revizionistů, popírajících holocaust. Ten již jako 19 letý emigroval do Kanady, aby se vyhnul vojenské službě. Zde se stal přívržencem tamního fašisty Adriena Arcanda a začátkem sedmdesátých let se setkal s různými mezinárodními odpůrci holocaustu, mezi jinými s Thiesem Christopherem, jehož smutně proslulé dílko "Osvětimská lež" přeložil do angličtiny.

V roce 1976 založil v Torontu samizdatové nakladatelství a s pomoci různých darů rozšiřoval četné spisy označující vyvražďování Židů nacisty za nesmysly. V osmdesátých letech pak začal rozšiřovat různé videofilmy, mezi jinými "Němec a Žid navštěvují Osvětim", ve kterém se snažil dokázat, že k holocaustu zde nemohlo vůbec dojít. Po jednom procesu v Kanadě natočil životopisný film "Důsledky osvětimské lži pro Ernsta Zündela", kterým rozšiřoval své tvrzení. V devadesátých letech si pak pronajal vysílací čas v jednom americkém krátkovlnném vysílači a zde rozšiřoval své antisemitské názory v německém jazyce . Pak přešel na internet, který rovněž provozoval z USA, protože v Kanadě je popírání holocaustu trestné.

Proti Zündelovi se tak v Kanadě vedla řada procesů, kde v jeho prospěch svědčila řada jeho ideových souvěrců, mezi jinými i David Irving. Nakonec byl začátkem roku 2003 v USA zatčen a předán zpět do Kanady. Ve stejném roce státní zastupitelství v Mannheimu na něho vydalo zatykač a Zündel byl dva roky poté vydán do Německa, kde byl obviněn ze systematického popírání nacistických vražd na Židech a vydávání spisů, které ve více jak deseti případech jsou antisemitskými štvanicemi. Od března téhož roku pak seděl ve vazbě a několikráte byl proti němu zahájen proces, který byl jeho obhájci takovým způsobem obstruován , že i oni se po prvé v německém právní řádu stali trestně stihatelní.

15. února 2007 byl vynesen rozsudek, který Ernsta Zündela odsoudil k nejvyššímu možnému trestu za šíření nenávisti proti skupině obyvatel, a to k pětiletému vězení nepodmíněně.

Zatím co Marcel Reich-Ranicki je znám u nás nanejvýše u odborné veřejnosti, Zündel, jak se ukázalo při loňské demonstraci před pražským německým velvyslanectvím proti jeho kriminalizaci, má u nás své přívržence. Ti mají proti svému guru jednu velkou výhodu, že jim u nás hrozí maximálně podmíněný trest, protože v Česku na rozdíl od různých zemí není popírání holocaustu trestné.

Reportáž z vynesení rozsudku nad Ernstem Zündelem
Höchststrafe für Zündel nach bizarrem Prozess - Jochen Schönmann
Spielgel Online, 15. 2. 2007 - v němčině ZDE