Doba koaličních vlád Vladimíra Dzurindy ze Slovenské demokratické a křesťanské unie (SDKU-DS) je pokládána za návrat do evropské rodiny. Nadnárodní monopoly se svým kapitálem a kontakty ukázaly, že se na svobodném trhu pohybují snadněji než narychlo vyrobení domácí kapitalisté. K privatizaci bylo vše, včetně důchodů, pacienti si začali připlácet, objevila se jednotná daň. Není divu, že v oné době americký institut Freedom House hodnotil stav demokracie na Slovensku výše než v Česku, kde vládla sociální demokracie. Slovensku se otevřely dveře do Evropské unie i do NATO. Jenže radikální liberalismus byl na Slovensku praktikován ve chvíli, kdy Unie hledala cesty k naplnění Lisabonské strategie a snažila se dát tvar evropskému sociálnímu státu. Slovenské reformy připomínaly více Latinskou Ameriku konce minulého století než Unii na začátku 21. století.

Příchod koaliční vlády Roberta Fica ze strany Směr-sociální demokracie vyvolal u mnoha lidí rozpaky z jiných důvodů. Na první pohled kvůli složení, kdy vedle sociálně demokratické strany zasedly LS-HZDS a Slovenská národní strana (SNS). Následovala kampaň, snažící se dokázat, že na Slovensku je národnostní nesnášenlivost. Jistě jen náhodou v téže době byla v Evropském parlamentu otevřena výstava o tzv. poválečném vyhánění Maďarů ze Slovenska. Poté, kdy se ukázalo, že široce medializované útoky na studentku maďarské národnosti byly zinscenovaným divadlem, Národní rada přijala rezoluci o národnostní toleranci (kterou podpořila SNS i Strana maďarské koalice, proti bylo SDKU-DS) a v Maďarsku propukly pouliční bouře z vnitropolitických důvodů, kampaň ustala.

Výtky proti straně Směr ale zůstaly. V říjnu Strana evropských socialistů (PES) na deset měsíců pozastavila členství Směru v tomto uskupení právě kvůli koalici se stranou SNS. Pravdou ale je, že skutečný přesah současné politiky Bratislavy není v národnostní oblasti, ale sociálně-ekonomické: Směr je socialističtější stranou než většina z těch členů PES, kteří při svém říjnovém rozhodování vycházeli více z myšlenkových stereotypů než z věcné analýzy situace na Slovensku.

Snad nejoriginálnější je Ficův zápas s zahraničními monopoly, které za minulé vlády získaly Slovenský plynárenský průmysl a Slovenské elektrárny. Výsledkem dobře připraveného jednání s francouzskými (Gaz de France) a italskými (Enel) představiteli těchto firem a tvrdého nátlaku vlády na Úřad pro regulaci síťových odvětví je rozhodnutí snížit letos pro domácnosti ceny plynu a udržet cenu elektřiny na loňské úrovni - přestože zahraniční vlastníci původně chtěli zvýšit cenu plynu o 17 % a elektřiny o 12-13 %. Skončily platby u lékaře, probíhají nové reformy daňového a zvažují se nové reformy důchodového systému. Byl zpochybněn pronájem Gabčíkova Enelu a diskutuje se výstavba dvou bloků jaderné elektrárny. Přitom zůstal zachován záměr přijmout euro už v roce 2009.

K pozoruhodnostem patří, že strana Směr získala spojence v podobě české sociální demokracie. Tyto vztahy se začaly formovat před brněnským sjezdem ČSSD v roce 2005, kdy Zdeněk Škromach v Bratislavě hledal porozumění pro svůj zápas proti posunu ČSSD k tomu, co nazval »program modré šance s lidskou tváří«. V loňské předvolební kampani na Slovensku aktivně působili Jiří Paroubek i Miloš Zeman, Robert Fico jezdil do Česka. Ostatně k obdobné česko-slovenské nadstandardní výpomoci docházelo i na pravici. Dnes ČSSD aktivně lobbuje za návrat Směru do PES - jak to ukazuje i nedávné setkání Paroubka a Fica s Gerhardem Schröderem v Praze.

Ficovi pomáhá, že předsedové SNS a LS-HZDS postupně utlumili radikální rétoriku. Novinářům se obtížně hledají rozpory uvnitř vládní koalice. To vede k posilování důvěry ve Fica a jeho Směr, ubírá ale na viditelnosti LS-HZDS. Je otázkou, jak se s touto situací vyrovná Mečiar v předvečer prezidentských voleb. A to není jednoduchý problém: poprvé od svého vzniku má totiž Slovensko vládu a prezidenta, kteří si vzájemně rozumějí.

Článek vyjde ve čtvrtek v týdeníku Ekonom