|
13. 2. 2007
S okenou do politikyČlánek, který odmítly zveřejnit deníky Právo a Metro
Tak zase charta. Jen tentokrát s menší muzikou. To ten předešlý režim, to byli jiní pašáci! Republiku si přece rozvracet nedali! Mluvčí prostě pozavírali a přes noc se postarali, aby o tom věděli v každé vísce od Nebes u Aše až po Čiernú pri Čope. A bylo po ptákách. A za dvanáct let i po režimu. Letos snad jen Právo [12.1.] zaznamenalo, že na dvě stě padesát občanů nejrůznějších názorů a povolání podepsalo prohlášení Jsme občané!, které se nápadně podobá Chartě 77. V Praze ani nikoho nezavřeli! Prosím vás, co je to za režim? Nebo si snad myslej, že tu republiku uměj rozvrátit nejlíp sami těmi tanečky se jmenováním-nejmenováním a vládou-nevládou? Na tom možná něco je. Kam se hrabou všichni agenti s mandelinkou bramborovou na to, co nám předvádějí současní ústavní činitelé! Jenže on ten nebožtík pes je tentokrát zakopanej jinde. Dnešní režim se už od listopadové revoluce snaží být demokratický -- a demokratická revoluce je i při nejlepší vůli tak trochu protimluv. |
|
Totiž tak: demokracie je vláda všech, tedy politický systém, který nikoho nevylučuje. Naopak, snaží se do společenství této země začlenit všechny, i ty s nepopulárními názory či opačnou minulostí. Je to diskuse, jak říkával jeden starý pán. Je to myšlení v relacích ty a já, se všemi rozdíly, zato v dobré vůli na společném díle. Revoluce, to je chtě nechtě něco jiného, myšlení v relacích my a oni, vlastně my proti nim -- a s nima se nemluví. S nima se bojuje. Žádná diskuse. Je to o vítězích a poražených. Revoluce je svou vlastní podstatou diktaturou vítězů nad poraženými. Proto je demokratická revoluce tak náročná. Aby byla úspěšná, revoluce musí zvítězit nad poraženými. Jenže aby mohla být demokratická, musí se hned otočit na čtyráku, podat ruku poraženým a pomoci jim na nohy, aby se mohli stát součástí té nové společnosti, demokratické, pro všechny a ne jen pro vítěze. Tak trochu to připomíná Ježíšovo milujte nepřátely své. Na to aby byl člověk svatej. Je to vůbec možné? To nevím, ale nutné to určitě je. Jinak z naší revoluční demokracie zbude zase jen revolucí diktatura. Ostatně rozhlédněte se: máme k tomu náběh. Nebo snad myslíte, že u nás je všechno, jak má být? Že opravdu konáme, co vyznáváme? Pokud si nemáme se vší dobrou vůlí lhát do kapsy, potřebujeme se kriticky podívat, jak nám to jde. O tom byla kdysi Charta. Nezastávala rozvracení republiky. Jen porovnala tehdy platné československé zákony s tehdy převládající československou praxí. Nastavila režimu jen jeho vlastní zrcadlo. Režim odpověděl perlíkem: rozbil zrcadlo. Dopadl podle toho. O něco podobného se pokoušejí lidé, kteří podepisují prohlášení Jsme občané. Neagitují. Jen se chovají, jako by tohle už demokracie byla. Porovnávají dnes platné zákony České republiky s převládající českou praxí, od Nebes u Aše teď už jen po Lanžhof u Břeclavi. Nastavují republice zrcadlo naší vlastní Listiny práv a svobod. A co my na to? Půjdeme na to zas perlíkem? Tím sotva, z ocelového srdce republiky je dnes skanzen a ty perlíky nepůjčují. Jak nám předvádějí někteří naši veřejní činitelé, ti by to zrcadlo spíš zamlžili kouřovou clonou. A co my, občané? Necháme je mlžit, nebo na to půjdeme demokratickým hadrem a okenou? Můžeme. Prohlášení Jsme občané! může podepsat každý na www.jsmeobcane.cz. Ani vás za to nezavřou. Prof. Erazim Kohák je vědecký pracovník Akademie věd ČR |
