Ten skutečný jsem v životě dobrovolně nikdy nepoužil. V praxi je to zbytečná věc. Jsem člověk, který miluje vodu a vyznávám názor, že déšť ještě nikdy nikoho nezabil. Jsem člověk citlivý a introvertní, stále o něčem přemýšlím, trápí mě má duševní zranění. A déšť mě vždycky budí, očišťuje a léčí!

Deštník, stejně jako pilulka, je prostředek proti tomu, co člověku pomáhá se otřást a uvědomit si, kde stojí. Deštník je strach. Deštník je poetismus a poetismus je dětství.

Občas, když přijedu k babičce a začne pršet, spěchám ven, abych se umyl v dešti a tu za sebou slyším starý kategorický hlas s milujícím přídechem: „Vezmi si deštník, ať neděláš ostudu.“ Moje babička, totiž, má, v případě, že ji někdo neposlechne, ve zvyku odebrat přízeň. A tak si vždycky deštník ze strachu vezmu, jako blbec se s ním vláčím po ulicích a jen já vím, jak se přitom cítím. Nenávidím se za to, že jsem tomu vydírání zase podlehl a na psychoanalýze této zdánlivé maličkosti věnuji mnoho tisícikorunových sezení. Tahle hra s deštníkem mi už dobrých dvacet let připomíná mou nepoučitelnou beznaděj…