Výroční schůze členů bavorského zemského parlamentu strany CSU ve Wildbad Kreuthu byla už od pradávna vždy něco jako oslava předsedy strany a politická demonstrace bavorských křesťanů. Tentokrát vlastně jako už v předchozích letech bylo zase na řadě, aby byl oslavován Edmund Stoiber a aby útočil na nepřátelské strany. Ale dopadlo to úplně jinak.

Jedním z paradoxů ekonomického života je příčinná souvislost mezi dobrou výkonností zaměstnanců, jejich rolí ve firmě a jejich přetěžováním. Téměř každý to ví a zná příklady. Velice výkonní spolupracovníci jsou tak dlouho povyšováni, až nakonec selžou.

Typickým případem jsou výborní a aktivní prodavači, kteří jsou posléze jmenováni vedoucím prodeje, i když se vůbec nehodí k práci jako šéfové větší organizace. ¨

Že to může být jinak, to jsem zažil před lety, když jsem se seznámil s vedoucím materiálového skladu firmy Hamburger Sparkasse. Wolfgang Kröpelin výborně ovládal svou práci, uměl jednat s lidmi a byl v očích svého šéfa kvalifikován pro vyšší místo. Kröpelin ale tu nabídku odmítl, ačkoli byla spojena s větší prestiží a s větším platem.

Vysvětlil mi tehdy, že se svým povýšením ve firmě nesouhlasil, protože by chtěl být schopen dělat svou práci poctivě a pořádně a zároveň být schopen v noci dobře spát. Když jsem to slyšel, věděl jsem, že stalo něco zvláštního, hlavně pro něho, ale také pro jeho šéfa. A byl jsem později rád, že jeho šéf to taky pochopil a netyranizoval ho, možná jen protože, že věděl, že Kröpelin neí jen dobrým zaměstnavatelem a šéfem svých poddaných, ale i silná osobnost a že by si povyšování proti své vůli nenechal líbit.

Tolik k tomu paradoxu, k panu Kröpelinovi a k možnosti se ubránit povýšení. Teď k politice a k ministerskému předsedovi Bavorska Edmundovi Stoiberovi, jehož výkonnost , oddanost a agresivita vůči protivníkovi, tedy sociálním demokratům, pro něho byla před lety doslova doporučením, aby byl navržen a zvolen do své velice prestižní funkce. To šlo tehdy všechno velice hladce, ale potom se cítil povolán nastoupit proti sociálnědemokratickému kancléři Schröderovi.

Ironií té záležitosti bylo, že jeho tehdejší zdánlivé vítězství tehdy bylo počátkem setrvalé porážky, která ale pokračovala v důsledku jeho jednání až do dneška. Opojený vítězstvím během volební noci vyhlásil Stoiber svůj volební triumf, ale dopadlo to jinak. Nezvítězil Stoiber, ale Schröder . Schröder zůstal kancléřem. A v roce 2006 už Stoiber, onen předseda Mensy křesťanské strany CSU už nebyl kandidátem. To musel přenechat Angele Merkelové, která potom také proti Schröderovi vyhrála. Stoiber si po volbách vybojoval právo převzít ve velké koalici tří stran superministerstvo pro ekonomiku a finance. A pak si sám velmi uškodil, když oznámil, že nepůjde jako předseda strany a ministr do Berlína, ale zůstane jako předseda strany a ministerský předseda Bavorska v Mnichové. Tím rozhodnutím pro zdánlivě jistou pozici v Bavorsku a proti nejistému ale odpovědnějšímu úkolu v Berlíně se sám demontoval ve straně i před voliči. Vznikl všeobecným zmatek, jemuž už nemohl uniknout.

A na tom jednání ve Wildbachu Kreuthu s poslanci Stoiber reagoval rychleji, než jsem předpokládal. Zasluhuje za to uznání, nejen ode mne, ale také od členů CSU, členů koaliční vlády i voličů v Bavorsku. Stačily mu dvě minuty na to, aby vyhlásil, že ze svých funkcí odstupuje. Nepřijal v tom okamžiku žádné otázky od novinářů. A dělal to právem, a bylo to dobře. I v těchto několika minutách udělal pro svou země jako ministerský předseda hodně.