Jak tomu při takových příležitostech bývá, okamžitě se vyrojily spekulace o možných příčinách jejich dlouhodobě připravovaného přeběhnutí. Nehodlám tyto spekulace rozšiřovat, velmi dobře je ostatně popsal komentátor Práva Pavel Verner. Nejpravděpodobnější příčinou jejich zmateného, nepochopitelného, iracionálního jednání je asi skutečně obava z předčasných voleb a možné ztráty lukrativního zaměstnání. Marek Dalík nemusel sáhnout -- pokud vůbec musel sáhnout -- do kapsy příliš hluboko. Jen prosté matematické srovnání platu poslance se starobním důchodem (Melčák) a platem lékaře (Pohanka) za dobu více jak tří let hovoří za vše. K tomuto základnímu materiálnímu zájmu se mohly připojit i různé zákulisní intriky či vydírání. Deklarovaný zájem stability politické situace hrál přitom jen roli fíkového listu.

Melčák a Pohanka se velmi přeceňují, když ukazují na podiv výsledky své vyjednávací mise. Všechny ty ústupky jsou jen kosmetickými úpravami připravovaného vládního prohlášení nebo "sliby", že vláda neudělá šílené nesmysly typu privatizace fakultních nemocnic nebo přerušení dialogu s odbory. "To, co si (Melčák a Pohanka) vybojovali, nejsou vždy zásadní ústupky, něco už vláda měla v úmyslu a nedělalo nám problém takovým žádostem vyhovět," tvrdí vítězoslavně premiér Topolánek.

Celé to zinscenované nechutné divadlo bylo jen lacinou komedií plnou lží a pokrytectví. Přitom názor, že by při nemožnosti dohody s ODS měla ČSSD přijmout opoziční roli a využít existující rovnováhy k blokaci nebo zásadním úpravám návrhů zákonů, není mezi straníky a voliči nejsilnější levicové strany ničím výjimečným a lze jej dokonce i podpořit racionálními argumenty. Kdyby oba rebelující poslanci namísto hry na schovávanou, útěků přes kuchyni a podobných iracionalit vyvolali vnitrostranickou a veřejnou diskusi, byla by to poctivá hra a nikdo by jim nemohl nic vyčítat.

Zkoprnělý volič se ovšem nejdříve dověděl, že oba poslanci náhle, ze dne na den, opustili poslanecký klub a teprve potom, po dlouhém období nebrání telefonů a skrývání se za účasti policejní ochrany, se mu dostalo zmatených a těžko pochopitelných vysvětlení. Pánové Melčák a Pohanka hráli po celou dobu s vedením sociální demokracie ošklivou "zpravodajskou" hru a o svých pravých úmyslech buď nic neříkali nebo lhali. Možná, že také trochu spekulovali s tím, že náznaky jejich zběhnutí přimějí ČSSD k větší povolnosti při jednání a že se po uzavřeném smíru ve formě velké koalice nebo tolerance do poslaneckého klubu vrátí jako vítězové, kteří buď zůstali věrni původnímu levicovému programu strany nebo byli inspirátory a průkopníky přijaté politické taktiky. Na schůzce u Topolánka se ale s konečnou platností dověděli, že zmíněné záměry jim nevyšly. Zjistili, že se k nim oproti médii šířenému očekávání nikdo nepřidal a oni v tom zůstali sami.

Dovedu si představit jejich pocity ve chvíli, kdy si uvědomili, že prohráli. Měli na vybranou pouze dvě pro ně nepříliš svůdné varianty: hlasovat s klubem a přiblížit možnost předčasných voleb s možnými nepříjemnými finančními následky nebo najít v podobě tradičních oportunistických "drobečkových" ústupků pro sebe důvod pro dovršení dezerce. Že si v tu chvíli pro sebe "zprivatizovali" poslanecký mandát, jim muselo být nad slunce jasné. Nakonec zvítězil úzký osobní zájem a oba se rozhodli podstoupit hanbu a opovržení velké části svých dosavadních příznivců a kolegů. Kdybych to měl přirovnat k historické analogii, z husitských "božích bojovníků" se přes noc stali žoldáci -- bratříci, kteří si sice zachovali svoji víru, ale nechávali se najímat tím, kdo zaplatil. I Pohanka a Melčák se nechali najmout jako kompars při schvalování vlády s pro ně nepřijatelným programem. Odměnou jim budou především další měsíce či roky ve sněmovně, možná později nějaká ta exekutivní funkce.

Kdyby se oba přeběhlíci po absenci při hlasování o důvěře vlády vzdali mandátu, mohli by ještě ze sebe jakž takž smýt podezření z politické korupce. Takového poctivého činu ale asi nejsou schopni. A tak je čekají velmi nepříjemné chvíle mezi bývalými kamarády a kolegy, kteří je přestanou zdravit, mezi senzacechtivými žurnalisty, kteří budou pídit po pikantních detailech z jejich minulosti. A před každým důležitým hlasováním jim zvědavé dotazy budou připomínat jejich nezáviděníhodné postavení. Už jen ty první minuty po ohlášení dohodnuté tolerance -- bledé tváře, těkavé pohledy nejčastěji do země. Ne, to nebyly pohledy vítězů, optimismem a radostí z dosažené "stability" nikdo nezářil, ba ani premiér Topolánek. Měl jsem pocit, že by se Melčák a Pohanka nejraději propadli do země. Přirovnání k politickým procesům považuji za přemrštěné, spíše mi protagonisté té nechutné frašky připadali jako prvňáčkové, kteří se právě mají pochlubit první pětkou.

Vyvrcholením jejich ostudného představení byla ovšem žádost, aby jim ODS vystavila glejt nezkorumpovaných státotvorných politiků. Vskutku nápad hodný velkých mužů, zasluhujících důvěru veřejnosti! Nejlépe na hlavičkovém papíře úřadu vlády a s kulatým razítkem by dostali osvědčení politické a občanské čistoty. Jestli by jim taková bumážka zajistila úctu jejich kolegů a veřejnosti silně pochybuji, určitě si ale touto nestoudnou a stupidní suplikou sami vystavili potvrzení o kvalitě svého charakteru a míře inteligence.

Osud parlamentního přeběhlíka není nikdy jednoduchý. Politická strana není pouhým diskusním klubem podobně smýšlejících aktivních občanů. Její vnitřní život nemůže být proto bez pravidel a sankcí za jejich porušení. O rozdílných postojích i variantách taktického postupu je nutno debatovat, lze připustit i rozdílné hlasování o některých zákonech a usneseních. Ale v klíčových okamžicích se menšina musí disciplinovaně podřídit většině, jinak je ohrožena vnitřní integrita a akceschopnost strany. Za nedisciplinovanost v tomto případě je jediná možná sankce -- ukončení členství.

Po tomto logickém vyústění politické dezerce ovšem deklarovaná příslušnost k původnímu ideovému směru dlouho nevydrží. Parlamentní vlci -- samotáři sice ještě nějakou dobu hlasují s mateřským klubem, ale minimálně při rozhodujících hlasováních hledají automaticky záminku k dalšímu pokračování tolerance. Odtržení od strany prohlubuje jejich odcizování a blížící se termín dalších voleb podněcuje k hledání možností dalšího setrvání ve sněmovně. Přeběhlictví je dovršeno přestupem do jiné strany, která jim nabídne volitelné místo na kandidátce.

Na tomto místě se poslanci Melčák a Pohanka budou jistě zaklínat, že to Teplík, ale oni ne. Ale já dobře vím, o čem mluvím, znám se dlouhou dobu (již od společných studií) s otcem zmíněného poslance, bývalým předsedou obvodní organizace ČSSD. Toho nikdo na rozdíl od syna ze strany nevylučoval, nicméně pocit domnělé křivdy z něho postupně udělal notorického pravičáka, který svoji bývalou stranu doslova nenávidí. Zde platí známé přísloví o poturčenci, který je horší Turka. Obávám se, že podobný osud čeká i oba současné přeběhlíky i přes jejich relativně dlouhé členství v ČSSD. Melčák to sice asi setrvačností "dokope" do důchodu, ale u mnohem mladšího Pohanky bych si dovolil tipnout, že časem skončí u lidovců nebo ve Straně zelených.

Závěrem si dovolím ještě kritickou poznámku k vedení sociální demokracie. Je zarážející, že si během několika týdnů až měsíců, kdy byla zřetelně signalizována "konstruktivnost" obou zmíněných poslanců, nedokázalo připravit "ústupovou variantu" a v případě vynuceného použití ji veřejně obhájit. Chápu projevené emoce, i ve mně se "vařila krev", ale profesionálové musí důstojně ustát i složitější situace než je odchod do opozice po osmi letech ve vládě. Jak moudře konstatoval Petr Pithart, i opozice je vláda -- ta budoucí. Proto, až to přebolí, je třeba urychleně připravovat příští volby. Ty totiž mohou přijít dříve než se nadějeme. Pánové Melčák a Pohanka je sice i přes veřejné ujišťování o své neutuchající levicovosti nevyvolají, nicméně jiných důvodů pro jejich předčasné vypsání bude více než dost.