Je velmi pravděpodobné, že porážka v Iráku přinese katastrofální důsledky pro tu zemi, pro její sousedy i pro USA.

Nechápu, píše autor, jak je možné, že jsme tutéž chybu udělali podruhé. Dvakrát jsme přijali obrovské riziko, že budeme schopni předvídat událostem a řídit je v zemi, jejíž historii jsme neznali, jejíž jazykem jsme nemluvili, jejímuž internímu soupeření jsme nerozuměli a kde bylo to, co její obyvatelé očekávají od života, od politiky a od ekonomiky, zcela cizí mnoha Američanům.

V obou případech jsme vložili náš osud do rukou místních politiků, kteří odmítali plnit americké rozkazy, neměli stejný názor na situaci v jejich zemi, jaký jsme měli my, a kteří nedokázali získat dostatečnou podporu od svých spoluobčanů pro takové výsledky, jaké by si Washington přál. Ani ve Vietnamu, ani v Iráku nebyla schopna sama o sobě americká vojenská moc dosáhnout žádoucích politických cílů.

Jak je možné, že se to stalo znovu? Konec konců, jsme všichni Američané -- praktičtí lidí s normálním, zdravým rozumem, kteří vědí, jak věci realizovat. Anebo to si o sobě aspoň myslíme. Ve skutečnosti jsme silně etnocentričtí, jsme si jistí svou vlastní nadřazeností, jsme přesvědčeni, že nás ostatní vidí tak, jak se vidíme sami, a jsme tupě necitliví vůči kulturním, náboženským politickým a historickým realitám, které se odlišují od naší. To vysvětluje americkou katastrofu ve Vietnamu a v Iráku.

List New York Times koncem minulého roku prozradil tajné memorandum, které napsal pro George Bushe po návštěvě v Iráku Stephen J. Hadley, americký poradce pro národní bezpečnost. Konstatoval, že irácký premiér Nouri al-Maliki "buď vůbec neví, co se děje, anebo tvrdí nepravdu o svých úmyslech, anebo nemá ještě schopnosti proměnit své dobré úmysly v činy."

Pak poradce pro národní bezpečnost vstoupil do virtuálního světa a snažil se George Bushe přesvědčkit, že 42 měsiců po zahájení této katastrofální války se stále ještě dá napravit, strategickým rozdáváním úplatků a jankejskou genialitou, která dokáže strategicky zmáčknout potřebné páky či tlačítka v Iráku. Je to stejná arogance, která vedla ve Vietnamu i v Iráku k téže katastrofě, míní autor. Je to podle něho přesně v americké tradici "my to zvládneme, protože jsme ti nejchytřejší".

Za čtrnáct let okupace Jižního Vietnamu tam vybudovali Američané infrastrukturu, postavili silnice a nemocnice, vycvičili statisíce vojáků, "zpacifikovali" venkov. Jenže nedokázali utvořit vládu ani ekonomiu, která by přežila bez velké americké pomoci. Vietnamští komunisté měli nad USA četné výhody -- měli lepší armádu, kompetentnější a rozhodnější vedoucí představitele a politickou legitimitu, kterou získali vyhnáním francouzských kolonistů. A bojovali za sjednocený Vietnam.

V Iráku je to jiné. Tam není "nepřítelem" jediná skupina Iráčanů, ale téměř všichni Iráčané, protože Iráčané nesdílejí společnou představu o budoucnosti svého státu ani společnou agendu pro svou budoucnost. Z průzkumů veřejného mínění vyplývá, že drtivá většina Iráčanů všech politických názorů si přeje, aby americká vojska ze země odešla.

Ti Iráčané, kteří by zřejmě nejvíce podporovali modernizaci a demokratizaci Iráku -- světská inteligence, které se v Iráku vedlo až do války v Perském zálivu dobře -- už ze země drtivou většinou odešla. Statisíce lékařů, právníků, univerzitních učitelů a dalších lidí s univerzitním vzděláním emigrovaly z Iráku do jiných zemí.

Jaké je z toho všeho poučení? Skromnost. Předtím, než zahájíme nějakou válku, definujme si své cíle poctivě a přesně a analyzujme, jakých prostředků bude zapotřebí, abychom toho dosáhli. Bez realistického politického plánu a silné místní podpory hned od začátku samotné vojenské operace nepovedou k úspěchu.

Nejnovější Bushova iniciativa nebude úspěšná, protože Američané nemohou v Iráku dosáhnout politických cílů. Američané jsou outsideři, okupanti, cizinci. Politické řešení pro své problémy mohou naleznout pouze Iráčané= sami.

Kompletní článek v angličtině ZDE