Z našeho pohledu „školitelem“ se mi stal děkan tamních práv, prof. Murphy. Záhy se však k němu, resp. ke mně, přidal profesor Pěchota. Tehdejší a tamní profesor „sovětského a východoevropského práva“. V padesátých létech pracovník československé „Permanentní mise při OSN“, při jednáních v Čierné v srpnu 1968 poradce prezidenta Svobody. Počátkem sedmdesátých let byl – podle jeho slov – i s rodinou legálně vystěhován do vyvolené země, do USA.

Spolupracoval s tamní veličinou mezinárodního práva, prof. Henkinem. A dokazoval mi, že je spoluautorem nápadu, který šéf vládní komise pro lidská práva – zmíněný Henkin – v druhé polovině 70-tých let prosadil mezi nástroje US zahraniční politiky. Lidská práva jako bič na tehdejší „Východ“.

Vratislav Pěchota mne občas překvapil – stejně jako Mrs. Lowecki na „Ministry of Education“ ve Washington D. C. začátkem ledna 1989. Při asi týdenním pobytu Gorbačovova „alter ego“ Jakovleva na „Kolumbii“, přizdobené obrovskými sovětskými prapory a polepené plakáty o konání měsíce „americko-sovětského přátelství“, mi sdělil, že se nám „na podzim otřese dům“. A dodal, že to stejně jako v Pekingu povedou studenti, ale – a významně pronesl: „Držte se při tom Dubčeka, nebo se to všechno zhatí. “ Dále mi odmítnul cokoli podrobnějšího sdělit.

I tak jsem zhruba tušil, o čem mluví, neboť jsem s ním již absolvoval různá setkání a kolokvia. Jedno z nich bylo pod celodenní taktovkou manželů Luersových, známých mj. z dob „velvyslancování“ v Praze a ustaraných tím, jak „tomu Gorbimu“, podle nich „druhému Dubčekovi“, pomoci v Československu. „Aby si ti Češi svobodně vybrali pokračování cesty přerušené srpnem...“ V podobném duchu se nesla většina úvah o směřování změn v ČSSR.

Ovšem, setkal jsem se i s bývalým americkým velvyslancem v Moskvě a v Praze, Jackem F. Matlockem Jr., který ke zmíněným úvahám jako jediný - a freneticky - přidal, že „kapitalismus musí zvítězit na celém světě. “

Jsem s ním zachycen na titulní stránce jedněch tamních novin. Bohužel, z mého výrazu není znát, co jsem si v onu chvíli pomyslel.

Neboť obsah představy, kterou jsem si za první polovinu roku 1989 v New Yorku vytvořil o amerických cílech v ČSSR, nebyl nijak „divoký“.

Američané jsou vázáni kampaní boje za prosazení politických práv a svobod. Na Čechoslovácích samotných ponechají, aby si je jako v roce 1968 vzali zpět. Jejich návratem se rozšíří možnosti, které se otevřely Pražským jarem.

Zásadní politické uvolnění otevře prostor ke „konvergenci struktur“ – k tomu, co si po válce dr. Beneš představoval jako spojení předností Západu a Východu. Nota bene, na zmíněných setkáních se také často připomínalo slůvko „neutralita“.

Vycítil jsem, že konečným cílem Američanů je transformace SSSR ve standardního partnera v mezinárodních vztazích. A proto se vzdávají představ, že by Gorbačovovi v nějakém ČSSR „lezli do zelí“. Což bylo ostatně i pro ně zárukou, že „Gorbi“ zůstane stejně neutrálním.

Když jsem v přímém přenosu z Václavského náměstí sledoval Bushe staršího promlouvat k Čechům při historicky první návštěvě v Praze v roce 1990 „o starostech, které má s tím lumpem Sadámem“, pochopil jsem, co se v Čechách stalo. A co ještě přijde, když jsme se „nedrželi Dubčeka“, jak osudově radil Pěchota počátkem jara 1989…

A za čím stejně bezstarostně udělal tečku při své návštěvě Berlína v polovině devadesátých let Clinton, když k urovnání jistého napětí prohlásil cosi v tom smyslu, že kde se v bývalé sovětské zóně prosadili Němci, tam jakoby se prosadila Amerika…