I had, krysa nebo jakékoliv zvíře útočí, je-li zahnáno do kouta. Tak také muž, neschopen svým logicky orientovaným rozumem pochopit vaše z jeho pohledu iracionální a jemu nepochopitelné chování, jednání, a slova, je občas tak zdeptán, tak ponížen, tak vykolejen a znejistěn, že je jeho jedinou možností násilí. Brání se útokem.

I muž, jakkoliv hrdinsky se tváří, totiž potřebuje svůj koutek. Místo, kam by zmizel, když "ztratí tvář". Tedy když je mu vámi něco vytýkáno. Vy ale netušíte, jak hlubinně jedovaté jsou pro něho vaše poznámky a odsudky. Každou výtku totiž muž chápe jako téměř životní prohru.

Když např. zametáte nebo luxujete a koštětem či hadicí vysavače začnete šmejdit i pod židlí, na které se muž snaží být nenápadný a nepřekážet, je to právě jako s krysou v koutě. Berete mu tím symbolicky poslední kousek místa, kde ho nikdo neponižuje. Vy jste vždy královnou domácnosti, stvrzovaná ve své vůdčí roli právě každým uklízením, každým vymetáním... a muži pak často skutečně nezbývá než odejít (např. do azylu hospody, fotbalu, zahrádky).

Protože váš mozek je hemisférově propojen o 30% více než mozek muže, vnímáte svět jinak. Jakoby z více stran. Zase ale neumíte pochopit určité lekce života tak, abyste si je už navždy pamatovala. Děláváte tytéž chyby zas a znovu.

Muž se totiž často chová jako pes. Když ho "panička" zklame, poníží či dokonce podrazí, pamatuje si to (jako ostatně slon a kůň a další zvířata) celý život. Jenže právě proto, že se umí rozhodnout a být akční v situacích, kdy je nutno se rozhodnout, žena by měla svého manžela "poslouchat" (a rozhodně tím nemyslím být poslušná!).

Zaprvé, následovat ho. Právě v situacích, kdy je třeba něco okamžitě udělat, nebo rozhodnout se na křižovatce (dějin, situací), dokáže muž (na rozdíl od žen, jejichž mozky přinášejí důkazy pro obě varianty) konat. Proto byste, nejste-li si sama jista, měla umět svého muže následovat.

Zadruhé, měla byste se ve svém a rodinném zájmu naučit "slyšet", co je za akcí, gestem, postojem, tónem vašeho muže (ostatně totéž by se měl samozřejmě vůči vám naučit i muž). Zatímco žena mluví, aby si odpočinula, muž sděluje informaci.

Žena to, co řekne, nikdy nebere tak vážně a doslova, jako muž. Už víme, jak rozdílně ženy a muži vnímají a především interpretují slova toho druhého (té druhé) -- jak odlišně jim fungují poněkud odlišné mozky. Kolik jen nedorozumění (a hádek a násilí a rozvodů) bylo nastartováno právě takovýmto sémantickým nedorozuměním...

Stačí jedna nepozornost, jedno umíněné slovo, a je to jako v pohádce (nebo dnes na internetu při zadávání adres). Nejmladší sestřička (nebo nějaká princezna) v jistém okamžiku neposlechne zdánlivě bezvýznamnou dobrou radu (pro ni není důležitá), ale pak musí utkat sedmero košilí z kopřiv a prošoupat sedmero železných bot, než se se svými bratry opět setká. Jedna chybějící tečka v zadání e-mailové adresy, a váš dopis nikdy nedojde. Jedno slovíčko, jedna poznámka, kterou jste ani tak nemyslela, a muž k vašemu překvapení vybuchne - a uteče nebo zaútočí.

Nikdy proto neposílejte (v afektu, navíc třeba v rámci premenstruačního syndromu) svého partnera pryč (např. slovy vypadni, sbal si svých pět švestek, už tě nechci ani vidět), on vás totiž poslechne a vypadne (bere vaše slova jako instrukci).

Zatřetí, když si s vámi muž nepovídá, není to jeho ani vaše chyba, ale nedorozumění: muži prostě po lovu jelena odjakživa odpočívali tak, že mlčeli a koukali do ohně nebo na hvězdy. Dodnes dělají totéž -- jen místo ohně mají televizor a místo hvězd noviny. Nechte ho odpočinout, dejte mu najíst, a pak si bude možná i povídat.

Zatímco (hemisférově propojenější) mozek ženy má vždy k dispozici více variant, a žena i o nepříjemných věcech dovede celé hodiny povídat, pro muže, který navíc neví, jak pracovat se svými emocemi (nejméně několik minulých generací mužů bylo naučeno emoce naopak skrývat a předstírat, že neexistují), je to vždy buď, anebo. A protože se v mozku a citech ženy nevyzná, bere jakoukoli výtku a kritiku jako svou prohru - a pak buď zaútočí, nebo uteče (a útok nebo útěk je základní tělesná reakce muže-lovce evolucí vyvíjená miliony let).

Začtvrté, právě proto také po svém muži nikdy nechtějte, a zvláště ne před svědky (vašimi kamarádkami, jeho kamarády, nebo dokonce vaší maminkou!), aby vám znovu řekl, že vás miluje. To je pro muže, který vám to přece kdysi již jednou řekl (a věc je tedy vyřešena a není třeba to opakovat), nepředstavitelně ponižující a bolestné.

A pozor - nikdy nehodnoťte jeho výkon při milování. Pokud sám nezačne, nemluvte na něho ani v jejím průběhu, ani po akci. Pro vás bezvýznamná poznámka může vašeho muže nebo milence psychicky narušit tak hluboce, že se z toho bude dlouho vzpamatovávat (třeba v hospodě), a někdy stačí jedno jediné slůvko a on, zahnán do kouta, zaútočí.

Když se naučíte svého muže brát a milovat takového, jaký je (vždyť to přece umíte se svým pejskem), a navíc chválit, chválit a chválit (protože každý pejsek miluje drbání za ouškama), budete s ním šťastná až do smrti.

Když mu ale budete vnucovat své (evolučně tak odlišné) způsoby vidění světa (notně podporované bulvárními ženskými časopisy), když ho budete ponižovat tím, co vám konvenuje (např. nutit ho ke společným, z jeho pohledu bezcílným procházkám, nebo dokonce mučit při společných nákupech), dříve nebo později vybuchne.

Domácí násilí je podle mne ve většině případů (někdy i vědomě, ale většinou naprosto nevědomě) nastartováno nějakou (mužským mozkem naprosto odlišně interpretovanou) ženinou poznámkou.

Tak obrovskou moc má žena nad mužem... (jen jí většinou chybí "know how").

P. S.: Tři náměty k uvažování pro pokročilé:

* Matky dělají muže.

* Yoko Ono prohlásila, že na Hitlera by jí stačily tři dny.

* Islám se tak moc bojí žen, že je musí schovávat pod burkou.