Ano, žena, v níž oba rodiče pěstovali odmala sebeúctu a sebevědomí, žena, která je schopna vidět se především jako samostatný jedinec s vlastní hodnotou, nikoli jako "paní -ova", jejíž hodnota závisí na existenci a společenském úspěchu partnera, by jistě udělala to, co prosazuje pan Vít a každý soudný člověk: po první facce by... co? odešla z vlastního bytu? už máme první zádrhel, který samozřejmě statečně ženě nezabrání v odchodu.... i s dětmi? ... atd., atd., zádrhele se hromadí i v případě výchovou dobře vybavené ženy, ale jistě nejsou nepřekonatelné, zvlášť když má žena nápomocné rodinné zázemí (rodiče, sourozence, apod.). Když to štěstí nemá... pan Vít jistě poradí!

I žena, která měla štěstí na výchovu k sebeúctě, to má v podobně situaci těžké, co teprve žena, která vyrostla v prostředí, kde je domácí násilí na ženách normou? V knihách Olgy Sommerové je několik svědectví žen, kterým jejich rodiče odmítli poskytnout útočiště a poslali je zpět k násilnickému manželovi se slovy: rozvod je hanba, ženská musí něco vydržet.

Tyto problémy nás napadnou i bez většího hloubání, co teprve vezmeme-li v úvahu ony odborné studie: Podle vědců, kteří se touto problematikou dlouhodobě zabývají, je domácí násilí dlouhodobý proces: k fyzickému násilí dochází až po dlouhém psychickém tlaku, kdy je v obětí pomalu likvidováno sebevědomí a postupně zpřetrhávány vazby s rodinou a přáteli.

Často je žena také izolovaná od možnosti vydělat si a disponovat s penězi. První tlak se často "maskuje" jako projev lásky, proto se těžko odmítá:"zruš sraz s kamarádkami, chci být jen s tebou", "odejdi ze zaměstnání, budu o tebe pečovat, uživím nás oba", případně "s tvou matkou se nebudeme stýkat, chce nám zničit manželství", apod.

Pak následuje fáze, kdy domácí tyran zesměšňuje schopnosti oběti, opakuje jí, jak je neschopná, ošklivá, špatná matka, atd. Fyzické násilí se objevuje až poté, co je oběť patřičně "zpracována" a její obranyschopnost je už značně snížena, ne-li zcela zničena.

Odbornice a odborníci na toto téma popsali celý proces lépe, než to dokážu já, v této věci laik, proto doporučují jít přímo k pramenům a přečíst si pár knih dříve, než obviníme bité ženy, že si za týrání vlastně mohou samy svou nečinnosti.

Chlubit se tím, že jsem nikdy nebyl objektem šikany, znamená vlastně stigmatizovat její oběti skrytým obviněním, že si za šikanu mohou samy svou pasivitou: nenapadlo Vás, že mohou nastat situace, kde se obětí šikany stane člověk jen proto, že je příslušníkem menšiny v netolerantním prostředí nebo má vadu řeči, nosí brýle, případně má jinou sexuální orientaci nebo je např. jediný "prvovězeň" mezi recidivisty?

Myslíte, že v každém prostředí je možné se šikaně postavit nebo šikaně uniknout, zvlášť když je násilí v onom prostředí prestižní záležitost nebo je více či méně institucionalizováno?

Na vojnu už asi nepůjdeme: ale než se budeme hrdinsky kasat, představme si situaci, v níž jsme jako staří nemohoucí lidé v jakési léčebně a personál s námi ošklivě zachází a nadává nám.

Jazyk už nám moc neslouží, paměť vynechává, naše mobilita je silné omezena, rodinu shodou nešťastných okolností nemáme: chci vidět, jak se hrdinně stavíme šikanovatelům, abychom se mohli i nadále chlubit: já-oběť šikany? nikdy!

Možná by nám neškodilo méně sociálního darwinismu, který se u nás od 80. let tak rozmohl, a stálo by za to, popřát všem k Vánocům více soucitu a solidarity s bližními, více snahy pochopit než soudit...