To je primární její účel. Aby když mne zítra přejede auto či skolí průjem, mohl k mému pacientovi nastoupit kolega a věděl, co bylo uděláno, co mělo být uděláno a aby péče pokračovala v nějaké kontinuitě. V kontinuitě profesionality.

Momentálně jsou zdravotnické dokumentaci podsouvány možnosti či schopnosti, které nemá. Nemá je prostě proto, že byla vytvářena právě pro výše uvedené účely.

Nejpopulárnější je účel "hodnocení léčby". Ten má několik aspektů. Jednak aspekt posouzení skutečné kvality péče. Tento zájem mají jednak sami nemocní či jejich blízcí, a dále plátci péče -- pojišťovny.

Nejprve se zkusím zastavit u plátců. Logika pojišťovenského systému je z hlediska lékaře zvrácená. Nejlepší je totiž platící a zdravý člověk. Druhý nejlepší je mrtvý člověk. První platí a nic nepotřebuje, druhý sice neplatí, ale také nic nepotřebuje. Nejhorší jsou nemocní. Za ty je nutné platit. Proto pojišťovna se snaží najít sebemenší závadu, aby zaplatit nemusela. Je to logické a z povahy ekonomiky vyplývající úsilí.

Protože pojišťovna nemá intelektuální a právní kapacity na posouzení skutečné kvality medicínské péče, a ani oporu v legislativě tuto péči hodnotit, hledá jakékoliv formální závady, a to jen a pouze v dokumentaci, které jí umožní péči nezaplatit. To jsou často závady typu překlep v rodném čísle nebo například nezapsané změření tlaku. Třeba u nemocného s mononukleózou, kde skutečně měření tlaku k léčbě příliš nepřispěje. Ale je šance nezaplatit.

Tady bych si dovolil malou odbočku. V této věci se pojišťovny chovají podobně jako politici. Nerespektují totiž fakt že nehospodaří se svými penězi (majetkem), ale jsou pouze správci cizích peněz (majetku), který jim byl svěřen ve víře, že je (ho) budou spravovat lépe než ten, kdo je skutečným vlastníkem peněz. A to je v našem případě nemocný (občan). A tak skutečně rozhodují o nás bez nás. A s našimi penězi.

No a teď k prvnímu aspektu -- hodnocení kvality léčby.

V tomto bodu budu mluvit jen a pouze za sebe. Velká oddělení vedu zhruba 17 let. Jedním z největších problémů "primářování" je hodnocení a zlepšování kvality péče o nemocné. Bylo by snadné napsat, že za těch 17 let jsem se žádného postupu nedobral. Ale nebyla by to pravda.

Je mnoho přístupů. Z nejrůznějších hledisek. Vizity, sedací vizity, přítomnost při práci kolegů -- sekundářů a potom vlastní svědomí a především asi neustálé pochybování. Všechno jsem udělal špatně a sám sebe musím přesvědčit že ne. A eventuelně na které křižovatce se mělo zahnout jinak. Ale tyto věci ve zdravotnické dokumentaci nejsou a ani nemohou být. Pochyby, váhání a rozhodnutí. Evidentní chyby možná, ať už zdokumentované či nikoliv, ale ty snad proboha nemají být standardem péče o nemocné. I když si velmi dobře uvědomuji, že i to se děje. Viz HB.

Medicína není nijak zvláštní povolání. Stejně jako jiná chce sloužit. Sloužit dobře. A stejně jako jiná chce hodnotit svojí kvalitu. Kvalitu svojí práce. Třeba jako servis automobilů nebo třeba školství. Hledejme k tomu cesty, ale nedávejme magickou moc nástroji -- zdravotní dokumentaci. Ta mimo zcela zjevných a tragických lapsů, jí hodnotit neumí.