Začátkem prosince vyšla v USA zpráva tzv. Studijní skupiny pro Irák, vedené bývalým americkým ministrem zahraničí Bakerem s rovným, pětičlenným zastoupením republikánů a demokratů ZDE

Vypracování této zprávy zadal americký kongres, k pobavení soudných lidí, organizaci, která nese název "Americký ústav pro mír". Ten vypracováním zprávy pověřil Studijní skupinu pro Irák. Na začátku zprávy se píše: "Vyjadřujeme svou úctu památce mnoha Iráčanů, kteří obětovali své životy pro svou zem a příslušníkům spojenecké armády, kteří stáli po našem boku a po boku iráckého lidu" (nepřipomíná to způsob argumentace komunistů?). V dalším textu se v protikladu k této rétorice dozvídáme, že 79% Iráčanů vnímá vliv Spojených států v Iráku jako negativní a 61% souhlasí s útoky na americké vojáky (toto číslo by možná mohlo být větší, kdyby se nebáli mluvit).

15 tisíc amerických vojáků se, společně s iráckou armádou snaží, čtvrť po čtvrti vyčistit Bagdád od povstalců a násilí v Bagdádu od té doby vzrostlo o 43 procent. Povstalci městské čtvrtě před vstupem vojáků vyklízejí a vracejí se do nich po jejich odchodu a stejně to dopadá při operacích amerických a iráckých vojáků v jiných částech země. Zpráva konstatuje, že žádná akce americké armády sama o sobě nemůže přinést úspěch v Iráku, že "neexistuje záruka úspěchu v Iráku" a že irácká vláda není schopná vládnout a bránit se bez podpory USA. Ve zprávě se také píše, že je v Iráku denně ukradeno 150 až 200 a možná 500 tisíc barelů ropy. Jako možné řešení bezpečnostní situace v Iráku zpráva navrhuje, aby velení v irácké armádě v zásadě převzali američtí vojáci, kterých by do ní mělo být zabudováno, až po úroveň irácké roty, 10 až 20 tisíc (Iráčanům jistě nebude vadit, že činnost jejich armády budou řídit cizinci). Zpráva zavrhla vyslání dalších 100 až 200 000 amerických vojáků do Iráku, protože by tam taková množství nemohla být trvale k dispozici a mohla by chybět třeba proti Iránu nebo Severní Koreji a konstatuje, že nechat vojáky v Iráku je stejně riskantní jako odvést je odtamtud. Vedení v irácké policii by pro změnu měli převzít zkušení policejní důstojníci z celého světa (Američané by tak asi nevypadali jako jediní okupanti Iráku a konec konců za americkou blbost nemusí umírat jenom Američané, ale třeba také Češi).

Kouzelný je i nápad, že by Američanům s dobytím Iráku mohli pomoci Írán a Sýrie, kteří by na iráckých hranicích vytvořili společné patroly s iráckou armádou (řízenou americkými vojáky) a zabránili tak průniku zbraní pro povstalce. Touto politikou by nepochybně Irán a Sýrie získali pocit bezpečnosti před americkou invazí. Představa, že se Američanům podaří zorganizovat v Bagdádu schůzku organizace islámské organizace nebo Ligy arabských států, která by pomohla irácké vládě dosáhnout národního usmíření, nejspíš také padá. K tomu Arabové Američany nepotřebují a porážka Američanů v Iráku je pro ně zárukou bezpečnosti před další americkou invazí v jejich oblasti.

V neposlední řadě se zpráva zabývá i řešením situace iráckého ropného průmyslu. Tady ovšem končí legrace, protože pro zajištění jejích dodávek do USA tam američtí vojáci přišli, přestože 85% z nich si myslí, že tam jsou proto, že se Irák podílel na útocích z 11. září 2001. Studijní skupina doporučila, aby USA "pomohly" irácké vládě s privatizací iráckého ropného průmyslu. Jakkoli je 95% světových ropných zásob kontrolováno vládami, na jejichž území se nacházejí, v Iráku to má být jinak a kontrolu nad iráckým ropným bohatstvím mají převzít zahraniční ropné společnosti. 8. prosince psaly Los Angeles Times ( v článku It`s still about oil in Iraq), že už víc než před rokem najala americká vláda konsultantskou firmu BearingPoint, aby "radila iráckému ministerstvu ropného průmyslu při návrhu a odhlasování nového národního zákona o ropě". Už v roce 2004, podle článku, "vysvětlil" irácký ministr financí pracovníkům amerického ministerstva zahraničí, že tento zákon otevře irácký ropný průmysl zahraničním investicím a že to bude "velmi slibné pro americké investory a americké podniky, zejména pro ropné společnosti". I když zákon ještě nebyl odhlasován, potvrdil minulý týden tento záměr irácký velvyslanec v OSN, když řekl, že zahraniční společnosti budou moci investovat ve všech sektorech včetně ropného průmyslu. Los Angeles Times svůj článek uzavřely: "Můžeme poděkovat Studijní skupině pro Irák za to, že řekla veřejně, o co jí jde. Teď je na nás, abychom se rozhodli, jestli chceme pro ropu prolít více krve".

Rozhodně jiný názor na přístup cizích ropných společností k iráckým ropným zdrojům než "irácká vláda" mají odboráři z iráckých ropných podniků. Představitelé pěti iráckých odborových federací zaměstnanců iráckého ropného průmyslu se sešli v jordánském Amánu a vydali společné prohlášení, ve kterém psali, že předat irácký ropný průmysl zahraničním společnostem, jejichž cílem je vydělávat velké zisky na úkor iráckého lidu a ukrást národní bohatství na základě dlouhodobých nepoctivých smluv, které podemílají suverenitu státu a důstojnost iráckého lidu, je červená linie, která nesmí být překročena. (Tato zpráva se objevila jenom na amerických levicových serverech např. http://www.earthtimes.org/articles/show/13920.html, názor iráckých odborů je možné vidět i na stránce http://www.iraqitradeunions.org/archives/000333.html).

Jiný názor asi nebudou mít ani iráčtí povstalci a kdykoli Irák opustí větší část amerických vojáků, nezbude povstalcům než si to s iráckou vládou, a s americkými a případně britskými ropnými společnostmi, vyřídit. Američané zřejmě budou muset, i když krajně neradi, z Iráku odejít a přijít o jistotu, že jim Irák bude ropu dodávat. Irák se nejspíš po občanské válce rozdělí pod vládou fundamentalistů (každý tlak, i tlak na vznik demokracie, budí protitlak, to je zákon nejen fyzikální ale i politický a když politiku ovládají lidé, kteří nepoužívají mozku, tak jim to unikne) na šíitskou a sunitskou část a ropu budou Američanům, kteří Iráčany zabíjeli a mučili, ochotni dodávat jenom Kurdové, pokud se jim podaří dosáhnout nezávislosti.

Vyvine-li se vše takhle "dobře", ubrání se snad svět tendenci, řešit hospodářské a případně i klimatické problémy válkami. Není mi ovšem jasné, proč chce česká vláda poskytnout vojenskou základnu právě armádě vlády, která se zachovala tímto způsobem. Taková nabídka státu, který v rozporu s mezinárodním právem okupuje ze zištných důvodů cizí stát zní jako dobrovolné zřeknutí se státní suverenity, nemluvě o projevu hrubé nezodpovědnosti za vývoj světových dějin. Měly by se podniknout kroky na půdě parlamentu a u soudů.