Pohled objektivní

(recenze)

M. Ruiz - J. Dušek: Čtyři dohody. Divadlo Klub Lávka.

Národ zná "své" umělce především z televize a z úspěšných filmů, a tak byl Jaroslav Dušek po léta odsouzen k úloze dvorního ztvárňovatele extrémistických deviantů v Hřebejkových filmech (všichni byli neodolatelní) a vtipný předavač Českých lvů. V poslední době tento stereotyp trochu nabourali Duškovi kolegové-moderátoři, kteří si ho pozvali do pořadů Uvolněte se, prosím a Na plovárně, kde mohl JD něco ze svého neobyčejně otevřeného jádra vynést na světlo i mimo roli.

Ačkoli Jaroslav Dušek vytvořil už pěknou řádku filmových rolí, z nichž některé by mohly být nominovány na přídomek "charakterní", jeho poselství dosud nese hlavně divadlo. Forma, kterou se Dušek VYJADŘUJE (VYstupuje z JÁDRa) je určena slovní asociativní improvizací, kterou do českého divadla na konci 50. let 20. století zaváděl Jiří Suchý s tehdejším čelním experimentálním psychologem profesorem Ivanem VYSKOČILem (příjmení, značící, že naráz odešel z určitého místa, či stavu). K této formě spojení s jádrem své psychiky, jíž se v 70. a 80. letech učil jako herec Vyskočilova NEDIVADLA, přistupuje JD už dvacet let několikrát měsíčně, bos, v košili s plandavými rukávy a s vykasanými nohavicemi. Takto: podobný hráči japonského tradičního divadla a komediantu dell'arte, v kostýmu prvního člověka, ještě před "počátkem, na kterém bylo slovo", vychází na jeviště, na němž jej čeká hudba některého z vynikajících hudebníků, hrajících JAZZ (v původním angl. významu "nahodilé plácání"), několik prostých rekvizit a světla osvětlovače Viktora Zborníka, kterého Dušek nikdy neopomene zmínit jako rovnoprávného tvůrce představení (po nahlédnutí do odlišného etického systému, jehož se vám představením dostane, pochopíte proč). Z tohoto prvotního bodu, který je jediným pevným v představení s tzarovsky "nahodile" vymyšleným názvem ("Nic není předem dáno. Ani kostra, ani body, ani konec... Vycházíme z toho, že se to všechno odehrává přímo před diváky." - JD), vykračuje Aktér (pokud Dušek vystupuje ve dvojici s Martinem Zbrožkem, tedy Aktéři) na cestu stále se opakujícího příběhu o vzniku světa, o naší podstatě a o odvěkém zápasu mezi duchem a egem, na cestu vyprávění, které se odvíjí pouze od jazyka, jehož vnitřní strukturální moudrost vytváří sama od sebe v každém představení dramatický oblouk.

Půdorys Čtyř dohod, divadelní adaptace knihy mexicko-amerického chirurga a filosofa Miguela Ruize, je jiný. Je tvořen učením zasvěcenců mexického kmene Toltéků, jehož celý etický kánon se dá vyjádřit pouhými čtyřmi dohodami, uzavřenými s vlastním Nitrem:

1. Nepoužívám negativní slovní vyjádření,

2. Neberu si nic osobně,

3. Netvořím si o ničem žádné domněnky,

4. Dělám vše nejlíp, jak dovedu.

Zní to až banálně. Ale Duškovy příklady rozdílů mezi naší civilizací a toltéckým ideálem (jež tento indiánský kmen také uvedl do praxe) ukazují naopak na hliněné nohy společnosti, v níž žijeme, společnosti, která si své démony a jiné civilizační choroby vyrábí takovými zdánlivě nevinnými technikami, jako je posílání dětí do života s větou: "Když budeš chodit za dveře, chytí tě tam čert!"

Ruizův a Duškův dotek na hruď a čela diváků vypráví dávný příběh o nemoci, chcete-li, o cestě, kterou každý z nich sám prošel. Po generace opakovaný příběh otce, který zná chemické složení vzduchu a umí přečíst svůj genetický kód, ale zapomněl, že jeho syn přichází odněkud, odkud přichází jen ti, kteří všechno vědí, všechno cítí, znají podstatu, vědí kam jdou a proč. Otec už to dávno všechno zapomněl, ale cestou životem nabral přibližný návod, jak přežít, a teď se jej snaží synovi předat. Hloupé nemluvně musí být přece vychováno...

Divadelní Čtyři dohody účinkují jako jednorázový, středně dlouho účinný injekční lék, podávaný s návodem jak jej v sobě proměnit na vakcínu. Během půldruhé hodiny čistého času se průměrný český divák intenzivně zbavuje pandemické nemoci, akutního sebevzteku, zodpovězením EMBRYONÁLNÍCH (záRODEČNÝCH, nutných pro zrození) životních otázek, na jejichž i pouhou formulaci jako by se během mateřské, základní, střední ani vysoké školy (ani v rodině) jaksi nedostalo. Divák, díky řetězu pro průměrně vzdělaného Čecha jednoduše logicky ověřitelných informací, zjišťuje, v jak nádherných vodách ve skutečnosti leží jeho podstata, o níž si v hloubi své mysli zafixoval, že je černá jako bota, pak během představení mnohdy nestihne kočírovat své reakce, aby si sám před sebou uchoval tvář distingovaného Středoevropana. Psycholog by Duškův postup bezpochyby přirovnal k logoterapii, terapii hledáním a nacházením smyslu. Jungovský psychoanalytik a hudebník P'jér La šéz', který v představení spolu s jazzmanem Alanem Vitoušem vytváří hudební synchronicitu Duškova výkonu, přesto říká: "Skutečnost - nebo alespoň hledání cesty ke skutečnosti v léčebném dialogu je pro mne daleko podstatnější, nežli sebelákavější zdání, které nabízí herectví. Byt by to bylo herectví v podání Jaroslava." )

Mohu posloužit vlastním svědectvím: Seděli jsme při představení vedle sebe s kamarádkou, která právě prožívala akutní záchvat výše jmenované pandemické nemoci (čímž chci říct: prožíval jsem ho taky). Jak jsme tak "byli v divadle", nás, mezi nimiž ležel těžký kámen čehosi, oba ve stejné vteřině spontánně napadlo podat si ruce. V tu samou chvíli jsem onu reakci zpozoroval u řady jiných dvojic. Podobná svědectví můžete najít na internetovém diskusním fóru Čtyř dohod (www.lavka.cz).

Cosi z univerzálního poselství, jehož poslem je v této době i herec, režisér a improvizátor, jogín Jaroslav Dušek, najdete kromě představení Vizity v jeho inscenacích Tonky Śibenice a Krále Ubu v Divadle v Řeznické, ve hře Čtyři polohy a jedna Vesna, kterou v současné době improvizuje v divadle Klub Lávka se svou ženou Ivetou (léčitelka), Jitkou Sedláčkovou (bojovnice), Natašou Burger (učitelka), Ivanou Uhlířovou (vizionářka), Vesnou Cáceres (zpěvačka) či v rozhlasovém pořadu Duše "K", který na vlnách Českého rozhlasu 2 - Praha uvádí v devět hodin večer každý čtvrtý pátek v měsíci. Pokud však chcete prožít něco, co jste (možná nejen) v divadle ještě nikdy nezažili - návrat ke svým vlastním kořenům - jděte do klubu na pražské Novotného lávce na Čtyři dohody.

Pohled subjektivně-spirituální

(pokus o ESEJ /fr. "pokus"/)

J. Dušek - M. Vitouš: Učitelova kocovina. Divadlo Vizita.

Kdykoliv jsem dřív vstupoval do hledišť, abych se nadýchal prašné vůně divadla a kina, většinou jsem se domů vracel v opojné mdlobě, která byla z větší části zapříčiněna prostě tím, že "je divadlo a biograf". Po celá ta léta jsem však, nejen v hledištích divadel, ale i v kinosálech, toužil, aby z atmosféry expresívního, růžových brýlí zbaveného pohledu na složitý a více méně nebezpečný svět (tak vypadají dnešní nejlepší filmy a inscenace, v nichž bez výjimky doznívá "kino pravda" 60. let) vyšlehlo cosi jiného. Cítil jsem To jako čistý a klidný plamen světla, zjištění, že všechno je nakonec jinak. Ve svém denním snění jsem viděl jeviště, které je spojené s hledištěm, na němž stojí jedna nebo dvě postavy, baví se s diváky a postupně způsobují, že nad nimi spontánně vychází slunce Odpovědi tak jednoduché, že všichni až stají dech na prostotou toho, co jim ušlo.

Po čase jsem se smířil s tím, že jsem imbecilní dětinský romantik, významový kýčař, který žádá něco, co prostě neexistuje. S tímto stále se upevňujícím dojmem jsem prožil asi deset let.

Pak se ale jednoho dne události začaly kumulovat víc než jindy, vize se jedna po druhé naplňovaly a bily do mé dosud neudolatelné ignorance - a stal se zázrak a mně skutečně začalo pomalu svítalo. Náhle jsem postupně, krok po kroku, začal chápat, že Odpověď existuje, že tu vždy byla, že pravidelně klepala na dveře mého vnímání, že vlastně byla všude kolem, že byla i vevnitř, jen kolem mě byl mrak, který jako zvláštní igelit nikoli zakrýval, ale deformoval význam toho, co jsem viděl. Ten mrak vzlínal z mé hlavy, houstl, zhmotňoval svůj kouř a deset centimetrů pod bradou, tam kde začíná Nitro, tvrdl. Když se onen zhmotněný kouř, na jehož existenci jsem dávno zapomněl, poprvé trošičku rozmočil, měl jsem zvláštní pocity: poprvé jsem se nadechl, poprvé jsem cítil volně tekoucí proud vody, poprvé jsem ochutnal sousto jídla. Jde o zásadní zkušenost, podobnou prvnímu čištění potrubí, ucpaného vodním kamenem. Zjistil jsem, že jsou mezi námi tisíce lidí, kteří touto zkušeností už prošli a jejich zážitek jim pomáhá jistě a klidně dojít do cíle, ale jsou i jiní, kteří mají zapotřebí toto čištění podstupovat periodicky. Lidé, kteří mají s podobným procesem mít něco společného (jejich procento v této době roste astronomickou řadou) se občas (v drtivé většině bez svého vědomého plánu) "stékají" na stejných místech. Zkušenost, které se v minulosti říkalo mystérium, se totiž násobí ve vlnově sladěném kolektivu. Místa, kde tuto zkušenost prožíváme, jsou libovolná: od pro tento účel speciálně stavěných domů s vysokými věžemi až po umývárny, v nichž visí se stropu sprchy. Zatímco však se naši dávní předkové v dobách duchovního poledne na tyto chvíle vědomě připravovali, my, děti doby nového svítání, musíme být jako stádo hloupých oveček ostříháváni tu individuálně, tu sehnáni svým moudrým nevědomím, jehož inkognito se v této době jmenuje "náhoda" ...

Na poslední improvizaci Divadla Vizita jsem seděl na přistavené židli ve tmě mimo řady. Po několika minutách jsem se přistihl, že klečím na zemi s temenem hlavy na koberci a odříkávám MANTRU (sansk.: "osvobozená mysl"), kterou jsem se naučil od svého učitele. Když jsem na to zpětně pomyslel, vytanul mi před očima výjev z Čapkovy továrny na Absolutno, v níž se v blízkosti karburátorů, kde vznikalo Absolutno, kumulovaly davy ještě před několika minutami naprosto "normálních" lidí. Ti se klaněli Bohu přesně stejným způsobem jako teď já.

Uvědomil jsem si, kde leží principiální souvislost. Čapkovo Absolutno zpracovávalo jakoukoli hmotu na Absolutno, obracelo jakýkoli MATERIÁL ("mateřskou hmotu, všudypřítomnou maminku") na ELEMENTÁRNÍ ("nedělitelnou", "živelnou") sílu. Způsob, jakým dvojpodstatně sladěná bytost Dušek (slovo, pohyb)-Vitouš (hudba), vystupující v pouťově kouzelnické roli "transformátora", zároveň přijímá energii otázky z hlediště a vesmírnou energii odpovědi, kterou bez příměsi svého ega okamžitě posílá zpět do hlediště, je velice podobný způsobu, jejž používali starozákonní abrahámovští, evropští mystičtí i východní "performeři" (sloveso TO PERFORM v angličtině znamená "účinkovat", "zhostit se", "sloužit" i "celebrovat mši"). Proces od začátku do konce účinkuje na podprahové, podvědomé úrovni a jde o úkon, během něhož se osobnost aktéra rozplyne v čirém bytí, které ze sebe vynese na povrch. (Proto člověk pokleká a modlí se k Bohu, aniž v nejmenším vzpomene na Aktéry, neboť Aktéři zmizeli, jejich ego se rozPLYNULO. Z toho také PLYNOU euforické pocity při představení, neboť vědomé rozplynutí, zpracování ega je smyslem všeho našeho bytí. Vidět něco podobného naživo strhává do onoho základního duševního orgasmu, k němuž se orgasmus tělesný má jako fotografie moře k moři.) Jde o cvičení zenového "nečinění", PLYNULOSTi, v níž je výstupní síla je nepřímo úměrná snaze. Tento efekt funguje o to víc, čím méně je chtěný, o to víc, oč míň se snaží cokoli naučit, docílit, vzbudit (jedním z úhelných témat Duškových improvizací je zbytečnost až nebezpečnost "školství levé hemisféry" či "jedné osminy" /viz. článek Co mi říká mé jazykové IQ/ ) u vědomí fyzikálního zákona, který říká, že příliš ostře zacílený úmysl vychyluje, oddaluje a odhání. Na rozdíl od Vyskočilových TEXT-APPEALů (lat. "vlákno" - angl. "působení"), vláken, omotávajících diváka s úmyslem zapůsobit na jeho schopnost myšlenkového dialogu, jsou totiž Duškovy monology slovními JAM-SESSIONs (angl. "zhuštěný" -- "sezení") posezeními, na nichž se NAZDAŘBŮH (způsobem, že se o nic nestaráme a věříme, že díky Bohu se všechno zdaří) mlsají zábavně podaná i dětem dobře stravitelná slova, v nichž se ale skrývá zhuštěný základní výživový koncentrát (základní látka JAMu, ovocný cukr neboli fruktóza, patří mezi elementární stavební látky naší výživy, jednoduché sacharidy). Prožitek, že čisté Absolutno je základem všeho, tedy i každého z nás, je věcí ryze subjektivní. Kdo si jím však projde, tomu se dostane některých více méně příjemných zjištění. Například že v každém z nás dřímá neprojeven stejný artistický výkon, který na začátku každého představení Čtyř dohod plánuje Jaroslav Dušek ("Vezmeme se za ruce a suchou nohou přejdeme Vltavu"). Osobně věřím, že to nebude trvat dlouho a půjdem.

Ne z exhibicionismu, ale jako důkaz, že Synové a Dcery boží jsou v nás.

Pohled poetický

(báseň)

M. Macourek - J. Dušek: Tonka Šibenice. Divadlo v Řeznické.

Správcem mého mléka je můj manžel, pane,
Posadí-li se za mě, nechávám své ruce spát
jeho ruka se setkává s mou kůží,
a naše těla se pohybují jako v kolébce,
kterou jsem nikdy neměla

když hladí mé bříško, pod oblohou mé oranžové pleti se probouzejí sopky spícího života
jeho ruce se pohybují výš a výš
něžnou oblohou nad chrámy svatého Petra a Pavla zmítá vítr
zatímco kužely bílých paprsků, které ústí do vrcholku chrámů
se začínají napínat

v rozhodném okamžiku
se trhá opona, stavby chrámů se bortí
bílé kužely se zvětšují a prorážejí věž
dvě přímky prýštícího světla se s cinkotem stýkají
ve starém kastrůlku

a padá první dlouhý polibek
sladký jak vykoupení

Správcem mé chuti a vůně je můj manžel, pane
sundává kliky podpatků a odmotává teplou látku punčoch,
pod níž vysvitnou
dvě malá chodidla, dva obrázky těla,
z nichž na každém je dalších pět
malinkých obrázků mé krásy

a jeho prsty prochází jako poutníci
Svatou zem od Paty, Údolím klenby, přes Pahorky podbřišků až k kopcům Bříšek prstů
a popatří, jak se Svatá země změnila
když nehty byly
natřeny novou barvou
pak dlaně hladí a zahřívají náhorní plošinu Nártu a líbají Kotníky

Když vyprávění poutníků zahřeje srdce, rozhodne se můj
velitel misie vyslat ještě své nejbližší
a tak se
na celou krajinu opět snášejí chuťové pohárky
poklekají za západu slunce po celé této pouštní krajině a líbají ji
a řeholnice čichových buněk ve svých poustevnách,
v opojné meditaci dýchají vůni země

tak přichází
druhý, hluboký polibek

Správcem mého dechu, hlasu a zraku je můj manžel, pane,
když následuje povodeň vzlyků, hlásek a vzdechů
staví jí hráz třetím, dusivým polibkem
a já procházím Údolím smrti
ve kterém vidím, že
jenom má duše nemá správce, pane

protože to jsi Ty

P.S.: Těm, které jsem odstrašil, že v divadelním umění Jaroslava Duška a jeho kolegů jde o něco "hlubokého", bych chtěl co nejdůrazněji poradit: Nic na mě nedejte. Ve skutečnosti jdete na nenáročnou taškařici, u níž se lidé smějí, až se za břicho popadají...

vyšlo v časopise Dobrá adresa 12/2006