30. 11. 2006
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
30. 11. 2006

SIROMACHA

Pustá země

Co není pravda, má být aspoň zábavně vymyšleno.
Curzio Malaparte

1.

Minulost se nevrátí, protože je přítomná, a tedy neodešla. Všechno se vyvíjelo překotně, zmateně, jinak, než lidé očekávali, a především jinak, než chtěli.

Zpočátku stály na křižovatkách ruské kontroly. Ruský voják měl umaštěné vytahané kalhoty, poklopec mu visel někde mezi koleny, brigadýrku posazenou do týla, aby bylo vidět patku sčesanou do čela, a mával samopalem. Vincenc zastavil, jeho sekretářka slečna Pischingerová se na něj vylekaně podívala a stáhla si sukni přes kolena.

"To je Rus," řekla. "Co chce?"

"Až do Chebu je takových kontrol několik," řekl rychle. "Párkrát křižujeme ruskou zónu. Nebojte se. Ale nelezte ven, ano?"

Ruský vojáček došel k vozu a sklonil se k oknu.

"Bumágu," řekl. Pak si všiml slečny Pischingrové a usmál se na ni, takže se mladá žena poděšeně stáhla zpátky do vozu. Voják otevřel dveře a pokusil se vytáhnout ji za ruku ven, slečna se ve dveřích bránila. Vincenc vyskočil, vecpal se mezi vojáčka a slečnu Pischingerovou a zamával vojákovi před očima velkým kusem papíru.

"Zde bumága," křičel přitom.

Voják se při pohledu na papír, opatřený řadou razítek, zarazil. Vzal opatrně dokument do ruky a prohlížel si ho. Pokyvoval při tom důležitě hlavou. Pak vrátil papír opatrně Vincencovi a zasalutoval.

"Charašo," řekl. "Papirosky u vas nět?"

Vincenc sáhl do kapsy a vytáhl krabičku s ručně sbalenými cigaretami, uvnitř byly ještě dvě. Vojáček si obě vzal, nepoděkoval, jen znovu zasalutoval.

"Nu, pošli," řekl a odstoupil od vozu.

Slečna Pischingerová si mnula pohmožděnou paži.

"Co jste mu to ukázal?" ptala se.

"To je velice mocná bumážka," zasmál se Vincenc. "No... Je to ve skutečnosti karton na příděl potravinových lístků. Je tam hodně štemplů a před těmi mají ruští soldáti velikou úctu. Z nějakého důvodu, který neznám, říkají razítkům evanděliki. Nejedu tudy poprvé, Liduško... A ty cigarety, ty mám taky připravené pro tyhle účely. Přece jim nebudu dávat Lucky Strike."

Vincenc se zasmál, zamával ruskému vojákovi a odjeli.

Neřekl pro jistotu slečně Pischingerové, co se stalo naposledy, když jel do Chebu společně s šéfem tamní obchodní komory dr. Smolou; zpocený a špinavý vojáček v plandavých kahotách, se samopalem a šikmýma očima, dlouze studoval karton na potravinové lístky a přiloženou kartu policejního ředitelství v češtině a angličtině, která dovolovala Vincencovi jezdit po okolí města, dokonce i dál než šest kilometrů. Vojáček prohlédl také auto, wanderera, kterého Vincenc dostal pár dní předtím od Buddyho, kopl jednou dvakrát do pneumatik, poplácal kapotu, zeptal se, zda pánové mluví rusky, a když Vincenc naznačil, že ne, napsal tužkou pár slov v azbuce a lísteček podal dr. Smolovi.

"Vam nado pogovoriť s továriščem seržantom," řekl. "Nu, pojechali. Rovno, nalevo... Tam komandir."

Krátkozraký dr. Smola byl spokojený a poděkoval hlasitě Bohu za záchranu, ale nedůvěřivý Vincenc si lístek přečetl. Azbuku moc neuměl, avšak stálo tam cosi jako Zaberi jim mašinku a odveď k lejtěnantovi. Dokud byli ve vojáčkově dostřelu, jel Vincenc krokem, pak prudce přidal a ani neodbočil, ani nezastavil. V zadním zrcátku viděl, že Rus pomalu a jaksi zasněně zvedl samopal, zkoušel zamířit, ale pak toho nechal.

"No vidíš, jakej jsem vůl," zabědoval dr. Smola, když mu Vincenc vysvětlil, proč to udělal. "Taková blbost, já bych k němu jel! Někdo by řekl, že je to prostě tím horkem, ale já ne. Já jsem prostě smolař, takhle jsem málem vyfasoval slepici!"

"Tobě chtěli dát svatováclavskou orlici?" smál se Vincenc, ale musel si přiznat, že i jemu se ulevilo, když se ocitli definitivně v americké zóně. "Vždycky jsem říkal, že jsi hyperaktivní systematický pyknik."

"No ano," vzdychl Smola. "Já byl za války v obchodní komoře přes potravinářství, a protože jsem blbec pilnej, vymyslel jsem nějaký organizační zlepšení, takže když pak uvažovali, koho z komory vyznamenat, padlo to na mě jako na nejmladšího! Nějak na to už pak nezbyl čas, ale představ si, že původně mi tu slepici měli dávat v dubnu na Hitlerovy narozeniny. Z toho bych se byl těžko vyhrabával... A teď by mě zase klidně zastřelili ty Kalmyci..."

"Třeba by tě nezastřelili, jenom znásilnili," chlácholil ho Vincenc, ale jist si nebyl.

Každé takové setkání mohlo dopadnout špatně. Proto vozil v přihrádce na rukavice malou pistolku Duo 6,35, na kterou si pořídil zbrojní pas.

Teď jeli dál a slečna Pischingerová mezitím usnula na sedadle vedle něj a vyhrnula se jí sukně; Vincenc proti tomu nic neměl. Slečna Pischingerová měla sice hezké nohy, ale široká ramena a plochou hruď. Říkalo se o ní, že je lesbička, což Vincenc nemohl ani potvrdit, ani popřít. Rozhodně to však byla dobrá sekretářka. A ať byla jaká chtěla, na její nohy byl hezký pohled.

"Vítám tě, ale musíš do nějaké strany," řekl mu generální tajemník Svazu průmyslu, inženýr Milan Reimann, když skončila porada a zatáhl Vincence do své soukromé pracovny. Naléval slivovici. "Někdo ti musí krýt záda. Jinak ovšem máš mě, ale to nestačí. Známe se. Ty jsi koncentráčník, já jsem koncentráčník. Půjdeme si na ruku..."

"Nemám vztah k žádné partaji," bránil se Vincenc. "Nikdy jsem neměl. Nársoc byli vždycky paďouři, nejsem věřící, a lidovci tím pádem nepřipadají v úvahu, komunisti..."

"Do KSČ samozřejmě nemůžeš. Takže zbývá jenom sociální demokracie," pravil Reimann.

"Ouvej," vzdychl Vincenc. Reimann mu nalil novou skleničku slivovice.

"Hele," mluvil do něho generální tajemník, "socdem už není, co bývala, je jiná situace, po válce to je jiná strana... Rusové vyhráli válku, přidej k tomu propagandu, prostě většina dělnického členstva přešla ke komunistům, nám zůstala takříkajíc jen skalní vrstva -- staří partajní předáci a potom staří straničtí poctivci... Nové členstvo, to je hlavně inteligence, ve zkratce lidi jako ty, kteří nechtějí mít nic společného ani s bolševismem, ani s reakcí."

"Ani ryby, ani raci," řekl Vincenc. Reimann se zasmál.

"Tak to bejt nemusí... Partaj je díky tomu poněkud, řekněme, zmatená. Co s Marxem, například? Dřív jsme byli dělnická strana a ovládali jsme odbory, no, na to teď můžeme v pohodě zapomenout. Jsme -- nebo tedy doufáme, že budeme -- jazýček na vahách. To je na jednu stranu úkol úžasný, na druhou stranu..."

"Ošemetný," dodal Vincenc. Slivovice, na kterou nebyl zvyklý, mu stoupala do hlavy. Neřekl Reimannovi, že řídí sám a ještě týž den se chce vrátit do lázní.

"Ovšem," zachechtal se nevesele generální tajemník. "Svádí ke korupci a nečistým machinacím. Což právě leckoho přitahuje... No, zkrátka, jdeme trošku doprava, zdá se mi, tedy nezdá. Podívej se na ty lidi, na jednoho po druhém -- Fierlinger, to je muž Moskvy, není o čem se bavit. Laušman je sice relativně mladej, ale je to funkcionář starýho ražení, nemá přehled. Majer, to je docela sympatickej opilec, kterej aspoň dostal v Londýně trošku šlif, Vilím, ten je taky předválečnej... Všichni stojí ovšem za hovno. Uvidíš, uděláš kariéru, příteli."

"Nepůjde mi ze rtů zdravit se Práci čest," namítl Vincenc, ale Reimann námitku smetl jediným pohybem ruky.

"Je nás málo. Půjdeš taky do osidlovací komise... Musíme si hlídat, aby nezmizeli odborníci. Uděláš kariéru," řekl a nalil ještě jednou.

(Měl - ale to samozřejmě v této chvíli netušil -- v roce 1950 zemřít zadušením v trezoru Eskomptní banky, kde sídlilo byro KSČ, když ho tímto zvláštním způsobem chtěli přesvědčit, aby změnil názor. Nic neobvyklého.)

Kolotoč - starý, ale s novým nátěrem - se roztočil a koníci, labutě, kachny i draci se začali vesele pohupovat nahoru dolů.

2.

Svět, plný zklamaných nadějí, se stále víc podobal sbírce špatných anekdot. Jen nemnozí si to však uvědomovali.

Vincenc se v lázních nastěhoval do hotelu a začal hledat kanceláře pro svůj úřad. Nejprve hledal kanceláře, pak teprve byt pro sebe; když to řekl dr. Smolovi, zavrtěl ten jen povážlivě hlavou -- všichni ostatní to vždycky dělali obráceně.

Vedle překvapivě tichého a jaksi unaveného Stegmilera, odmítajícího cokoliv rozhodovat, nalezl na radnici další podivnou postavu, pana Budku, který si říkal "vládní komisař". Tento vládní komisař Budka byl dekorativní bělovlasý, téměř osmdesátiletý stařec s nádherným bílým, načechraným knírem, tak trochu typ britského koloniálního plukovníka; nosil motýlky a měl pěstěné nehty. Když spatřil Vincence a dověděl se, jakou má Vincenc funkci, svraštil čelo a řekl nespokojeně:

"Samí nezralí mladíci!"

Výroky o nezralých mladících pronášel komisař Budka každou chvíli, považoval totiž za mladíky všechny lidi pod padesát pět a byl upřímně přesvědčen, že teprve sedmdesátka je natolik zralý věk, aby se muž mohl stát něčeho ředitelem. V lázních ale mnoho příhodně starých lidí nebylo.

Vincenc se od úřednic národního výboru, kterým věnoval balíček kávy, dověděl, že Stegmiler byl mezitím nečekaně - jak taky jinak -- zatčen dvěma muži, kteří přijeli autem z Prahy, odvezen v poutech do Prahy a pak se zase odtamtud kupodivu po třech dnech vrátil sám a vlakem, jen trochu zakřiknutý a neholený. Od svého zatčení a propuštění už Stegmiler o samostatném lázeňském území a svobodném městě nehovořil. Odznak se srpem a kladivem ale z jeho klopy nezmizel.

Pár dní po jeho návratu se odkudsi vynořil vládní komisař Budka, bez předchozího varování se objevil ráno s aktovkou v kanceláři Stegmilerovy sekretářky, vnikl dovnitř a za půl hodiny už měl vedle kancelář vlastní, jejímuž zařizování věnoval velikou péči a mnoho času. Ukázalo se, že má zálibu v loveckých trofejích a grafikách. Patrně měl na Stegmilera dávat pozor. Jeho klopu ostatně také zdobil odznak se srpem a kladivem.

"Nu, mladíku," pravil Budka, "oč vám jde?"

Vincenc vysvětlil, že našel pro svůj úřad místnosti bývalého německého Porzellanverbandu. Kanceláře, umístěné naproti Staré kolonádě, byly vybavené přepychově, táflování, kožené tapety a klubovky z koňské kůže, o balíku rytin, nalezených za skříněmi, nemluvě. O tom Vincenc Budkovi neříkal. Vládní komisař mu však žádné otázky nekladl.

"Mládí vpřed," řekl Budka opovržlivě a Vincenc dostal svůj dekret. Starý kolotoč s novým nátěrem se pohnul opět o kousek dál. Nechal dům natřít a opatřit nápisem Dům průmyslu.

Hned první noc se vloupal do kanceláře ruský vojín, kterého přistihl domovník, jenž spal v zadní místnosti. Ukradl v kanceláři nástěnné hodiny, snědl lisovanou levanduli, kterou Vincenc nechal v zásuvce psacího stolu (koupil balíček od stařenky, která prodávala koření u silnice, a chtěl tím prokládat košile v prádelníku, až bude nějaký mít), a rozlil po podlaze červený inkoust. Nejprve mysleli, že je to krev. Uprchl oknem, vyskočil z prvního patra a zmizel v ranním šírání, kupodivu si nic nezlomil.

"No jo, asi mu ten inkoust nechutnal," pravil domovník, když ukazoval Vincencovi škody, "ty vojáci pijou alpu francovku, kolínskou, líh ze školních plazů, pijou, na co přijdou. Taky obchodujou s benzinem -- ale to dělají Američani taky... Jenže Američani, teda zejména černoši, dávají za lahvičku kořaly kanystr výbornýho benzinu, u Rusů si musíte dávat pozor: benzin je často jen na povrchu a zbytek voda. No, ale je nutný spravedlivě poznamenat, že to, co dostávají jako lihoviny, je často taky pěkný svinstvo..."

V prvních dnech se odebral na městský sekretariát KSČ, aby se představil. Kladl mu to na srdce nejen Buddy, ale také inženýr Reimann. Komunisté zaměstnávali mnohem víc lidí než ostatní strany, Vincenc měl, procházeje kancelářemi, pocit, jako kdyby se před ním rozestupovaly řady nastoupených gardistů.

Městský tajemník měl zelenošedý oblek, zřetelně přešitý z vojenské uniformy, lehce šilhal, jmenoval se Luft a rychle se ukázalo, že nemluví dobře česky.

"Budeme tu mít tešky úkol," řekl, když se dověděl, kdo Vincenc je. "Nejfětší problém pude s lidimi, neny dostatek. Ovšem musime pýt takticky, ne každá Nemec pejt špatný."

Zadíval se na Vincence a čekal, jaká bude jeho reakce.

"Mě se nebojte," odpověděl Vincenc. "Mám sice na Němce generální vztek za to, co provedli se světem i se mnou osobně, ale nepřestávám rozeznávat."

"To je velmi spráfné," souhlasil Luft. "Ale fy se usmíváte," dodal.

"To je zvyk z koncentráku," řekl Vincenc a městský tajemník zmlkl.

Také s přízvukem, pro změnu ostravským, mluvil v kanceláři ředitele porcelánek, kde kdysi, jak si Vincenc pamatoval, sídlil jeden z nejmocnějších průmyslníků první republiky generální ředitel Maisl, nový, sám sebou předběžně jmenovaný generální direktor, snad -- aspoň podle vizitky, kterou jako jeden z mála nabízel -- jménem ing. Evžen Logojda, podle přízvuku odněkud z Ostravska.

"Už tady mam osmnact Čechuv," sdělil Vincencovi pyšně, ačkoliv musel vědět, že před válkou pracovalo v podniku skoro dva tisíce lidí. Pak vyprávěl pozoruhodný příběh: před několika dny mu ruští vojáci ukradli automobil, čtyřválcový mercedes. Líbil se jim. Protože se Evžen Logojda předtím na nějaké recepci setkal se sovětským velitelem města, kterým byl malý šikmooký, po žukovovsku dohola ostřihaný generál (jméno samozvanému generálnímu řediteli uniklo, ale končilo na --enko), rozhodl se jít si k němu stěžovat. Když se k němu prodral, generál ho se zájmem vyslechl a ujistil ho, že mu auto nahradí. Zatleskal a přišedšímu vojínovi nařídil: Ivan, prinosi stakan vodky. Generálního ředitele zahřál pocit slovanské pohostinnosti a vzájemnosti. Ivan přinesl skoro půllitr. Nu, napij se, řekl generál. Vypij do dna. A dal vážně najevo, že stakan nutno vypít na ex. Evžen Logojda tak učinil a vzpamatoval se teprve na ulici, když si uvědomil, že za auto dostal sklenici kořalky, ale zpátky už ho vojáci do komandatury nepustili.

Na podzim armády odešly, ale to neplatilo pro všechny.

3.

Několik týdnů spal Vincenc v kanceláři. Byt, který Vincencovi nabídl stejně bledý, stejně hubený, stejně na jednu nohu napadající, avšak méně sebevědomý Stegmiler, se sice nacházel nedaleko nové kolonády a měl velká moderní okna, zato však v obývacím pokoji na parketách našel poměrně velkou skvrnu od krve. Chlapec v jeho duši se otřásl a Vincenc řekl Stegmilerovi, že tento byt nechce. Stegmiler si olízl rty (které muži ve Vincencově duši náhle připadly poněkud upíří) a odkázal ho unaveně na bytový úřad.

Původní přednosta bytového úřadu, nějaký inženýr Knopek, jak Vincencovi řekli, prý úřadoval dvacet čtyři hodin denně, až se nakonec zbláznil a byl převezen do dobřanského ústavu, kde prožil několik šťastných let, stále se usmívaje; jeho nástupce, vybraný pod dojmem předchůdcova osudu, zase po kancelářích, které byly obležené zástupy žadatelů, chodil oblečen v županu a žadatelům, kteří ho chytali, když vyšel na záchod, se bránil revolverem. Vincenc se k němu pokusil proniknout v pozdních odpoledních hodinách s pomocí svého šoféra Nekolného, který čekající žadatele bezohledně rozháněl. Když ale zabušil na dveře, řekl hlas za dveřmi, že neotevře a v případě násilného otevření dveří že bude střílet.

"Jsem členem osidlovací komise," křičel Vincenc a snažil se podstrčit pod dveřmi papír se svou žádostí o byt. Papír vzápětí zase vyletěl ven.

"Neznám!" zařval hlas zevnitř. Vincenc se ohlédl, a když viděl, jak se ostatní, trpělivě čekající žadatelé smějí, mávl rukou, otočil se a odcházel. Po několika krocích však zaslechl, jak se dveře za ním otevírají -- přihlížející vydali překvapený zvuk a ztichli -- a týž hlas, který se z kanceláře ozýval předtím, zavolal:
"Doktore..!"

Vincenc se ohlédl.

"Jste to vy," řekl mohutný, skoro holohlavý chlap v pruhovaném pyžamu s parabellou v ruce, který stál ve dveřích. "Pojďte sem. Ale sám..."

Popadl Vincence za rameno, vhodil dovnitř a zabouchl dveře, ještě než fronta stačila udělat krok; protáhl ho pak kanceláří zavalenou písemnostmi do vedlejší místnosti, která byla naopak zařízená jako kuřárna v pánském klubu.

"No jasně že jste to vy," opakoval hromotluk.

Vincenc si uvědomil, že chlapa opravdu zná. Jmenoval se Moravec, snad Karel, a byl to bývalý profesionální zápasník a vedle toho hazardní hráč, valchař, občas vypomáhal jako vyhazovač v některých nočních podnicích. Vincenc mu jednou dokonce půjčil pár stokorun, ani se tehdy neptal, nač. Už nevěděl, zda mu je vazoun někdy vrátil.

"Podívejme, Drobeček," řekl.

Moravec se zasmál.

"No jo, to byly časy," odpověděl a zkontroloval, zda má v pistoli plný zásobník. "Tak vy jste tady, doktore... No to jsou věci, to teda jo. Ale vy jste byl vždycky chytrej... Vy chcete byt... Pro vás udělám všechno... Tak jdeme. Máte auto, doufám."

Natáhl si přes pyžamo obrovský kožený kabát, který vyvolával ve Vincencovi nepříjemné asociace, a nazul holínky.

"Ale Drobečku už mi tady neříkejte, jasný? Tady jsem někdo jinej."

Vincenc kývl. Když projížděli městem do vilové čtvrti, všiml si, že šofér se stále kradmo dívá do zrcátka na zápasníka sedícího na zadním sedadle a jeví známky nervozity. Šofér se jmenoval Nekolný a Vincenc ho vlastně neznal -- když sháněl spolehlivé zaměstnance, musel se obrátit na známé a rozhodl se, že taktické bude požádat Buddyho, aby mu nějaký kontakt doporučil; Buddy tak s potěšením učinil a zavolal předsedu okresního národního výboru, jakéhosi Vlastimila Bláznivého, kterému říkal Vlastíku. Byl to pomenší, statný muž s hranatou hlavou, s pěšinkou uprostřed. Tento Vlastík Bláznivý pak přivedl Vincencovi šoféra Nekolného s tím, že se jedná o bývalého závodníka a aktivního účastníka Květnové revoluce, kde prý fungoval jako spojka.

První, co Nekolný vykonal, bylo, že tajemně vyměnil ukořistěné auto wanderer za tatrovku. Protože to byla výhodná výměna a zřejmě proběhla s vědomím Bláznivého, Vincenc dále nepátral.

Příjmení Bláznivý mu připadalo neskutečně nepravděpodobné, byla to však jen jedna z mnoha nepravděpodobností, s nimiž se setkával.

Villa Mon Repos, jak stálo kdysi zlatými písmeny na průčelí, byla postavená někdy začátkem století v historizujícím německém slohu, s napodobeným hrázděným zdivem a věžičkami, střecha z glazovaných tašek byla zelená. Zahrada byla zanedbaná, v bílém dřevěném altánku byly složeny nějaké bedny, o kterých Moravec, poté co odemkl dveře, řekl, že jsou v nich úřední věci a že si pro ně přijede. Pak se směšně Vincencovi uklonil a hrdě ukázal obrovskou tlapou dovnitř.

"To všechno je vaše, doktore. Dekret vám napíšu hned."

Vincenc prošel vilu, Drobeček kráčel tichounce za ním. Dům měl osm velkých pokojů, dvě krásné koupelny a pohodlnou kuchyni, všechno bylo zařízeno ve stylu a vkusně, ale působil dojmem skladistě, naplněného náhodně shromážděnými věcmi. Nejspíš se sem přistěhovala z východu prchající rodina nějakého obersta, všude se kupily věci - starožitný nábytek, obrazy, uniformy, boty, krabice s klobouky, knihy svázané provazem do špalíčků, všechno poházené a zpřeházené, zřejmě se tu rabovalo. Vincence zaujal zlomený malajský kris, jímž se někdo snažil vypáčit barokní truhlu.

"Co je uvnitř?" zeptal se.

Moravec pokrčil býčími rameny. Ušklíbl se, a než stačil Vincenc zareagovat, vypáčil truhlu zlomeným krisem, rychle, jednoduše, odborně a takřka bez poškození. Vincenc se naklonil nad truhlu a uviděl, že uvnitř jsou naskládány velké černé knihy.

"To bude nějakej nacistickej archiv," mínil Moravec. "Třeba jsou to fýrerovy deníky."

Vincenc jednu knihu otevřel a zjistil, že je to filatelistické album značky Schaubek. Jako chlapec sbíral známky se zámořskými motivy, lodě, palmy... Tohle byly německé známky, možná kompletní Německo... Za deset dvacet let to bude mít velkou cenu. Pocítil mravenčení v prstech, vzdychl a vrátil album do truhly a zaklapl víko.

V další místnosti našli složenou výbavu celé německé vojenské kapely, kterou kdesi odzbrojili, činely, píšťaly, bubny a bubínky, cinkátka s koňskými ohony a veliký vozembouch kapelmajstrův s orlicí a ozdobami. Vincenc zabouchal tím podivným předmětem.

"Drobečku," řekl, "barák beru, i když je na mě možná moc velkej..."

"Aspoň budete mít prostor, doktore," hihňal se zápasník.

"Říkám, že ho beru, ale ty věci..."

"Ty tady tak zůstaly," řekl Moravec mile a drze se usmíval, "nikdo se k tomu nehlásí..."

"Ani já se k tomu nehlásím," řekl Vincenc.

Moravec se na něj zadíval s nedůvěrou.

"Jak jako?" řekl užasle.

"Odvezte si to. Nechám si tu jen ten nábytek, který tu byl, předtím než..."

Moravec se rozhlédl a mlčel. Pak pokrčil znovu mohutnými rameny a řekl:

"Víte, co děláte, jasně."

"Ty nástroje," dodal Vincenc, "by měla dostat filharmonie. Tedy, až zase budeme v lázních nějakou mít. Doufám brzo."

"Jistě, já to tady vyčistím," slíbil bývalý zápasník.

(Když se za několik dní Vincenc nastěhoval, byla vila Mon Repos už poloprázdná. Laskavý zápasník slib splnil a ponechal v domě jen to nejnutnější a nejlacinější, nevyklidil jedině sklep, kde ale zato ponechal devět pytlů nových vojenských holínek, bohužel všech levých. Vincenc si představoval zklamání neznámého zloděje, který ukradl těch chybějících devět pytlů holínek, hodících se jen na pravou nohu. Tolik jednonohých budou těžko hledat, pomyslel si, i když válka dokáže mnoho.)

"Co to s vámi bylo, Nekolný?" zeptal se Vincenc šoféra, když Moravec zmizel. Řidič se ale tvářil, jako když o ničem neví.

"Co by jako se mnou..." vytáčel se.

"Nelíbil se vám?"

"Ne, vůbec, já ho neznám... Chvíli jsem měl dojem, že ho snad znám, ale pak jsem zjistil, že jsem se pletl, šéfe..."

Něčeho se ten starý darebák bál. Ale kdo se nebál?

Tak se stal obyvatelem vily Mon Repos. O několik týdnů později zjistil v městském, jen částečně devastovaném archivu, že vilu jeden čas obývala také Henleinova sestra a v hostinském pokoji občas tehdy přespával i sám Konrád. Lehká nausea se dotkla Vincencova žaludku, ale po chvíli sama pominula.

Dospělý muž, pravil chlapec v něm, na nějaká nejasná tušení nedá. Ah, nauseu vyléčím nejlépe skleničkou koňaku v Montmartru, odpověděl muž chlapci. Chlapec zatleskal.

Několik místností zůstalo prázdných. V jedné veliké a velmi německé místnosti s obrovským krbem umístil Vincenc křeslo a někdy v něm v noci seděl hodinu nebo dvě a pozoroval plameny. Pak přidal servírovací pojízdný stolek s nápoji a skleničkami a později klavír.

4.

V Montmartru -- byla to restaurace nad kostelem, zařízená jako dva starožitné pokoje -- potkal elegantní, hubenou a pihovatou židovku se špičatým pikantním nosem, která se jmenovala Sabina Kleinová, jak se měl později dozvědět. Seděla v rohu sama u stolku, četla si nějaké papíry a tajemně se nad nimi usmívala. Jediné, co mu na ní nezdálo, bylo výrazné líčení, zejména kolem očí, jež, jak si říkal, neměla zapotřebí.

Později se dozvěděl, že si četla stížnosti, které psali lázeňští hosté, neboť pracovala na ředitelství lázní; v prvních měsících tohoto divného léta lázeňské služby příliš nefungovaly, nebylo ani dost lékařů, ani vhodného personálu -- asi nejvíc však chyběli bohatí, platící zahraniční hosté, mnoho lázeňských domů bylo zrušeno a staly se z nich úřady, v některých bydleli vojáci či noví přistěhovalci.

"Kdo je ta dáma?" zeptal se vrchního.

"Někdo z lázní," odpověděl číšník, "jméno neznáme."

"Smím se zeptat, čemu se usmíváte?" napsal Vincenc na svou vizitku a poslal lístek po vrchním té usmívající se dámě. Nepodívala se na něj, napsala cosi na druhou stranu lístku, který mu číšník zase přinesl.

"Víte, co jsou to generálie?" stálo tam.

Vincenc vstal a došel k ní, představil se a přiznal, že nemá ani tušení. Dáma se zasmála a položila před něj stránku, popsanou těžkopádným, nevypsaným rukopisem, jehož autor se snažil psát úpravně. Šlo o stížnost.

Přelétl očima stránku a zastavil se u věty, podtržené červeně: "...jelikož na mě lázeňská pustila vřelou vodu, opařil jsem si generálie, což je prdel a vše ostatní..."
Zachechtal se, a když se chtěl jaksi mimochodem dotknout její ruky, všiml si na předloktí vytetované řady čísel, ale ona si stáhla rukáv. Na otázku, zda si může přisednout, zvedla obočí:

"Pokud jde o mě, pane doktore, proč ne, ale nevím, co tomu řekne pán, se kterým tu mám schůzku..."

"Vy mě znáte?" podivil se.

"Všechno se roznese," kývla, "je tady, co s ním?"

"Kde je?" usmál se. Ukázala prstem za něj. Vincenc se ohlédl.

Ve dveřích stál mladý, světlovlasý muž s brýlemi se zlatou obroučkou, v kostkovaném anglickém saku se záplatami na loktech. Jeho příjemný, měkký obličej se při spatření Vincence rozzářil. Ale ovšem, uvědomil si Vincenc, odkud toho mladého muže zná.

Mladík zamířil k nim a šířil kolem sebe lehkou vůni švestek.

"Moment! Tuhle jsem já viděl první," napomenul Vincence.

"Copak je slečna snad houba?" ohradil se Vincenc.

"Vy se znáte?" podivila se.

"Ano," řekl Vincenc. "Já a Gusta jsme si navzájem zachránili život."

"Ještě to párkrát uděláme," připojil mladý Erazim. "Sabino, dnes se mnoho nevyspíš."

"Nedělej si naděje," řekla Sabina.

"Nedělám," odpověděl Erazim. "Mám takový plán -- navštívíme všechny podniky ve městě. Něco jako cesta kolem světa."

"Mě neuchlastáte," varovala Sabina. "Vy dva ne."

"Ale můžeme se pokusit," usmál se Gusta Erazim. Kromě kožených klasických záplat na rukávech zdobil jeho sako, k Vincencovu překvapení, také odznak se srpem a kladivem na klopě.

5.

Flám s Erazimem byl cosi jako smršť. Ukázalo se, že v celém městě zřejmě není ani jediný lokál, kde by Gusta nebyl důvěrně známým hostem. Také se ukázalo, že Sabina s pihovatým nosem nelhala, když předem varovala, že ji ti dva neopijí; naopak nastávaly okamžiky, kdy oni dva ztráceli rovnováhu a Sabina stále opakovala, že má takovou žízeň...

Vincenc se během dlouhé noci seznámil s celou řadou pozoruhodných lidí, s mnohými se měl v nejbližších letech setkávat častěji. Když si později na tento bohatýrský tah vzpomínal, rozpadala se mu vzpomínka do řady krátkých výstupů, výroků, záběrů i opuštěných nápisů, jež ale většinou pocházely ze záchodků. Nejpřesněji si zachoval v paměti zvláštní nápis v azbuce ze záchodku nádražního výčepu, kde se zastavili někdy na počátku své děsivé anabáze -- LEJTĚNANT GAVRILOV -- ETO SVOLOČ, stálo tam a jiným písmem připsáno: PISAL DURAK -- SVOLOČ -- I MJAGKOVO ZNAKA NĚT! UČIŤSJA, UČIŤSJA, UČIŤSJA!

Navštívili postupně nejprve nesmírně špinavý lokál U koktavého datla v předměstské čtvrti, kam odjeli taxíkem, potom nádražní výčep, bar Embassy, vinárnu Karel Čtvrtý, hotelový bar v Richmondu, kde seděli jen ruští důstojníci, dále restaurace Jelen, Diana, Stará pošta, Lovecký kout, Pisa, Padova, Pražskou restauraci, taneční vinárnu U červeného srdce, Bar Fiorentina v Grandu a končili v jediném podniku ve městě, který otevíral v pět hodin ráno, v pajzlu nedaleko nádraží. Vyhozeni byli -- kupodivu -- jenom dvakrát, z Pražské restaurace a taneční vinárny U červeného srdce.

Když se vypotáceli k taxíku z Pražské restaurace, kde se Gusta pokoušel kreslit nějakému plešatému pánovi inkoustovou tužkou na hlavu vlasy s pěšinkou uprostřed a majitel lokálu je po pánových protestech (nerad, ale manželka toho člověka příliš hlasitě křičela) vyzval, aby jeho podnik raději opustili, napadlo Gustu, že jim ukáže stáčírnu minerální vody.

"Nechci minerálku," řekla Sabina.

"Musím zapít prášek," smál se Erazim.

Gusta nedbal nejistého pohledu hlídače na vrátnici a zamířil dovnitř. Továrna byla menší, než Vincenc očekával, byla velmi čistá a příjemně starosvětská, i když byla celá cítit sírou. Zastavili se nad nádrží, Erazim měl v ruce kalíšek.

"Když jsme sem přišli v květnu, tady v bazénu jsme našli nějakýho unterscharführera s vydloubanejma očima. Už byl úplně bílej. Minerálka konzervuje. Stal se obětí revoluční spravedlnosti."

"Dobře mu tak," řekla Sabina a vtáhla kouř z cigarety, zapalovala si jednu od druhé. "Kvůli tomu jsi nás sem táhnul? Mám takovou žízeň... Smrdí to tu jako v pekle."

Erazim si nabral vodu a napil se.

"Ani nevím, chtěl jsem vám to ukázat... Abyste viděli, co je to rodinná tradice. Voda teče ze země, před stopadesáti lety jen tak, pak ji nějakej můj pradědeček svedl do koryta, dědeček ji začal stáčet do flašek... Ani alkohol v tom není, ale prodává se to."

"A jak to šumí," zaposlouchal se Vincenc.

"Jsme tu vlastně teď jen národní správa," řekl Erazim. "Ale obrátili jsme se na Nejvyšší soud, aby nám vodu vrátili -- otec nikdy podnik nepřenechal Němcům, dekret nedostal, je to sice komplikovaný, ale máme šanci."

"Je to léčivý, ne?" řekla Sabina.

Vincenc se zkusmo vody napil. Byla vlažná.

"Někdo tomu věří," zasmál se Gusta. "Mám nápad."

Postavil se na okraj nádrže a rozepínal si kalhoty.

"Nein, um Gotteswillen!" vykřikla Sabina. "To ne!"

"Nejbližší dodávky půjdou někam na Moravu, neboj se," chechtal se Erazim a počal obloukem močit do minerální vody.

"Nikdy se toho už nenapiju," otočila se Sabina zády a odcházela. Laška spěchal za ní, a než došli ke dveřím, aspoň si blahopřál, že se napil ještě před tím.

"Myslel jsem, že to stejně nikdy nepiješ!" volal za nimi Erazim. "Nikdy jste neslyšeli o urinoterapii?"

"Je blázen, nebo blbec?" zašeptala Sabina.

"Je zvláštní," připustil Laška.

"Teď půjdeme k Srdci," řekl Erazim, když je dohonil. "Nádhernej podnik, galérka a kurvy, jsem zvědavej, jak to dopadne..."

Z noční tančírny U červeného srdce, kam zcela evidentně nepatřili, utekli za necelou hodinu, a to kuchyní, protože se Sabina zalíbila jakémusi hromotlukovi s maďarským přízvukem, který navrhoval, aby si to s ním Vincenc tedy vyřídil pěstmi. Jeho přátelé se shromáždili pod schodištěm, vedoucím na ulici, aby jim vetřelci nemohli uniknout, ale jedna z číšnic, jinak mladá žena, ale s umělými zuby, pustila trojici přes kuchyni do dvora, odkud vyšli na vedlejší ulici.

"To byli horníci," smál se Gusta Erazim, "začínají v Jáchymově na uranu. To bychom byli dostali do držky, to by ses bavila, Sabinko..."

V baru Fiorentina v Grandu se starý vrchní číšník sice pokřižoval, když vešli, ale choval se k nim velice zdvořile, stejně jako celý personál. Bar Fiorentina v Grandu byl ve třicátých letech -- ostatně jako celý Grand -- pýchou města, architektonickou perlou; hotel navrhl slavný francouzský architekt Perrier, který projektoval několik hotelů v Nice a Monaku, a podařilo se mu skloubit jednoduchý moderní funkcionalismus s trochou cukrářského dekoru, v jakém byly postaveny celé lázně. Rusové si hotel sice mlsně prohlíželi, ale nakonec si vybrali jiné a Grand ponechali domorodcům, asi jim byl málo byzantský. Zařízení zůstalo nepoškozené,

Podnik zdaleka nebyl plný. U kulatých stolků s lampičkami s červenými stínítky se nacházelo něco kolem tuctu hostů. Na podiu seděl u klavíru muž s orlím nosem a dlouhými šedivými vlasy a hrál právě písničku, kterou Vincenc znal z rozhlasu -- Sentimental Journey. Když spatřil vcházející trojici, pozdravil úklonem hlavy Gustu a plynule přešel do písně Volga, Volga, máť rodnaja, z toho Vincenc usoudil, že to bude oblíbená píseň jeho nového přítele.

Cestou k barpultu Erazim klopýtl a málem se zřítil na jeden ze stolků. Dvojice sedící u stolku to však uvítala.

"Ale ne, pan Erazim," kvitoval zvláštní způsob Gustova příchodu u stolu sedící muž, robustní ocelově prošedivělý padesátník, zřejmě původně blondýn, ve dvouřadovém obleku. Dáma s mohutnými ňadry, celá v černém, která seděla vedle něj, pomohla Erazimovi vstát a očistila mu kapesníčkem polité sako.

"No, Gusti, vy zase vypadáte," řekla vesele. Mhouřila oči, asi byla krátkozraká.

"Posaďte se k nám," řekl muž.

Byl to národní správce jedné z porcelánek, jak ho představil Gusta, jmenoval se Zíma, snad František, používal titul inženýr a dáma byla magistra, lékárnice, její jméno Erazim jen zamumlal. Sabina ji zřejmě znala, ale pozdravily se bez většího nadšení.

Gusta se uvelebil v křesílku a po chvilce zavřel oči.

"Jsem rád, že se setkáváme," řekl ing. Zíma Vincencovi a lehce přiťukl svou sklenicí s vínem o jeho. "Už jsme o vás leccos slyšeli."

"Opravdu?" podivil se Vincenc zdvořile.

"Jeden z mých známých má známé, kteří znají nějaké vaše známé," usmál se ing. Zíma, "ale vím například, že jste byl v Terezíně s bývalým ministrem Kroftou... Potřebujeme lidi, jako jste vy."

"Danke für die Blum..." začal Vincenc německy, ale uvědomil si, že němčina není v této chvíli nejvhodnější ani jako jazyk pro parodické citace, a větu nedokončil. Všiml si, jak zaraženě se ing. Zíma zatvářil.

"...Blumen," dokončila Sabina. "Bez poklon."

Magistra si obratným a nenápadným pohybem narovnala ňadra v podpůrném zařízení tak, že si toho skoro nikdo nevšiml, a usmála se.

"Německy raději opravdu ne," řekla.

"Myslím to vážně," pokračoval Zíma, "a mám k tomu několik dobrých důvodů. Musíme totiž vzkřísit v tomhle městě nejen všechny ty lázeňské domy a provozy, nejen všechny závody a tak dále, ale především společenský život..."

"A není dost lidí," poznamenala magistra. "Respektive je jich jako psů, ale nevyrovnané kvality."

"Psů není nikdy dost," řekla Sabina.

"Je třeba obnovit kupříkladu kluby," nenechal se Zíma rušit, "snažím se obnovit tradici Lázeňského klubu. Tato země se musí postavit morálně znovu na nohy, musíme sdružovat slušné lidi, lidi kulturní a zároveň vlastenecké, ano, konkrétní vlastenectví slušných lidí, to je, co myslím tato země právě nejvíc potřebuje... Máme velké plány, pane doktore."

"Chceš rozesmát boha? Svěř se mu se svými plány," promluvil náhle Gusta Erazim, o kterém si mysleli, že je dávno v bezvědomí.

Sabina se na něj užasle podívala.

"Ty snad někdy i přemýšlíš?" zeptala se. "Moc tě neznám, ale při takové chybě jsem tě ještě nepřistihla..."

Erazim zavrtěl hlavou. Oplatil Sabině její užaslý výraz.

"Nepřemýšlel jsem," vypravil ze sebe. "To je přece židovské přísloví."

"Když, tak chasidské," zvážněla Sabina a její prsty si začaly pohrávat s imaginární, ostatním neviditelnou hračkou. "Ale já nejsem věřící, už dávno ne."

"Zavolejte mi," řekl Vincenc. "Jsem pro."

Pod stolem ucítil, jak se mu po lýtku sune bosá ženská noha. Magistra to být nemohla, seděla v nemožném úhlu -- zato Sabina přimhouřila oči jako kočka, která se chystá usrknout smetany.

6.

Starý Erazim nenáviděl Němce, jelikož si, jak říkal, užil s nimi i kvůli nim. Byl mnohem starší, než Vincenc očekával, zřejmě byl Věnceslav-Gusta pozdní děcko. Stařík pojídal vajíčko na měkko a stále se tichounce něčemu pochechtával. Vincenc, jehož bolela hlava, se snažil neomdlít a nerozlít kávu na damaškový ubrus. Přišel k snídani jako první, protože na něho skočila mourovatá kočka, zvědavá, kdo to spí v hostinském pokoji. Netušil, jak se do pokoje dostala, pustil ji snad někdo?

V hale potkal paní Erazimovou, Gustovu matku; nijak ji nepřekvapilo, že se nachází v domě, přijala jeho představení a omluvu -- z přísného pohledu, jímž si jej drobná žena změřila, usoudil, že si o něm nemyslí nic dobrého -- a odešla, aniž by vysvětlovala, kam.

Byt byl rozlehlý, nepraktický, trochu přeplněný těžkým černým nábytkem a snídani Vincencovi v jídelně s vyhlídkou do zahrady servírovala kulhavá stará služka, která se sice chladně usmívala, ale jinak se chovala jako hluchoněmá.

O sklenici piva se Vincenc ostýchal požádat, ale když služka odpajdala, zkusil se podívat do veliké kredence, kde, jak předpokládal, by mohly být uloženy likéry. Nemýlil se a napil se rychle z první láhve, kterou spatřil - shodou okolností to byl armagnac -- chuť znal. Osvěžen jak alkoholem, tak vzpomínkami se spěšně vrátil ke stolu, právě včas, protože služka přiváděla starého Erazima a usadila ho ke stolu. Vincenc starého pána pozdravil a představil se, starý mu stiskl ruku, ale něco ho evidentně neuspokojovalo.

"No to je divné, to je divné," vrtěl starý Erazim hlavou.

"Prosím?" pokusil se Vincenc o otázku.

"Byl jsem tak zvědavý, s kým posnídám," říkal starý Erazim, zatímco mu žluté kapky žloutku stékaly po bradě a kapaly na pletenou vestu. "Obvykle snídávám s mladými dámami, skoro vždycky Gusta nějakou přivede, když courá po nocích, a tak jsem byl zvědavý, jaká bude ta dnešní, a hleďme, najednou je tady pán. Vy se znáte už dlouho?"

"Ano a ne," odpověděl Vincenc, "několik měsíců. Někdy je to hodně, někdy málo."

"To je ale divné, žádná nepřijde?"

"Ne," řekl Vincenc. Bylo mu jasné, že vlastně nejde o rozhovor a že je dost jedno, co říká, protože starý Erazim slyší něco jiného, cosi, co zní jen uvnitř jeho vlastní hlavy.

Starý se nervózně rozhlédl a velká porce vajíčka na měkko mu upadla na flanelové kalhoty.

"Většinou snídávám s mladými dámami," řekl nespokojeně. "Obvykle Gusta nějakou přivede, ale dnes si přivedl najednou pána. Kdo vůbec jste?"

Než Vincenc stačil odpovědět, vstoupil naštěstí do jídelny Gustav v županu, pod kterým měl pruhované pyžamo. Vypadal příšerně, konstatoval Vincenc s uspokojením. Mladý Erazim políbil otce na čelo, jako se líbá děcko, otevřel kredenc a nalil dvě sklenice armagnaku, aniž by se kohokoliv na něco ptal, a podal jednu Vincencovi.

Starý Erazim se toužebně zadíval na sklenici v synových rukou, ale mladý na jeho pohled nereagoval, usadil se u stolu, nalil si armagnac do krku a kávu do hrnečku a nabral hromádku plátků šunky na talířek.

"Jak se ti líbí tatínek?" zívl.

"Je zajímavý," řekl Vincenc.

"Ale hovno," odpověděl Gusta. "Je dementní."

"Přeháníš," namítl spíše ze zdvořilosti Vincenc, protože se bál, že to starý uslyší. Ten si ale klidně mazal kus chleba i ruky marmeládou.

"Otec zblbnul," řekl Gusta klidně. "Najednou. Nejdřív to tady obsadili Američani, pak je vyměnili Rusové... My jsme se schovali v Konstantinkách u příbuzných, vrátili jsme se až začátkem června... Otce vezli z Prahy autem a šofér zapomněl, že u Bochova je na silnici u přejezdu taková vlna, něco jako lyžařskej můstek... No a táta se praštil do hlavy, nejdřív chvilku nemluvil a pak najednou začal zapomínat, někdy se trošku i motal, pletl se, musel do nemocnice... Ale má štěstí -- z nemocnice se vrátil blbej, ale veselej. Jedině když mluví o Němcích, zvážní, protože se začne hněvat... Můžeme to zkusit."

"Počkej," vyděsil se Vincenc, ale nebylo to nic platné.

"Tati," zvýšil mladý hlas, "souhlasíš s odsunem Němců?"

Otec trochu zbrunátněl.

"V této válce," zachrčel rozhněvaně, "německý národ přestal být lidským a lidsky snesitelným a jeví se mi jako veliká lidská nestvůra a ten problém musíme v republice vylikvidovat."

Vincenc si uvědomil, že starý cituje Beneše. Vzpomněl si na skupinu dohola ostřihaných německých žen, které chlapi hnali holemi do veřejných záchodů, aby tam uklízely. Vzápětí je překryl obraz vyzáblých nemocných židovek nedaleko Terezína, jež s fialovými rty přihlížely, jak dva němečtí SA-manni zkopali jednu z nich, která utrhla za pochodu ze stromu jablko...

"Pravdu měl ten americký generál," chrlil ze sebe starý Erazim, "co říkal, že se obyvatelé Německa mají po válce živit zemědělstvím a lovem."

"A co by lovili?" zeptal se Vincenc.

"Jiné Němce! Jiné Němce!" vykřikl starý Erazim. "Ať se sežerou!"

6.

Sabina někdy v noci křičela ze spaní, ale Vincenc nerozuměl slovům. Později se dověděl, že jako dítě prý tu a tam používala nesrozumitelný jazyk, ve kterém posléze jeden profesor filolog objevil finštinu.

7.

Kolotoč se otáčel i nadále a dřevění koně řehtali. Vládní komisař Budka zabloudil v zasněženém lesním parku nad lázněmi a našli ho skauti, které v obluzení neslušně ohmatával. Několik dnů ležel dekorativní stařec v nemocnici a jen tu a tam zvolal sprosté slovo. Po propuštění zmizel a nikdy se už nevrátil. Nic neobvyklého, tu a tam.

V zimě se v lázních náhle objevil Buddy Budil a stal se předsedou okresního národního výboru, zatímco Vlastík Bláznivý přesunul svou hranatou hlavu do generálního ředitelství kaolinek Mauler.

Setkali se na schůzi Rotary klubu, Laška neodolal a začal se Buddymu trochu pošklebovat, když seděli v Richmondu sami u baru.

"Vidím do tvé morální kuchyně, soudruhu předsedo," říkal, "tady tě lidi tak neznají, že. Tady nevědí, ve které partaji jsi byl před válkou."

Buddy, na klopě srp a kladivo, se jen usmíval a točil sklenicí a čichal k vínu. Laška si pomyslel, že víno je jedna z nemnoha věcí, kterým Buddy opravdu rozumí. Ostatně, měl velký a krevnatý nos.

S novinami v rukou k nim přistoupil redaktor místních novin Felix Hejlek, pihovatý ambiciózní mládenec, který se snažil stylizovat do podoby Karla Čapka. Vincenc ho podezříval, že si ráno cukrovou vodou a vysoušečem vytváří na temeni typickou šošolku, známou z Čapkových fotografií. K tomu ještě kouřil dýmku jako Peroutka. Protože Hejlek věděl, že Vincenc jako student otiskl několik básní ve Studentském časopise a vydal dvě sbírky, považoval ho za kolegu spisovatele.

"Doktore," volal, "tak Očistná komise syndikátu spisovatelů, respektive profesor Černý, vydala výsledky svých šetření..."

"Ani jim to netrvalo dlouho," pravil Buddy blahosklonně.

"No, vyloučen byl třeba Jan Grmela, ale také Miloš Hlávka, a toho zastřelili na barikádě..." pokrčil Hejlek rameny v levném, nepravém tvídu.

"...nejspíše Němci," kývl Buddy.

"A pak jsou zákazy -- na čtyři roky František Kožík, Fedor Soldán a Vilém Werner, to je ten, co napsal Lidé na kře."

"Kožík to má za psaní o Katyni," řekl Vincenc.

"...nejspíš ano," přikývl znovu Buddy.

"Dva roky dostali třeba Václav Renč, Frank Tetauer nebo Bedřich Slavík," přečetl Hejlek z novin, "je to komické, Renč se hájil, že není antisemita, ale 'asemita`, což je pěkná blbost, jen si vzpomeňte, co psal o Čapkovi, důtek je hodně, například Jan Zahradníček a Jan Šnobr, komise prohlásila, že časopisy Obnova, Řád a Tak, podobně jako Přítomnost, když ji vedl Emanuel Vajtauer, poškozovaly národní zájem a čest..."

"A co Deml?" zeptal se Vincenc s lehkou úzkostí.

"Haha," řekl redaktor, "ten hned v květnu ze syndikátu vystoupil, takže o něm nemohli jednat. Ostatně, měl dostat malej dekret, ale postavil se za něj Nezval. Řekl, že je to prostě básník a nežije ve skutečným světě. Václav Kopecký to přeložil do hovorové češtiny, že je to magor."

"Buďte jako hadové," ocitoval Demla s úsměvem Vincenc.

"Jo," zachechtal se Hejlek, "on Deml nejspíše obcuje více s čertem než s Hospodinem, ale básníkovi možná připadá zatracení dramatičtější -- a rozhodně bude inspirativnější. Opravdu pobožné básně se nedají číst."

"To je pravda," souhlasil Buddy.

"Napište mi něco do Pochodně západu," obrátil se Hejlek na Vincence. "Chci vydávat jednou měsíčně literární přílohu. Naprosto otevřenou, bez skupinaření. Toto město si to zaslouží."

"Nemám čas," odpověděl Vincenc a po pravdě dodal: "A taky ani chuť ani nápady."

Když redaktor odešel, Buddy se za ním dlouho díval a posléze poznamenal, že je to vůl.

"Něco ti povím, Vincku," řekl pak, "ale nech si to pro sebe... Emanuel Vajtauer byl zřejmě anglickej agent. No ano, mám to z takříkajíc důvěryhodného zdroje. Přijeli si pro něj a zřejmě mu vytvořili novou identitu... Nedivíš se? Divíš, taky jsem se divil. Ale už se nebudeme divit, že?"

"Ale proboha, jak potom -- jak potom chcete trestat lidi, kteří kolaborovali s jeho Přítomností, když..."

"Oni to nevěděli a nikdo je nenutil," napil se Buddy. "Neměli tam psát, co dodat. Tak je to."

"Hm," sklesle řekl Vincenc. "Žijeme zdánlivé životy."

Přiopili se, zajeli navštívit nejprve Bláznivého a pak spolu s ním továrníka na obuv Arnošta Bergmana do jeho fabriky na obuv v městečku Louže.

8.

(Továrna vyráběla jen ohavné boty, zvané meltonky, a Arnošt Bergman se stal z národního správce továrníkem díky tomu, že jednomu z Vincencových spolužáků dlužil dvě stě tisíc, které z něho nebylo možné dostat; Vincenc a spolužák dospěli k závěru, že zaplatí jedině, stane-li se továrníkem. Vincenc pohovořil s Bláznivým a posléze -- se šalamounským zdůvodněním, že je nutno osídlit zapadlý okres a oživit výrobu -- byl Bergmanovi udělen živnostenský list a budovy továrny do vlastnictví. Zahájení výroby bylo slavnostní, za účasti celé politické reprezentace okresu, Bláznivý přestřihl pásku...

Vincenc se smál. Proti Bergmanovu rychlému zbohatnutí protestoval svou zajímavou češtinou jen tajemník komunistické strany Luft, ale Vincenc ho snadno zpražil -- naznačil, že to je z Luftovy strany nejspíše antisemitská animozita, protože Bergman není Slovan. Luft zmlkl a Vincencovi se zdálo, že by se také mohl každou chvíli rozplakat.

Za půl roku Bergman dluh splatil. Byl tělnatý, vtipný, měl kruhy pod očima a vlasy mu v koutech ustupovaly. Bývalého továrníka, Němce jménem Pleschtina, kterého si ponechal jako asistenta, vycvičil, aby zdravil zaťatou pěstí "Rote Front".)

9.

Když přijížděli, bývalý továrník Pleschtina vyběhl rychle před budovu, pozdravil zaťatou pravicí a začal zpívat, s jakýmsi zřejmým pobavením:

"Vstavaj, prakljaťjem zaklejmljonnyj,
vjes mir golodnych i rabov!
Kipit naš razum vozmuščenyj
i v smertnyj boj on vjes gotov.
Eto jest naš poslednij
i rešitelnyj boj --
s Internacionalom
Vosprjanět rod ljudskoj!"

Za ním vyšel z kancelářské budovy Bergman s párátkem v zubech, smál se jako pecen chleba a mrkal na ně:

"Dobrý, co?"

Když v noci z Louže odjížděli, na křižovatce u kláštera Templ, kde Bláznivý mířil na sever, Buddy a Vincenc na východ a Bergman, který je pouze doprovázel, se vracel do Louže, stříleli si do vzduchu salut z revolverů.

10.

Vincenc vystrčil ruku z okna vozu a vystřelil jako poslední, ještě zahlédl zadní světla Buddyho horchu mizet v zatáčce před sebou. Pak zastavil a vystoupil -- vypili na závěr příliš mnoho jakéhosi řídkého vína. Postavil se k jednomu z kaštanů, které lemovaly příjezdovou cestu ke klášterní bráně, a rozepnul kalhoty.

Náhle ztuhl, protože ucítil mezi lopatkami tlak jakéhosi tvrdého předmětu a byl si jist, že jde o hlaveň nějaké střelné zbraně.

"Tak vy těch provokací nenecháte," řekl nakřáplým hlasem kdosi za ním a hlaveň ho bolestivě rýpla do páteře.

"Neprovokuju," snažil se Vincenc klidně odpovědět. "Močím."

Pramínek moči se ale třásl.

Kov uprostřed jeho lopatek však náhle přestal tlačit a neznámý řekl:

"Je to možné? Jste to vy, Vincencku?"

"Rampouch!" vykřikl Vincenc.

Bylo to opravdu možné? Vincencku mu říkal jen jeden člověk! Vincenc se nadšeně otočil a proud jeho moči dopadl na kalhoty člověka, který za ním stál, v ruce pušku, teď se sklopenou hlavní. V ranním šeru zasvítil jen bílý límeček, kolárek.

Muž v kolárku uskočil, ale bylo už pozdě.

"Takhle jsem si naše setkání nepředstavoval," řekl smutně, pohlížeje na své mokré nohavice.

Ani já ne, pomyslel si Vincenc a neřekl nic, přistoupil ale ke knězi a objal ho. Kněz ho políbil na tvář

"Tak takhle jsem si naše setkání opravdu nepředstavoval," řekl později Vincencovi, když pil čaj s rumem v rozlehlém, ale skoro prázdném, jen jedním stolem a deseti židlemi zařízeném klášterním refektáři. Kněz pověsil mokré kalhoty přes židli a natáhl vlněné dlouhé spodky.

"Kde se tady berete?" zeptal se Vincenc. Kněz se usmál.

"Klášter byl prázdný," řekl, "němečtí mniši odešli stejně jako sedláci, nebo možná sami ještě dříve. Slyšel jsem, že zdejší opat měl být vášnivý henleinovec, zřejmě se zhlédl v řádu německých rytířů a chtěl napravit následky bitvy u Grunwaldu, asi ho pálila země pod nohama. Někdo sem musel přijít. Přihlásil jsem se. Je nás tu dohromady pět a snažíme se udržet klášter v pořádku... Což nejde..."

"Aha," kývl Laška. "O jakých provokacích jste to mluvil, když jste -- když jste mě dloubal brokovnicí?"

"Jezdí sem divní lidé," vysvětlil páter Rampouch. "Jednak komunisti, kteří si z nás dělají legraci, vyhrožujou nám, že tady stejně dlouho nebudeme, každou noc slyšíme výstřely, někdo nám chodí pod okny... Nedávno jsem slyšel německý rozhovor, ale nerozuměl jsem ani slovo... Klášter je na samotě... Kdo ví."

Rampouch byl jedním z Vincencových spolutrpitelů v Terezíně. Spal na palandě pod Vincencem a staral se o něj, když měl Vincenc zápal plic. Všichni na cimře si vykali, dohodli se na tom předem; napadlo to bývalého ministra, soudil, že si tak dodají důstojnosti, o kterou je Němci chtějí připravit. Ne se všemi to Vincenc dodržel, ale s páterem ano. Rampouch byl jemný, zdánlivě křehký člověk s velice bílou pletí, užšími rameny a širokou, skoro ženskou pánví, ale fyzickou práci, když pracovali na šachtě Richard, kde Němci chtěli vybudovat podzemní továrnu na výrobu létajících bomb V2, vykonával lehce a jaksi mimochodem, vždycky ochotný pomoci někomu, kdo už slábl. Byl jedním ze spoluvězňů, kteří nepropadali depresím, a příjemně se s ním snovaly vězeňské sny o budoucnosti.

"Mám takový nápad, Vincencku," řekl Rampouch po chvíli, kdy nechal Vincence tiše přemýšlet, jako kdyby věděl, o čem. "Vzpomínáte si, jak jsme hledali patrona automobilistů?"

Vincenc si vzpomněl. V Terezíně malíř Trejtnar, komunista, ironizoval církevní pořádkumilovnost, která přidělovala každému svatému rezort jako na magistrátu, svatý Roch byl patronem psů, protože si uřízl varlata a zvířatům je hodil, svatý Florián patronem hasičů... Podivoval se, jak může být nějaký svatý patronem něčeho, co za jeho života vůbec neexistovalo; Rampouch s klidem vysvětlil, že se člověk nevyvíjí, protože se už vyvíjet nemusí -- byl stvořen k tomu, aby se stal hostitelem nesmrtelné duše, vyvíjí se jenom technika. Na věčnosti neexistuje pozemský čas, a tak se mohl například svatý Kryštof stát v pohodě patronem automobilismu, jelikož tento technický vynález také není ničím jiným než přepravním prostředkem jako osel či trakař.

"Ano," řekl Vincenc. "Vzpomínám."

"Myslím, že nadcházející doba bude takříkajíc časem automobilů," rozvíjel Rampouch svou představu, "že tyto mašinky člověka svým způsobem ovládnou, nebo aspoň budou znamením svobody a moci... Chtěl bych toho využít ve prospěch duše, Vincentku, a vy jako funkcionář lidosprávy byste mi v tom mohl dobře pomoci..."

"Proč ne, ale jak?"

"Napadlo mě to, když jsem s flintou v ruce z klášterního okna pozoroval, jak kolem jezdí různá auta... Potřebujeme moderní poutě, moderní procesí... Co kdybychom jednou ročně pořádali velké motoristické závody, závody svatého Kryštofa?"

Vincenc se zasmál.

"Budou soutěžit i církevní týmy?" zeptal se. "Nebo jen nevěřící?"

"Jednou ano," odpověděl páter Rampouch zjevně vážně.

"Nejsem nevěřící," řekl Laška. "Jsem málo věřící, což je svým způsobem horší. Ale je to horší jen pro mne a já to nějak unesu."

"Každý, kdo si vůbec položí otázku, jestli je věřící, je věřící," navrhl páter Rampouch. "Tak jsme to v koncentráku přece brali - příteli."

Vyšli před klášter, kněz stále s brokovnicí v ruce. Vincenc se zadíval na nebe, které sice na východě začínalo blednout, ale stále ještě nabízelo dostatek hvězd.

"Jak to říkal ten Kant?" zastavil se. "Co mě vždy uvádí do vytržení, je hvězdné nebe nade mnou a mravní princip ve mně? Nebyl to skromný hoch... ten Immanuel..."

"Nebe, které vidíme," pravil kněz, "je podle některých autorit až osmé, protože sedm prvních, větších a krásnějších, je neviditelných a jsou vyhrazeny Bohu, svatým, mučedníkům, andělům a jiné lepší společnosti. Co se ale změní na tomto osmém nebi, pocítíme brzy i na zemi jako jinou, podobnou ztrátu. Jenže to nedovedeme rozeznat, a tak na tom nezáleží."

"Věříte v astrologii?" navázal Vincenc.

"Zabývá-li se jen osmým nebem, proč ne?" odpověděl páter Rampouch. Na rozloučenou Vincence objal a políbil na obě tváře. Voněl lehce levandulí a trochu jako žena.

"Copak známe boží záměry?" zašeptal.

Na osmém nebi se však zřejmě přihodily jen věci nedobré, protože Automobilový a motocyklový závod svatého Kryštofa neskončil podle představ pořadatelů. Zatímco páter Rampouch si vzal na starost komunikaci s církevní hierarchií, Vincenc se dohodl s vedením Lázeňského autoklubu, obhájil myšlenku na národních výborech -- pohraničí musí žít a musí žít bohatě a plně! -- a zvolili srpnový termín. Závod byl rozdělen do tří kategorií - motocykly, cestovní automobily a speciální vozy.

Vincenc se přihlásil do kategorie cestovních automobilů. Nedlouho před uzávěrkou přihlášek ho Bergman -- zřejmě z vděčnosti - upozornil, že v jedné vesnici se ve stodole u německého sedláka, čekajícího odevzdaně na odsun, pod hromadou slámy nachází nějaký úžasný stroj. Vincenc se vypravil k sedlákovi a ten mu s unaveným, lhostejným výrazem ukázal vrata stodoly, ani podívat se nešel. Pod slámou se nacházel úchvatný rudý dvousedadlový auto-union s kompresorem, motor měl 100 koní, později se Vincenc dověděl, že býval majetkem známého závodníka Bernda Rosemeyera, jenž se zabil na dálnici u Darmstadtu při pokusu o světový rekord, který firma nechtěla ponechat konkurenčnímu závodníkovi Rudolfu Caracciolovi.

Auto-union - až na pár slepičích exkrementů a chybějící kabely ke svíčkám - byl v pořádku. Vincenc našel sedláka tupě sedět v kuchyni a dal mu pět tisíc korun; zdálo se, že Němec možná omdlí. Pak navštívil Fond národní obnovy a po krátkém dohadování a předání obálky s padesáti tisíci korunami odešel odtamtud s dekretem na vůz.

Když si pro auto přijel s tažným lanem, doprovázen Nekolným, byly kabely zpátky a v pořádku; Vincenc se sedláka neptal a sedlák neříkal nic. Zkusili nastartovat a motor zaškytal, na třetí pokus chytil. Ukázalo se, že dosahuje 150 km za hodinu a Vincenc se do něj zamiloval. Spotřeba pozoruhodného stroje krvavě rudé barvy činila kolem 30 litrů, ale to nevadilo, protože benzin platil Svaz průmyslu. Byl si jist, že závod ve své kategorii vyhraje.

Boží záměr však byl zřejmě jiný. Předseda Buddy Budil pronesl krátkou zdravici, ve které se o Hospodinovi nezmínil; páter Rampouch odsloužil pro ty, kdo měli zájem, v klášterním kostele mši a před startem prvního závodu se pomodlil. Jeho amen ještě nedoznělo, když se z řady připravených motocyklů hlučně vyřítil jeden ze závodníků, jenž si asi zbytečně hrál s rukojetí plynu, na rohu náměstí se srazil s posledním před uzávěrou přijíždějícím autobusem, motocykl vylétl do vzduchu, narazil na kandelábr a závodník zmizel pod autobusem, který nemohl dostatečně rychle zastavit a přejel mu hlavu. Ukázalo se, že závodník je mrtvý -- a také, což bylo velice zvláštní, že ho nikdo nezná, anebo se k němu nikdo nechce hlásit. Doklady zjevně velmi mladý muž u sebe žádné neměl, jeho motocykl nenesl číslo; přihlášen byl mrtvý pod pochybným jménem Jan Novák a vzhledem k tomu, co s ním autobus provedl, bylo velmi obtížné zjistit jeho podobu.

Nikomu se nechtělo jezdit přes kaluž jeho krve a Automobilové a motocyklové závody svatého Kryštofa byly tudíž zrušeny. O jejich vzkříšení se díky dalším událostem už nikdo nepokoušel. Nic neobvyklého.

MINULÁ KAPITOLA: Bílé noci ZDE

PŘÍŠTÍ KAPITOLA: Plesová sezóna

Alex Koenigsmark: Siromacha - román na pokračování SEZNAM KAPITOL

                 
Obsah vydání       30. 11. 2006
30. 11. 2006 Mikrokredita -- možný úpadek patriarchátu? Věra  Říhová
30. 11. 2006 Přinesou Vondrovy "dobré styky" do Česka americkou základnu? Štěpán  Kotrba
30. 11. 2006 Dva zásadní průlomy v umění mučit Greg  Evans
30. 11. 2006 Amerika v barevné fotografii 1939 - 1943
30. 11. 2006 Záhada počítače z roku 65 př. Kr. vyřešena
30. 11. 2006 Bojovat se nedalo František  Hájek
30. 11. 2006 Mělo se v roce 1938 bojovat, nebo ne? Michal  Kolář
30. 11. 2006 Totální neznalost
30. 11. 2006 Žádná "totální neznalost"
30. 11. 2006 Výsledek politiky Neue Mitte v Německu : voliči zůstali doma Tomáš  Krček
30. 11. 2006 Mezinárodní konference o protektorátním filmu
30. 11. 2006 Guido Gambetta: Dubček bol symbolom etiky v politike Radovan  Geist
30. 11. 2006 František Josef, člověk, co přežil svoji dobu Daniel  Rovný
30. 11. 2006 Vstanem z mrtvých Jana  Štroblová
30. 11. 2006 Rozhodovací pomoc pro studenty, aneb Konečně konec školních let - ale co potom? Uwe  Ladwig
30. 11. 2006 Alfa, beta, gamma: kupte si radioaktivní materiál se slevou Štěpán  Kotrba
30. 11. 2006 Polonium-210 nalezeno v letadlech British Airways
30. 11. 2006 Konzervativní? Ani náhodou Meike  Snijder
30. 11. 2006 Conservative, my ass! Meike  Snijder
30. 11. 2006 Kohout snesl vejce Václav  Dušek
30. 11. 2006 Co tím chtěl autor Václav Dušek říci? Bohumír  Tichánek
30. 11. 2006 Stíny Tomáš  Koloc
30. 11. 2006 Soukromé vlastnictví pana Bláhy
30. 11. 2006 James Bond nám zase píše Josef  Vít
30. 11. 2006 Marek Eben a Plovárna Josef  Vít
28. 11. 2006 Marek Eben na dně své plovárny s Lenkou Reinerovou Miloslav  Vrána
30. 11. 2006 Pustá země Alex  Koenigsmark
29. 11. 2006 Editor britského bulvárního listu shledán vinným, že odposlouchával královské mobily
29. 11. 2006 Británie a USA "viděly sovětskou okupaci Estonska, Lotyšska a Litvy jako jedinou správnou možnost"
29. 11. 2006 Nietszcheho Lilith, Jungova židovka a Freudova přímluvkyně u Hitlera Jan  Stern
29. 11. 2006 Přináší svou zahraniční misí Jeho Svatost papež Benedikt XVI. světu nebo aspoň Turecku požehnání? Miloš  Dokulil
29. 11. 2006 Státní zástupci znovu proti Pavlu Němcovi Zdeněk  Jemelík
29. 11. 2006 "Dobrovolnost" podle ministra Gandaloviče Stanislav  Křeček, Radko  Martínek
21. 11. 2006 Hospodaření OSBL za říjen 2006
22. 11. 2003 Adresy redakce

Alex Koenigsmark: Siromacha - román na pokračování RSS 2.0      Historie >
30. 11. 2006 Pustá země Alex  Koenigsmark
28. 11. 2006 Bílé noci Alex  Koenigsmark
24. 11. 2006 Máj Alex  Koenigsmark
21. 11. 2006 Útěk - část 2. Alex  Koenigsmark
14. 11. 2006 Útěk - část 1. Alex  Koenigsmark
10. 11. 2006 Kometa Alex  Koenigsmark
7. 11. 2006 Ďáblova krása Alex  Koenigsmark