Na počátku šedesátých let bylo ke čtení v okresním tisku okénko mladých pionýrů. Jakýsi Stáňa tam popisoval výlet s tatínkem na kopec za městem, kde objevil vykutané jámy a myslel, že to jsou zbytky uhelných slojí, ale hodný tatínek mu řekl: Stáníku, v těhle norách bydleli chudí lidé...nic nového pod sluncem, že? Stáníčka jsem poznal o pár let později, pil první ligu v městském hostinci, rum z duritek, pivo místo vody. Normální chlápek, ale v mládí pitomín -- a pitomín i díky jeho podučitelce, zamindrákované nebožačce.

Nur die dümmsten Kälber wählen seine Metzger seber, jak říkají u našich sousedů. A telat u nás ochotných dostatek, řezníků taktéž. Bude-li každý z nás z křemene, je celý národ z kvádru, i když jenom z pískovcového. Slova nezabíjí. Dnešní škola je v mnohém demokratická. Neučí prý děti úctě a slušnosti. A kdy učila? Nedávno čtu článek od plaza s jedovatými klováky, uráží v jeho kopce hnoje slovních výpotků mladou ženu, o vychování má mlhavé představy a s ním i šéf toho významného plátku znamenajícího cosi pouze od Aše k Vizovicím. Škola je údajně základem života. Svatá prostoto!