Kdo se snaží dnes zapřít vlastní život a živobytí v závětří dinosaurů, je buď nevyléčitelný zapomnětlivec nebo vědomý profesionální Ihář. Snad proto se různá politická princátka, neználkové, balordi, pozdní mudrlanti i zívalové, stiženi humanitní pomateností, nechtějí doznat, že tak jako miliony ostatních žili v naši smutné zemi a kušovali, zapřaženi do kočáru směřujícího k lepším zítřkům -- jeden hrdina se štítil slovy: já jim ten bordel rozkrádal.

Pravda, akorát že mu to zůstalo, krade dál, ale nyní už jaksi v mezích zákona chatrného demokratického kabaretu. Kolik kroků jsme za ta mírová léta stávali od válečného pole? Kdo to ví a může přesně vědět? Třeba nám to pečliví historikové a kronikáři vyzradí, tedy až se poučí a vyučí ze zápisů minulých historiků a kronikářů. Není nic směšnějšího, než když jsem poučován nýmandem používajícím vyčtenosti a chatrné konstrukce předešlých "odborníků".

Zapomnětlivost se stala výhodou lačných po slávě i jinak postižených marionet. Z tichošlápka řvounem se u nás doma stanete lehce a lacino -- jenom se nepodat truchlivému zahledění do minulosti. Rázně vykročit do budoucí úvozové cesty končící v pralese zmatku. Bojovat denně s "nepřítelem". Není-li v dohledu, pak si ho vymyslet, vytvořit. Lidská formelína je tvárnou hmotou... a lacinou, neboť lidí je jak psů, ba ještě více. Kdo se dnes snaží vyfutrovat alibi pro současné urválkovské neomalence, blby a hrdiny okamžiku, stává se, aniž to tuší, budoucím hnojivem pro další století -- ale což, i kdybychom padli všici,vstanou noví bojovníci, tak to u nás doma chodí. Nestojíme o zbytečné návraty, dějiny si umíme utkat dle potřeby, hrdiny kováme v pásové výrobě. Manufaktury této výroby mají svoje mistry i tovaryše, nejeden učedník vytrubuje do okolí falešné písně složené předpojatými textaři. A život kolotá kolem nás, udivených, přiotrávených, pesimisticky ovirovaných, s ústy do kořán nad zmatkem historických zápisů.

A nenasadíte-li život nyní, nikdy jej nezískáte, pravil kdysi jeden z milionu básníků. Podpořil spravedlivý boj s nepřítelem, ale na druhé straně země vlastnili lidičkové podobného básníka a ten zase volal: když nebudete bojovat jako lvi, čeká vás klec pro ochočené ratlíky! K tomuto básnění se navíc kropily svěcenou vodou všechny dostupné a technologicky vypilované a výborně vyrobené zabíjející mašinky. Jeden ze zoufalých veršotepců dostal nervový kolaps a v náporu puknutí lebečního švu v důsledků celosvětových myšlenek vyznal lásku pušce. Zaprodanci a renegáti tvrdí, že onanoval s milenkou pod dekou, ne v kasárnách ale doma. A jiní revoluční lidští hafánci veršovali omamné slovní průjmy ve jménu veličin státnických, nejeden politický neotesanec, vrah i mizera, oslovil neodolatelným šarmem údajného poetického šmíráka. Ohavní veršotepci stiženi slovní melasou museli pak nadále psát, ničit soukromé i státní lesy, vyrábět slova na objednávku i z čiré radosti, že múza unavena poletováním v nebeských výšinách usedla vyčerpána do duší mamlasů a samomilujících se lidičkovských kašpárků. Ti vždy usilovali o prvenství v umělecky -- politických lavicích. Shlíželi na prosťáčky přísným pohledem. Člověka je potřeba hníst v každé denní době a utvářet z něho za pomoci mediálních taškařic vhodného pěšáka, pro boj za volební moc a pomoc -- a nebyl by to básník ohava, aby nevyhověl potřebnému vkusu a nevypomohl na stránkách tisku přesvědčit neochotné, že pokud dnes nebudeme podporovat Toho a Onoho, můžeme v budoucnu dopadnout všelijak.

I dnes máme možnost zajet na trhy s výrobky excelentního vyvražďování. I dnes platí, že zbavit se výnosné zbrojní výroby je neodpustitelným prohřeškem proti ekonomickému růstu národního důchodu. V malé odbočce vlastního zamyšlení si můžete jmenovat další komodity, přinášející do perpeta mobile lidského nevědomí a strádání odpornosti ničící životy -- výroba cigaret a zastupující schufti firemních štítů vykřikující, jaký dým do plic a sklípků průdušek jest nejlahodnější, a přidejte alkohol (metlu lidstva) , kdy při větším a delším požívání nebezpečné mlsoty ztvrdnou nenasytovi játra a někdy skončí dokonce v uzavřené cele s věrným kamarádem deliriem tremens. Špitály nabité odborníky vás dneska dokáží umně rozebrat, vyměnit orgán i orgány v jednom operačním dnu, a vesele do života, holoubci.

Nasadit život nechce se mnohým, potřeba vyměnit lidské životy za budoucí rozkoše politických a ekonomických pirátů je stále žádána. Počestná média přispívají jedovatými kapkami k vytváření obrazů nepřátel, povzbuzují surové vášně zvrhlých ztracenců. Vždyť s poddajností nejdál dojdeš, bratře! Bez protislužby neočekávej službu!

Lze bojovat hrubým násilím proti světovým názorům, proti náboženským zvyklostem? Národy podváděné partajními samožery prý musí vědět, že se politikářské chásce nejedná o blaho národa, ale o plnění vlastních prázdných kapes.

Lopatové bataliony připraveny k použití a zneužití pospávají, ale probuzeny mohou být dnes i zítra plně k dispozici při nutných změnách a výměnách. Kolik říjnů či jiných měsíců, v našem málo podařeném věku, lze pojmenovat vzpomínkovou na plynový útok silný jako u Ypernu? Hospodářské dobývání světa musí být podpořeno silou, hrubou, nelítostnou -- diplomatická jednání bývají včasně připravenou šachovou rošádou. Nevystačíme asi s jinak dobrým příslovím: Co sedlák nezná, to nežere.

Náruživost sebezáchovy přináší v každé době do náruče manipulátorů miliony a stamiliony obětí. Pod různými korouhvemi se srocují davy připravené (i nepřipravené) nasadit život pro vybrané lotry, flákače z restaurantů a pivnic, vzpomeňme jen podnik Staré růžové lázně a hosta došlého z pekel. A zalovme v paměti, nalezneme pivnice, hospody i zájezdní hostince, kde při moku a jalovcové či vanilkové, čertu nebo slivovici, rumu a šaratici, došlo k utvoření spolku a mafiánskému spolčení. Mnohá muttschen kolíbala neurvalce na kolenou a zpívala mu prostonárodní písně. Nemohla tušit, že z hezounkého kloučka vyklube se schandmaul. (Pfauenrad nádherný, k závisti, ještě nebylo u batolete vidět).

Zbytečné návraty. K čemu poznání, že dnešní současnost pouze sklízí to, co zasila naše minulost. Koho to ještě zajímá, pokud z toho nemá doživotní sinekuru. Kde jsou všichni ti muzejnicí z muzeí, co zmizela jako nevhodná? Vybraná k zapomenutí?! K čemu památníky, když nechceme a nepotřebujeme pamatovat nic, co by nás usvědčovalo z omylů, chyb, přehmatů a selhání?! Když příroda nezná politické hranice, k čemu si jako součást přírody hranice vytváříme? V zájmu koho a čeho? Na malinkaté planetě šíříme poplašná setkání, uskupujeme se pod korouhvemi státními, náboženskými, vymýšlíme zničení málo poznaných realit za humny, podporujeme krvelačnost, pokud je od nás dostatečně vzdálena, vyčkáváme, a pak v pravou chvíli po boji vystoupíme s míromiluvovným řešením a filozofickou rozvahou pro budoucnost.

Zbytečné vracet se na naše náměstí, kde provolávaná je sláva a loajalita, aby za pár let bylo slyšet jiné halekačky a hesla z davu, propasírovaného v cedníků duchovního bytí. Kdo by chtěl vídat zaražené umělce v divadle Národ sobě, jak kaceřují nepodmaněné, jak hrají ono známé a tolikrát úspěšné národní drama: zachovej nás Hospodine!

Návraty nebývají vždy pěkné. (Odbočka, v tělocvičně karlínské jedenáctiletky přednášeli dva horničtí učni o výhodách fárání v dolech a na závěr jeden z nich užil tehdejšího hesla -- já jsem horník, kdo je víc! Petr Huk, jeden z mnoha anonymních nepoddajných zvolal:: Vole, dva horníci! Řeklo by se -- lidový humor. Omyl. Nastali chlapci velké problémy, aby se vmístil vůbec do učňovské mládeže...Humor není třeba užívat v dobách zatemnění mozků -- na barvě toho zatemnění nezáleží! )

Mám známého, napsal knihu Hořící žito. Z pohraničí. Nevyšla a nevyjde. Není právě sepsána o jednostranném hrdinství našeho lidu. K čemu nám je dobré vracet se mezi chudé, zatracené, ponížené a okradené -- ty odsunuté a zneužité?! Nu jak by zahraniční lidičkové Orlíci nepodpořili spravedlivý odsun, když nejprve koketovali s myšlenkou, že tak malý národ, ke všemu slovanský, nestojí za vády s onkelem Dolfim?!

Moudrý diplomat z poza kanálu se držel myšlenky, že den Schwanz Eineklemmen nezaškodí. Ozvěnou mu byla po léta válečná stará píseň Wacht am Rhein. Lotři opravdu nemají žádnou čest. To slovo je pro ně nebezpečným jedem. A pro jistotu namočí pro odpor k tomuto slovu většinu váhavých. Wilderer se vydává do hvozdů v podvečerních nebo ranních hodinách, upytlačí zvěř a odejde. Naši duchovní pytláci ovšem pytlačí v jakoukoli hodinu denní nebo noční -- a kořisti stále dostatek. Demokracie je lesík k honitbě, jako dělaný.

Návraty nebývají zbytečné jen v případě, že uznáme díl vlastní viny na minulém a budeme mít na paměti, že budoucí může přinést současným v budoucnu pochybnosti o našem pravdivém vnímání světa -- a proč? Protože většina vnímá pouze sebe a blízké okolí, ona není doba na oběti, říkají ti, co to říkali a říkat budou, protože ze společného krajíce nedají ani drobet, protože lépe je rozdmýchávat nenávist a další mrzké vášně, než se v klidu rozhlédnout a povědět si: kdo jsem a kam kráčím?!

Pokud jsem se stal unionistou a mojí zástupci se hemží v parlamentu za slušný peníz (nezávidím!!!), prozatím vím o jejich hemžení minimum, protože k čemu jest občan, když politickokondelíkovská obec je především sociálně vyfutrována odměnami a vypasená, ba přepasená, z evropských lučin?! Tedy, pokud jsem se stal unionistou, pak chci mít všechna práva! Otázek bych měl mnohem více, ale kladu si prozatím jednu. Podle předpisů Evropské unie mají prý všechny menšiny stejná práva. Opravdu?

Zbytečné návraty -- nežádoucí.