Nad pohraničním lesem v tom snu kroužil mladý tlustý krkavec, byla mu blízko, velmi blízko, počítala lesklá tučná pera na jeho vykrmené hrudi. Krkavec kroužil unaveně a pomalu. Měl plné břicho: na konci války se krkavec a jeho rodina naučili žrát hodně masa bez lovu, tím zlenivěli a naučili se přejídat. A také se krkavci naučili trpělivosti. Trpělivost se jim vyplácela, v těch lesích už nežili ani medvědi, ani vlci, jen rysi a lišky a sem tam zdivočelí psi. Bylo lepší si počkat a nechat lišky, rysy a zdivočelé psy, aby se nažrali první. Masa bylo dost. Myši si troufaly ven.

Pak zazněl výbuch a myši zmizely v útulných dírách. V příkopu u silnice, kousek od lesa, se gazík, natřený zelenou vojenskou barvou, změnil ve spleť kovových plazů a jako paprsky se kolem něj rozlétli tři vojáci a jeden důstojník. Vojáci byli potrhaní a mrtví.

Důstojník však ještě žil, i když krvácel a nohy měl podivně ohnuté, jako kdyby to byly nohy pštrosa, měl otevřené oči. Bledý, vysoký, skoro dohola ostřihaný muž ve špinavé, zablácené šedozelené uniformě, který opatrně vyšel z houští, se nad ním sklonil a důstojník zamrkal. Muž se usmál, pozvedl zraněného jednou rukou a druhou stáhl důstojníkovi kabát, opatrně důstojníka položil zase na zakrvácený trávník, prohlédl kapsy kabátu, vytáhl náprsní tašku a podíval se do ní. Usmál se podruhé, když viděl, že se důstojník pokouší sáhnout po pistoli u pasu, ale ruce ho neposlouchají. Oblékl si ten kabát, a když viděl, že mu není malý, usmál se potřetí a vytáhl nůž.

Pak se sklonil k ležícímu důstojníkovi, probodl mu srdce, usmál se počtvrté, objel ostřím nože důstojníkův obličej, ořízl ho, jako se vykrajuje linecké těsto, a strhl mu z lebky tvář jako kus rudého hadru. V krvi se bělaly kosti, odhalené teď jako kameny po odlivu.

Starý vypelichaný krkavec vykládal sice mladému krkavci, že každých sedm tučných let vystřídá zase sedm let hubených, tak to chodí, aby se přece jen učil chytat myši, my krkavci žijeme dlouho, těch období bude víc, ale mladému to bylo jedno. Ještě šest tučných let! Úplné nekonečno!

Teď byl tak vypasený, peří se mu tak krásně lesklo a všude kolem leželo dobré maso. Některé čerstvé, některé starší, ale to zase bylo sladké a měkké a bylo tak dobré...

Maso, maso! Samé maso! Svaly, vnitřnosti, játra, ledviny, bicepsy, krev, srdce... Kočičí maso... Cítila jeho chuť, lepilo se jí ve snu na zuby...

PŘÍŠTÍ KAPITOLA: Kometa

Alex Koenigsmark: Siromacha - román na pokračování SEZNAM KAPITOL