* * *

Úryvek ze zprávy na internetovém serveru ČTK ze dne 3. listopadu 2006, která informuje o některých opatřeních učiněných současnou iráckou vládou v obavách z nepokojů, jež mohou nastat po vynesení rozsudku nad Saddámem Husajnem:

Za jeden jediný den, jen v samotném Baghdádu, bylo zabito 56 civilistů, tedy více než třetina počtu zmasakrovaných, kvůli kterým byl Saddám Husajn odsouzen.

Od počátku operace Iraqi freedom, Irácká svoboda, uplynulo více než tři a půl roku. George Bush a Tony Blair slibovali v březnu 2003 svržení diktátora a svobodu, demokracii a prosperitu pro Irák a jeho obyvatele. Tři a půl roku poté čteme sice o odsouzení diktátora, čteme ale zároveň o zabitých a umučených. Čteme o desítkách mrtvých civilistů denně, což jsou počty vysoce přesahující "produktivitu" Husajnovy krutovládné mašinerie. Kde se stala chyba?

* * *

Irák sestává ze tří etnicky a nábožensky odlišných oblastí: ze ší'itské (při jihovýchodní hranici s Íránem), sunnitské (severně od Baghdádu) a kurdské (při severovýchodní hranici s Íránem). Podobně jako v jiných případech na Blízkém východě, i při vzniku Iráku hrálo svou roli geopolitické inženýrství tehdejších evropských velmocí.

Irák, jako stát tvořený třemi výše uvedenými nesourodými celky, vyžaduje pevnou vládu schopnou udržet jednotu země -- to bylo varování některých odborníků, kteří zdůrazňovali před invazí do Iráku, že Spojené státy musejí mít připraven dokonalý plán na převzetí a zajištění centrální moci. Saddám Husajn, nelítostný diktátor, je vládcem schopným jednotu Iráku zajistit. Jeho svržení bez promyšleného následného postupu může vést k chaosu a k rozpadu země, varovali v roce 2003 experti, jejichž hlas byl ovšem oslyšen.

Nyní, v roce 2006, se diskutuje o federalizaci Iráku a připouští se již i možnost rozpadu či rozdělení země na tři samostatné státy. To by ovšem nebyla věc nejhorší, kdyby probíhala víceméně mírovou cestou. Skutečnost je ale taková, že Irák ovládá stále se zintenzivňující národnostní a náboženská nenávist. Atentáty, vraždy, znásilňování a brutální mučení, to jsou následky zlovolné ignorance George Bushe, Dicka Cheneyho, Donalda Rumsfelda, Richarda Perla, Paula Wolfowitze a mnoha dalších představitelů Spojených států, kteří pro ropu a zisk svých korporací nevidí příšerné utrpení nevinných civilistů.

* * *

Příprava americké a evropské veřejnosti na válku proti Iráku spočívala ve zveličování hrozby Husajnových zbraní hromadného ničení. Třebaže je dnes známo, že o nich Bushova administrativa vědomě lhala, říká se eufemisticky, že se mýlila.

Mezi další, emocionálně značně působivé argumenty pro invazi, patřily zavádějící informace o životních podmínkách iráckých žen, třebaže v muslimském světě patřily k těm nejsvobodnějším. A pak zde byly informace, bohužel pravdivé, o mučení, kterého se dopouštěl Husajnův policejní aparát na svých politických protivnících: trhání nehtů, řezání uší a vrtání děr do kostí. Zaživa.

Když se po invazi ukázalo, že zbraně hromadného ničení, v souladu s tvrzením zbrojních inspektorů, v Iráku nejsou, bylo právě svržení krutého diktátora a konec s mučebními kobkami jeho nelítostného režimu tím nejsilnějším morálním argumentem, kterým George Bush a Tony Blair ospravedlňovali válku vedenou v rozporu s mezinárodním právem a proti vůli mezinárodního společenství.

Jenomže pak přišel skandál s věznicí Abu Ghurajb. Mučení, jehož se dopouštěli s vědomím nejvyšších velitelských míst (jak armádních, tak civilních) američtí vojáci. Mučení, pro něž se - v českých médiích - vžil eufemismus "týrání".

Na Abu Ghurajb se však časem zapomnělo. Zjistilo se, že v mnohem větším měřítku mučí jednotky iráckého ministerstva vnitra své sunnitské protivníky. Lidé jsou unášeni po celých desítkách. Do několika hodin po jejich únosu se nacházejí zohavené mrtvoly nesoucí známky bestiálního mučení. Děje se přesně to, co za diktátora Saddáma Husajna; počet obětí je však mnohem vyšší. Zprávy o mučených a popravených jsou tak časté, že dnes si jen málokdo jejich hrůznost uvědomuje. Ze slov popisujících příšernou skutečnost se stala prázdná, každodenně se opakující dutá skořápka.

* * *

Třebaže podle mezinárodního práva je povinností okupační mocnosti shromažďovat údaje o počtu zabitých civilních obyvatel okupované země, Spojené státy tento závazek ignorují a do dějin se nejspíš zapíší výrokem svého generála Tommyho Frankse, který prohlásil: "We don't do body counts."

To, co nečiní Spojené státy jako okupační mocnost v Iráku, vykonal za ně americký epidemiolog Les Roberts z Johns Hopkins University. V roce 1994 pracoval pro Světovou zdravotnickou organizaci ve Rwandě. V roce 2000 jej zaměstnala organizace International Rescue Committee, aby zhodnotil situaci ve válkou zmítaném Kongu. Les Roberts tehdy dospěl k závěru, že v Kongu zahynulo během dvou let následkem války na 1,7 milionu lidí. Robertsova zpráva přispěla k okamžité reakci OSN a byla citována i v rezoluci Rady bezpečnosti.

Když provedl obdobný výzkum v roce 2004 v Iráku, dospěl k závěru, že v důsledku invaze zemřelo navíc (tzv. excess deaths) přibližně 100 tisíc lidí. Třebaže jej publikoval po důkladném recenzním řízení v prestižním lékařském časopise The Lancet, byl tento údaj okamžitě odmítnut jak americkou administrativou, tak vládou Tonyho Blaira. V mainstreamových mediích pak byl Les Roberts napadán lidmi, kteří nemají ponětí o biostatistice, kvůli domnělé metodologické nedokonalosti svého výzkumu.

21. října letošního roku publikoval Robertsův tým, opět v odborném časopise The Lancet, další článek hodnotící úmrtnost v Iráku po roce 2003. K červenci 2006 jde o odhad 654 965 (z intervalu 392 979-942 636) Iráčanů zemřelých v důsledku spojenecké invaze.

Saddám Husajn byl odsouzen k trestu smrti za masakr 148 lidí. Kdy budou před soud postaveni lidé zodpovědní za masakr ve Fallúdži? Kdy stanou před soudem ti, kdo jsou zodpovědni za smrt několika set tisíc lidí?