Co bude kdokoli z nás na názorech svých spoluobčanů považovat za ideologická klišé, to je jenom věcí jeho úsudku. Mohu si spíše učinit obraz o tom, kdo označuje něco za ideologické klišé, na základě jeho prohlášení, než o tom, co takto označuje -- tak např. jestliže někdo tvrdí, že ideologické klišé je to, co nějaká strana či církev stále dokola hlásá a připomíná, aniž by to dodržovala, mohu si říci: ten člověk je bystrý a má samozřejmě pravdu. Když ovšem někdo řekne, že plnit předvolební slib a zachovat dlouhodobou konsistenci strany, jejíž členové jsou z velké části tak či tak oběti komunistického režimu, je lpění na ideologickém klišé, mohu si o něm myslet jen samé podivné věci. Kladu si otázku, kde má pan Paroubek svou mez a s kým by dokázal odmítnout spolupracovat, kdyby se tato spolupráce jevila z gruntu příznivá jeho účelům. Vím pouze jediné: opravdové politické osobnosti nejsou kam vítr, tam plášť.

Vzdát se některých tzv. ideologických klišé může být ztrátou identity a zpružněním páteře, může to být prostý podraz a svinstvo (to chce Paroubek po KDU-ČSL, neboť po ní chce, aby cynicky popřela to, co voličům jasně a se vší váhou svého slova slíbila), ale také to může být prozřením, uzdravením se z dlouhé intelektuální a mravní choroby (např. když někdo uzná, že svým působením v SS sloužil strašné věci). Paroubek se svým ceterum censeo od Catona liší v jednom podstatném bodě: zatímco Cato měl na mysli zájem celé obce a k obci se také vždy obracel, Paroubek má na mysli zájem svůj a nutí ho nezávislé politické straně, která má svou historii, své ideje a své voliče, jimž jediným je odpovědná.