Nemůžeme kritizovat ekonomiku pouze za to, že je zaměřena na výkon a zisk firmy, od toho firmy podnikají, aby vytvářely zisky. Kritizujme ekonomiku za její nastavené parametry na makroekonomiku s chybějícím faktorem mikroekonomiky. Protože to je základní nedostatek české ekonomiky. Mikroekonomika tady nikoho nezajímá, není totiž příliš vidět, dá se těžko měřit a porovnávat a nemá viditelně kladný politicko-mediální obraz.

Neházejme všechny podnikatele do jednoho pytle. Jsou u nás firmy české i zahraniční, které si práce žen váží, umí se o ženy na pracovišti postarat vzhledem ke svým ekonomickým možnostem, umí ženy za jejich práci zaplatit. Takové firmy ale mediálně nikdo nezviditelňuje, protože by se zaměstnanci ostatních firem začali ptát, jak je to možné, že to někde jde a u nich nikoliv. Podívejme se na práci žen trochu blíže.

Na nějakou hlubokou analýzu si netroufám, zmíním tedy pouze základní faktory, které nejvíce ovlivňují postavení žen v pracovním procesu. Je to ekonomická situace firem, zrůdnost sociálního systému a efektivita práce žen.

Ekonomická situace firem je u nás velmi rozdílná, některé firmy vytvářejí obrovské zisky a nemají zájem se starat o zaměstnance, neboť jejich zisky jsou výsledkem nadhodnocených cen výstupních produktů. Například energie a některé služby. Jiné firmy, které trpí nadměrným dovozem -- například zemědělských produktů či asijského zboží, se sotva drží nad vodou nebo jsou přímo ztrátové. Těžko od nich někdo může chtít, aby zřizovaly mateřské školky a staraly se o kvalitu života svých zaměstnanců, kterých je navíc ještě nadbytek a lze z nich vybírat ty nejpoddanější. To se genderovou kritikou nespraví. Těžko můžeme očekávat nápravu od ODS.

Přesto se musím v tomto případě zastat pravicových lavic, neboť mají pravdu v tom, že zaměstnavatel má právo si své zaměstnance vybrat. Rozhodně bych nechtěla jít cestou upírání tohoto práva. Důležité není, co si myslí pravičák nebo levičák, ale motivace k pracovnímu výkonu. A takovou motivaci mají právě nejvíce ženy živitelky, protože náš stát nemá zájem na rodinné politice (tam se zaměřme a ptejme se politiků po důvodu), výchova a výživa dětí matek samoživitelek leží pouze na jejich bedrech. Bohužel tomu tak je i v mnoha úplných rodinách, ve kterých manžel má úplně jiné zájmy nežli je výživa rodiny. Nemůžeme klást vinu firmám za to, že neřeší problémy státní politiky. Na to firmy opravdu nemají síly a ani to není v jejich zájmu.

Zrůdnost sociálního systému je v jeho počátečním nastavení z doby vlády ODS, kdy se Václav Klaus jako předseda této strany i jako premiér tehdejší vlády nijak netajil v médiích tím, že je prvotním zájmem ekonomiky urychleně vytvořit třídu milionářů, která bude motorem české ekonomiky. Hodnocení vynechám. Sociální systém tehdy doprovázelo nastavení minimální mzdy na úroveň životního minima tak, aby přebyteční zaměstnanci transformujících se firem ztratili motivaci k práci a dobrovolně opouštěli podniky nebo se lépe smířili se svým propuštěním. Tehdy bylo finančně úplně jedno, zda občan pracuje nebo nikoliv. Dnes nad tím marně brečíme. Druhým doprovodným faktorem nastavení sociálního systému byl zákon o mzdové regulaci týkající se pouze základních zaměstnanců a nikoliv manažerské sféry se smluvními platy, který měl sloužit jako podpora rozvírajícím se "nůžkám" mzdových nákladů a k vytvoření společenské elity a pracovní spodiny. Tento faktor již pozbyl své platnosti a je podporován pouze ve vysoce ziskových firmách.

Co však zůstalo dodnes poplatné ve své zrůdnosti je dotační funkce sociálního systému do mzdové politiky firem. To, že si zaměstnanci po výplatě běží na sociální správu pro podporu, protože si na životní náklady nevydělají, v tom je ten skrytý dotační parametr. Mzdové náklady jsou totiž to jediné, na čem firma může ušetřit a s čím může manipulovat. Ostatní nákladové vstupy jsou dané trhem, státními daněmi a mzdovými odvody a cenou energie, jsou tedy pevné a nelze s nimi příliš manipulovat. Ano lze stále hledat lacinější suroviny, ale bez ohledu na jejich kvalitu, lze manipulovat s daněmi, ale pouze za cenu šedé a černé ekonomiky a různých podvůdků až rozsáhlých podvodů. A to se také u nás děje bez ohledu na genderovskou problematiku, týká se to žen i mužů.

Proč je tedy v pracovním procesu s nízkou mzdou více žen nežli mužů ? Protože žena si s ohledem na rodinné povinnosti nemůže dovolit pracovat na černém trhu, nedostala by přídavky na děti ani sociální podporu, nedostála by tvrdosti takového pracovního procesu. Muži si mohou dovolit odjet od rodiny za prací do jiného státu či jiného města nebo pracovat na černo a zaregistrovat se na pracovním úřadě. A také to dělají, nejsou tudíž tolik tlačeni do těžké práce za minimální mzdu. Tady se s feministkami rozcházím v názoru na pracovní kvóty -- ráda bych kromě kvót na ženy pro pracoviště s převahou mužů viděla i kvóty pro muže na pracoviště s převahou žen. Nejenom do zdravotnictví, školství a na úřady, ale také do obchodů a továren. Protože tam pracují převážně ženy za minimální mzdy, za to při těžké fyzické práci, jakou nezvládají ani fyzicky zdatní muži.

Třetím takovým ekonomickým faktorem je efektivita práce. Efektivnost (užitek neboli účinnost) je poměr produkce (výstupů) ke zdrojům (vstupům). Právě tento poměr je v pracovním procesu u žen mnohem vyšší nežli u mužů. Ze své ekonomické i personální zkušenosti ve výrobních firmách to mohu posoudit. Nejvíce je to vidět ve smíšených kolektivech. V tom má paní Čurdová pravdu.

Pro firmy s vysokými zisky, ale ani pro státní sféru, není efektivita práce důležitá, neboť se mzdy neodvíjejí od pracovního výkonu, nýbrž jsou pevně stanoveny tabulkově jako hodinové či měsíční sazby. Jak to vypadá ve firmách, které si ekonomicky příliš dobře nestojí ?

Existence minimální hranice systémového uspořádání je nutností v každé firmě, která si ekonomicky dobře nevede, a je nutností ve firmě, kde vládne naprostý chaos vedoucí ke krachu. Pád firmy se dá zastavit nebo zpomalit pouze razantními systémovými změnami nebo postupnými dílčími změnami vyžadujícími dobrou adaptaci zaměstnanců. Většina mužů, především v dělnických profesích s nízkou mírou vzdělanosti, se jenom těžko a velmi pomalu adaptuje na okamžité změny - nové pracovní podmínky a nové pracovní postupy. Stačí si vzpomenout na platnost nových pravidel silničního provozu, jaký humbuk způsobila mezi řidiči, ale kritiku ze stran řidiček nebylo slyšet. Dnes už se stejně jezdí postaru, ale to si firmy ve výrobním procesu nemohou dovolit. Proto tyto firmy dávají přednost ženám s jejich vyšší adaptací a vyšší motivací k práci.

Ekonomicky je práce žen lacinější nejenom pro jejich nutnost (záměrně nepoužívám slovo -- ochotu, neboť ta je vedena právě nutností) pracovat za nižší mzdu, ale i pro nižší režijní náklady a úspornou správní režii, pro vyšší kvalitu práce a vyšší jakost výrobků. Ženy jsou ze svých domácností zvyklé u práce samostatně přemýšlet, nepotřebují vysokou kontrolu výrobního procesu ani pracovní kázně, lze na nich uspořit v oblasti manažerského řízení, při správném nastavení pracovního výkonu lze ušetřit materiál, protože výroba netrpí přílišnou zmetkovostí, vysokou jakostí výstupů se snižují reklamace a je více ochráněno jméno firmy. Nechci se pánů nějak moc dotknout, ale kvalita jejich práce je v českém prostředí v současné době velice mizerná, ať už v zaměstnaneckém poměru nebo v oblasti živnostenské. Už vůbec nebudu rozebírat kvalitu mužské práce na elitních manažerských postech nebo práci politiků. To známe všichni a všechny nás to stojí dost. Konečnou efektivitu ženské práce si může každý dovodit sám.

Co se týká zaměstnanecké mikroekonomiky, převládá v našem státě stále ještě socialistické povědomí povinnosti státu postarat se o občany a především o děti. Stát to nedělá a firmy na to nemají. Ekonomicky je pro firmu výhodnější uspořádat sportovní závody a podporovat sportovní kluby či je dokonce vlastnit, protože sport přináší vysokou medializaci a výkonnější prostor pro reklamu firemní značky. Taková mateřská školka žádnou dlouhodobou reklamu nepřinese. Jenom obrovské náklady ( a já vím dobře, o čem mluvím) nedostatečně či vůbec podporované státními dotacemi. Pro mikroekonomiku platí tzv. Paretovské optimum: "Ekonomický systém je ve stavu paretovského optima tehdy a právě tehdy, pokud nelze zvýšit užitek kohokoli, aniž by se snížil užitek kohokoli jiného." Rozvádět to nebudu, myslím, že je to dostatečně srozumitelné.

Nakonec bych se jen krátce zmínila o stávce žen. Stávka je sice naším občanským právem zaručeným ústavou, ale prakticky je Zákoníkem práce a různými předpisy znemožněna. Ekonomický krach by firmám nepřinesla, za to ženám zcela určitě. Doporučovala bych každému se této problematice věnovat více předtím, nežli stávku začne komukoliv doporučovat. Pracovní trh je velmi složitá problematika a to pro stranu zaměstnavatelů i zaměstnanců. Zákoník práce je upraven pouze pro potřeby velkých firem a státních útvarů, proto také malé firmy Zákoník práce nepoužívají a ani ho nečtou. Vymahatelnost pracovního práva je téměř nemožná pro finanční náročnost, pro naprostou absenci kontrolních orgánů, administrativní chaos a rozporuplnost jednotlivých zákonů. Stávkování jsme si již v našem státě vyzkoušeli, ve školství přineslo pouze radost dětem, že nemusí do školy -- jinak se to na kvalitě výuky vůbec neodrazilo, ve zdravotnictví to přineslo pouze nevoli pacientů. Stávkování na úřadech by si u nás snad nikdo ani nevšiml, natož aby to přineslo nějaké ekonomické ztráty, stávkování v domovech důchodců a sociálních institucích by ženám nedovolilo svědomí. Co by se stalo ve výrobních firmách ? Zaměstnanci by museli výrobu dohnat po neplacených přesčasech, jinak by je firmy úspěšně zažalovaly u soudu o náhradu ztracených zisků. To je česká realita.

Ale jinak feministkám za jejich snahu a neutuchající boj na ochranu žen děkuji za sebe i za ostatní a fandím jim.