Od natočení tohoto seriálu uplynulo již více než dvacet let, přesto ale v české seriálové produkci zůstává dodnes v některých detailech pozoruhodný. Člověku sice při jeho sledování hrůzou tuhne krev v žilách, když vidí glorifikaci lékařského hraní si na bohy a jejich přezíravého postoje k pacientům a jejich příbuzným. Vzpomeňme na zápornou postavu ubohé zelinářky, která se plným právem obávala o zdraví svého manžela poté, co doktoři zpackali jeho první operaci, o čemž ji ostatně "zapomněli" informovat. Na druhé straně má však seriál klady, které mnohým novějším produktům zábavního průmyslu chybí. Pro mě je jednou z těchto předností postava doktorky Fastové, ztělesněná Danou Medřickou.

Teprve až po své zkušenosti se španělskými televizními seriály (prosím čtenáře, aby si je nepletli s latinskoamerickými telenovelami) jsem si uvědomila, že v české popkultuře jsou postavy žen nad padesát a především nad šedesát let zbaveny jakékoli plastičnosti a zatlačeny do stereotypních rolí starostlivé, ba ustarané maminky, hodné pečující babičky či hysterické tchyně. Ve španělských seriálech (Siete vidas, Aída, Aquí no hay quien viva, atd.) ženy nad 50 i nad 60 let představují vtipem jiskřící postavy, které mají milostný život, politické názory, koníčky, zlozvyky a ztřeštěné nápady, a jejich seriálový život nezačíná a nekončí starostlivou či dusivou péčí o rodinu a pečením buchet.

V kontextu tohoto tristního srovnání (pokud mi v posledních letech unikly některé nestereotypní postavy starších žen v české popkultuře, napište mi, prosím, o nich) nemohu než ocenit Dietlovu odvahu vidět starší ženu jako lidskou bytost, ne jako obrázek z reklamy na bábovku v prášku (podobně nestereotypní postavou je babička-milovnice detektivek z komediálního seriálu "Taková normální rodinka" Fran Vavřincové).

Doktorka Fastová je zcela výjimečnou postavou, protože je postavou kladnou, i když v ničem nesplňuje stereotypní nároky na českou ženu, obzvláště pak ženu vyššího věku. 1) Dr. Fastova je starší žena, která žije sama. Přesto nepůsobí jako hromádka neštěstí, netrpí neurózami, nezajímá se o pomluvy ani horečně neobjímá všechny děti ve svém okolí.

2) Doktorka Fastová nosí pantofle, má občas shrnuté punčocháče, mnohdy si pocuchá účes a její oblékání rozhodně neprozrazuje závislost na módním časopisu Burda. Nepodléhá mýtu krásy, obléká se prakticky a neomezuje se v projevu ani v pohybu, i když se to nutně podepíše na stavu jejího drdolu. Tím se odlišuje od postav "starších dam" porevoluční seriálové produkce, které se, ó, jak křečovitě, snaží mermomocí napodobovat prvorepublikovou eleganci halením se do plédů, pěstěním drdolů a šroubovaně spisovnou mluvou.

3) Doktorka Fastová občas mluví sprostě, často se pře a dovoluje si být nepříjemná, ba militantní, když jde o něco důležitého. Je jí jedno, že si někdo může myslet, že podobné věci "ženě nesluší". Nemyslí si, že nejdůležitější je být za každou cenu "v pohodě" a "nekalit vodu".

4) Doktorka Fastová otevřeně mluví o sexu a nepředstírá, že odchodem do důchodu se člověk, zvláště žena, proměňuje v bezpohlavní bytost.

5) Doktorka Fastová se nesnaží svému Sováčkovi zalíbit posluhováním a pochlebováním. Netráví dny pečením a vyvářením, aby svého (ex)primáře přesvědčila o tom, že je ta pravá. Často s ním nesouhlasí, beze strachu, že by se mu znelíbila. Zřejmě by o přízeň člověka, který by nesnesl od ženy jakýkoli nesouhlas a odpor, nestála.

Přesto -nebo právě proto- se do Fastové zamiluje hlavní hrdina seriálu, až nechutně kladný primář Sova, a jejich vztah je zobrazen jako šťastný. Inu, Sova starší není narcistní doktor Blažej, který potřebuje bezmezný obdiv ukňourané sestry Iny, aby se po letech pod pantoflem své kádrově vhodné ženušky cítil jako pravý muž. Primář Sova bezesporu zažil během svého primářování tolik pochlebování, že mu kritické poznámky Fastové připadají jako závan čistého vzduchu. Sova je poměrně úzkoprský, tradiční getleman s mírně sexistickými názory (viz téma ženy-ortopedky), nicméně je to inteligentní empatický člověk, který je schopen pochopit a uznat, že se mýlí. Jako silná osobnost nepotřebuje partnerku k tomu, aby se jí mohl cítit nadřazen a ovládat ji jako loutku. Fastová ho přitahuje mimo jiné právě tím, že si "nenechá šéfovat".

Opět zdůrazňuji, že postava doktorky Fastové je v rámci českých seriálových postav starších žen výjimečná tím, že se vymyká stereotypizaci: je "žensky" pragmatická, ale zároveň je přímá a čestná, hádá se, dokáže být nepříjemná, což jí ale nebrání v tom, aby byla milá a něžná. Má sex-appeal i úspěch u mužů, i když na vzhled příliš nedbá. Její sexualita není zobrazena jako komický "poslední výkřik mládí", jak pohlavní život žen nad padesát a mužů nad šedesát s oblibou zobrazují tvůrci zábavního průmyslu. Fastová není bezmezně obětavá a nesnaží se všem zalíbit, dobývá si uznání jiným způsobem. Netráví všechen "volný" čas péčí o ostatní, přesto není zobrazena jako sobecká, "špatná žena".

České padesátnice, šedesátnice a sedmdesátnice nejsou jen opatrovatelky "našich" dětí, kuchařky "našich" nedělních obědů a pekařky "našich" bublanin, jejich život nepatří jen "nám, mladým a perspektivním", ale především jim samotným. Zasloužily by si, aby je televizní tvůrci přestali vidět jen optikou jejich vztahu k mladší generaci (jako matky, babičky a tchyně) a nabídli jim postavy, s nimiž se budou moci identifikovat. Nebo ještě lépe: dejme starším scénáristkám a režisérkám zábavního průmyslu příležitost, ať samy zobrazí své životní zkušenosti, jsem si jistá, že potom doktorka Fastová nezůstane sama vojákem v poli.

Pokud jsem se dopustila nějakých obsahových chyb, pokud jde o děj seriálu, předem se za ně omlouvám.