Tedy žádné hrdinství, ale ani žádné fanatické střety a demonstrativní soudní procesy. Spíše se zdá, že situace v Íránu se po prohře reformistického hnutí sune k podobnému morálnímu močálu, jaký existoval u nás za normalizace: odpůrcům režimu zpravidla nepůjde o život, režim po nich bude jen vyžadovat "drobné" ústupky, různým způsobem je šikanovat a mravně korumpovat.

To je ta špatná zpráva. Má to ale i svou dobrou stránku. Z událostí, jako je tato, se dá usuzovat, že íránský režim se chová poměrně racionálně (ve smyslu pudu sebezáchovy a udržitelného mezinárodního postavení) a že jeho líčení jako vlády šílených náboženských maniaků, kterým se výhledově musíme bránit americkou protiraketovou základnou, je záměrným zveličováním a démonizováním. To má svůj jasný účel: ospravedlnit unilateralismus jediné současné supervelmoci obecně a v konkrétní rovině možná i nadcházející útok na Írán, ke kterému by podle některých informací mohlo dojít letos na podzim.Nezbývá než doufat, že rozum zachovají obě strany.

I tak ovšem budeme v nadcházejících letech sotva klidně spát. Současná zahraničně politická doktrína USA (klíčem je podle mne spíš Rumsfeldův dokument National Defense Strategy než poněkud vágní Bushova National Security Strategy) požaduje "globální svobodu jednání USA" v "přístupu ke klíčovým regionům". Vzhledem k formování velmocenské protiváhy v podobě Šanghajské organizace spolupráce a souběžných snah v Latinské Americe se za neexistujícího úsilí o rekonstrukci mezinárodního práva na bázi OSN vynořuje temná analogie s "koncertem mocností", který předcházel První světové válce (přičemž, nemohu si pomoci, smýšlení lidí jako Donald Rumsfeld připomíná některé rysy postbismarckovského Německa). Dějiny se neopakují?