Starořecký výraz "logos" má četné významy. Maličko se nejdřív porozhlédněme po dalších příbuzných výrazech z antické --- "klasické" --- řečtiny. "Ho logistés" byl posuzovatel, znalec účtů, soudce. Přídavné jméno "logistikos" znamenalo mj. být zběhlým v počítání, být rozumným, být rozvážným. Jiné příbuzné adjektivum je "logios"; ve významu být v něčem zběhlý, orientovaný, poučený, ale také být výmluvný, anebo přímo učený. Jako podstatné jméno "ho logios" výraz znamenal věštce; ve středním rodě jako "to logios" tento výraz byl uplatňován pro slovo nebo výrok věštírny. Přímo výraz "ho logos" na sebe nabalil celý shluk možných významů, vzájemně odlišitelných podle situace a potřeby.

Aspoň několik na sebe navazujících významů si tu ve spřízněných významových dvojicích uveďme: Počet, účet; platnost, cena; názor, mínění; důvod, důkaz; mluva, výrok; vyprávění, výklad; způsob řeči, věta; téma, tvrzení; spis, kniha. Tento výraz má ovšem navíc jeden zvlášť přenesený a značně abstraktní význam. Obdobně jako předtím v sanskrtu výraz "rtam", který se mohl uplatnit také jako "řád", "uspořádání" (také reality!), ne-li "racionální předobraz" všeho. Zrovna tak v počátcích křesťanské éry v evangeliu Janově našel výraz "logos" zcela nevšední uplatnění. Pisatelem tohoto hned na začátku vzrušivě hymnického textu byl "logos" vnímán jako personifikovaný "důvod" a "tvůrčí projekt"; tedy jako Tvůrce světa, a pak vlastně Bůh. Pak ovšem je pro nás náležité slovo psát s velkým počátečním písmenem, čili "Logos". Dnes je především v USA v oběhu termín "Intelligent Design"; toto v současnosti do oběhu vnesené dvousloví nemá daleko k intuici evangelisty Jana.

Toto krátké zamyšlení nechce jít do přílišných podrobností. Ale nemělo by se zapomenout na to, že s rostoucí potřebou vnímat v rámci křesťanství Ježíšovu misi na této zemi jako božský dar narůstala postupně jistá "nutnost" také představu o tom, že "sedí na pravici Boha-Otce", naléhavěji propojit s bezčasím původně vyhrazeným jen starozákonnímu Hospodinovi. Nejen v českých překladech Janova evangelia se objevuje "Logos" jako "Slovo", vnímané jako zástupný termín pro Ježíše jako Krista. To "Slovo" jako kdyby se odlouplo z transcendence, aby v našem "imanentním" světě vůbec nějak se mohlo promítnout jinak nepochopitelné a nesdělitelné poselství o vyznávaném Bohu. V pozdějším křesťanském dogmatu nakonec "Logos" vystupuje jako preexistentní Kristus, tedy v rámci dogmatu o božské Trojjedinosti transcendentně a pochopitelně svou "podstatou" mimo běžný historický čas.

"Slovo" lze sice také zároveň vnímat jako kotvené v čase, ale nikoli jako pouhé "sdělení" či příslib božího království na konci první třetiny prvního století naší éry, nýbrž jako zřejmě mystický čin. První vyznavači Ježíšovy památky vnímali svět prostřednictvím aramejštiny. Janovo evangelium má již vesměs řecky uvažující adresáty a zcela nový historický kontext. Asi stěží si budeme myslet, že by Benedikt XVI. zval k výměně názorů na toto posléze zmíněné "kristologické" téma. Zrovna tak je nepředstavitelné v nějakém smíšeném muslimsko-křesťanském kolegiu porovnávat nějak Ježíše s Muhammadem. Nanebevzetí je sice předpokládáno mezi věřícími pro oba dva, ale Muhammad je "jen prorok", zatímco Ježíš jako "Logos" je konsubstanciálně v rámci konceptu "boží Trojice" Bohem...

Vracíme-li se teď nakonec k termínu "logos" z papežovy přednášky, neodkazoval jím na "Slovo učiněné tělem", nýbrž na potřebu racionality ve věroučných debatách. Víra se ovšem pohybuje ve zcela jiných dimenzích než racionalita. Má také zcela jiná kritéria než věda. Víra nepochybuje; věda se stále snaží svá tvrzení falzifikovat. Vnitřní "jistoty víry" nelze podrobovat žádným objektivním testům. Žel...

A je opravdu škoda, když mají obě uvažované strany ve vlastní minulosti kromě pozitiv také kontroverzní doklady realizace "víry", že pro případný dialog s muslimy papež jako motto své přednášky volil příkrou formulaci na účet předpokládaného partnera dialogu. Totiž že v Muhammadově učení jsou "pouze věci špatné a nelidské". V současném rozjitřeném světě takovou formulaci neučiní stravitelnější ani předem citovaný odkaz na súru z Koránu (2.256, aby nebyl nátlak ve věcech víry), ani to, že sám inkriminovaný výrok pocházel z devadesátých let 14. století a pronesl jej světský panovník. Po bitvě je každý s moudrostí generála? Cožpak se nedalo předvídat, že my lidé stále kromě racionálních důvodů vnímáme zároveň optikou svých citů a nálad?

Jestliže Benedikt XVI. vyzýval k "setkání mezi vírou a rozumem", ať už v lůně Římskokatolické církve, anebo směrem navenek, jeho apel narazil jako kosa na kámen. Stačila na to jediná věta. Věta, od níž se okamžitě nedistancoval, jakmile jednou tu neblahou větu citoval...