Ne nadarmo se říká, že mince mají dvě strany. A také by měla být ctěna právnická zásada o tom, aby byla slyšena i druhá strana. Možná také známe onen Ježíšův výrok o tom, zda z práva hodit kamenem automaticky plyne oprávnění skutečně také házet. (Hoď po ní kamenem?) Nejde jen o samo svědomí a jeho neúchylnou čistotu. Ve věcech náboženské víry je argumentační terén zvláště citlivý. Pokud jde o samo šíření nějaké víry násilím, bylo papežem Benediktem XVI. naprosto jasně řečeno, že se od této neracionální koncepce distancuje. Je možným programem diskuse, k níž ostatně papež nabádal, zda může rozum "být hluchý k božství" (slova ze závěru papežovy přednášky). Muslimové ovšem nepřehlédli, že hned ve třetím odstavci textu přednášky byl kategorický citát adresovaný učení Muhammada, že "nalezneš tam pouze věci špatné a nelidské". Ta generalizace výroku zůstala, bez ohledu na jeho autora a bez ohledu na další text. Kdyby bylo stroze pro všechny časy a situace pravda, co výrok tvrdí, bylo by stěží vysvětlitelné, že nakonec islám vytvořil kulturu a náboženství, žijící již skoro půl druhého tisíciletí, z níž přejímala řadu podnětů i Evropa. A na druhé straně nechejme na hlavě: cožpak nemáme v křesťanských dějinách mj. vybití polabských Slovanů na účet jakoby víry, křižácké války, včetně té nesmyslné a úděsné "křižácké výpravy dětí", inkvizici, husitské války nebo válku třicetiletou, navenek také jakoby "pod náboženskými prapory", anebo násilné obracení na křesťanství mezi Indiány?

Určitě by nás --- bez ohledu na osobní víru či bezvěří --- mělo přinejmenším přimět aspoň k respektu to, jakou asi museli mít víru ti z prvotních křesťanů, kteří byli ochotni pro svou víru položit i život jako mučedníci! Ne jako dobyvatelé. Tato silná tradice víry v "boží království" byla dávno rozmělněna v konzumní stereotypy víry. Křesťan by mohl dnes a denně závidět muslimům, oč hlouběji islám pronikl --- možná nikoli neproblematicky --- do každodenního života muslima. Samozřejmě že tu teď nemůže jít o sociologickou studii islámu. Sociální postavení, kulturní úroveň, autorita konzervovaných svatých textů i jejich vykladačů v dnešním světě v lidových muslimských vrstvách samozřejmě zde zohledněna není. Nelze přehlédnout, že přístupem k životu a jeho hodnotám, nejen mezi muslimy, jako kdybychom nežili úrovní vědy a techniky v 21. století.

A také se moc dobře ví, že každému je dovoleno jinou měrou. Papež je hlavou Římskokatolické církve. Nelze u něho očekávat, že by nějak deklarativně mohl uznat rovnoprávnost a rovnocennost islámu a křesťanství. Je-li islám navenek jakoby "jeden", jeho vyznavači jsou historicky rozděleni na dvě velké větve, sunnity a šíity. Křesťanství je na tom mnohem hůř; navenek je rozštěpeno do stěží přehlédnutelné řady církví a sekt. Jaký "derivát" dáme na misky vah, pokud bychom měli vážit přínos těchto dvou světových vyznání? V náboženské víře je navíc samotná "pravda" problémem; už proto, že vesměs spoléhá na přijetí transcendentně vnímaného poselství "o božství" jako dar jisté milosti (ve variantě dozajista zčásti inspirované náboženskými tradicemi místa, kde člověk žije). Případné "testy víry" se neobracejí na tento svět! Žijí z víry v zásvětno. Bez racionality se obejdou. Zcela jinou otázkou pak je, kam lze dospět odkazy na "logos", jak to v citované řezenské přednášce učinil papež Benedikt XVI.