Měli by se naučit anglicky, trochu britské historie a mělo by se jim dostat tak trochu porozumění, jak se žije v Británii. Dále, asijským (muslimským) dívkám by se mělo dovolit naučit se plavat, navzdory námitkám od jejich rodičů (kteří nechtěli, aby se dívky svlékaly i jen mezi sebou). Jinými slovy, s muslimskými dětmi by se mělo ve školách zacházet stejně jako s jinými dětmi.

Za tyto mírné návrhy byl Honeyford vyšetřován vládou, tisk ho skandalizoval jako rasistu, zesměšňovaly ho levicové demonstrace před jeho kanceláří a nakonec byl připraven o zaměstnání. Od té doby je nezaměstnaný. Možná je dnes pro něho útěchou, že nyní ho svými "extremně pravicovými" názory překonala celá řada labouristických politiků, včetně nejméně jedné ministryně i předsedy Komise pro rasovou rovnost.

Došli jsme v Británii od té doby skutečně daleko, konstatuje autor. Když vyplynulo letos v únoru z průzkumu veřejného mínění mezi britskými muslimy, že asi 40 procent z nich (tedy asi 800 000 lidí z 60 milionů Britů) by si přálo, aby v určitých částech Británie bylo zavedeno islámské právo, sir Trevor Phillips, předseda Komise pro rasovou rovnost, na to reagoval slovy, že by si měli sbalit své saky paky a vypadnout. Doslova řekl: "Chcete-li, aby se o zákonech rozhodovalo jinak, musíte žít někde jinde."

Myslím, že kdyby takové prohlášení učinil v roce 1984 -- nebo vlastně i 1994 -- člen i toho nejkonzervativnějšího klubu Konzervativní strany, stal by se terčem ostrých útoků a pravděpodobně by ho z Konzervativní strany vyloučili. Výrok "Když se vám to tady nelíbí, můžete se odstěhovat jinam" se tehdy považoval za vrchol rasismu. Lidem, kterým se to "tady nelíbilo", se doporučovalo, aby se dali na politiku a poměry změnili.

Labouristická ministryně Kellyová dále řekla: "Existují bílí Britové, jimž se změny ve společnosti nelíbí. Vídí, že se obchody a restaurace v centrech jejich měst mění. Vidí, že jejich čtvrti začínají mít mezinárodní obyvatelstvo."

Jistě jsou tyto výroky dané ministryně motivovány nepříjemnými zkušenostmi při doplňovacích volbách v Barkingu a v Dagenhamu, kde místní bělošská dělnická třída při posledních komunálních volbách hromadně hlasovala pro rasistickou Britskou nacionální stranu.

Multikulturalismus tvrdil, že se komunity neustále mění a že si na to lidé musejí zvyknout. Bylo to ale lživé, protože přistěhovalci se měnit nemuseli -- přijímalo se, že se přirozeně spojí a budou se snažit ochraňovat svou původní kulturní totožnost. A když proti tomu původní bělošské obyvatelstvo protestovalo, odsuzovalo se to jako předpotopní rasismus.

Kellyová by bezpochyby nic takového neřekla, kdyby nezačala BNP ohrožovat volební podporu Labouristické strany a kdyby neexistovali v našem středu lidé, kteří nás natolik nenávidí, že nás chtějí všechny zabít.

Zdá se, že to by poslední triumf multikulturalismu -- vytvořit v britské společnosti dost velké množství lidí, které britská společnost přesvědčila, že nemá cenu se snažit integrovat, protože převládající kultura je bezcenná -- je utlačitelská a dekadentní.

Britská vláda prý byla šokována, že atentátníci ze 7. července 2005 v Londýně i spiklenci, kteří údajně připravovali útoky proti transatlantickým letadlům, se narodili v Británii. No, těm z nás, kteří multikulturalismus vždycky považovali za nebezpečný a hluboce rastistický, to jako takový šok nepřipadlo.

Nakonec bychom neměli zaměřovat svůj hněv proti šíleným islámským kněžím, ale proti bělošským liberálům, kteří jim umožnili prosperovat.

Kompletní článek v angličtině ZDE