Vojenské jednotky OSN s dočasným mandátem, tzv. FINUL, dosud vedené francouzským generálem Alainem Pellegrinim, sice v regionu operují, Paříž ovšem začala náhle o původně slíbených jednotkách v počtu 3 000 vojáků nahlas pochybovat. "Waiting for Jacques," shrnuly problém ve svém editorialu počátkem týdne americké The New York Times ZDE

Namísto výrazného navýšení Paříž náhle mluvila o "zárukách" a o vyslání "symbolického počtu" 400 vojáků. Vypadalo to jako burleskní diplomatická taškařice...

Chirakovo "pas de deux"

Mezinárodní síly, jimž právě Francie velí -- ne bezdůvodně s ohledem na svou historickou zkušenost v regionu -- se ocitly v pasti. Stabilita v zóně byla po množství silných evropských prohlášení nakonec stvrzena rezolucí Rady bezpečnosti OSN č. 1701 o zastavení bojů, jejíž znění vypracovali společně Američané právě s Francouzi. V okamžiku, kdy Američané dali najevo, že nehodlají vyslat do regionu žádné další vojáky, pozornost se upřela na Francouze.

Okamžik zaváhání... trval do čtvrtečního večera. "Podmínky, který byly Francií vyžadovány, byly splněny, proto jsem se rozhodl jsem kladně odpovědět na žádosti generálního tajemníka OSN a libanonské a izraelské vlády," řekl pateticky v televizním vystoupení k národu prezident Jacques Chirac. Originál ZDE

Francouzský prezident z původně vyhlašovaných 3 000 vojáků sice snížil počet o polovinu na 1 600, i tak ale jeho prohlášení zvedlo hladinu onoho "symbolického počtu" na konečných 2 000 (Francie má dosud na místě 400 vojáků).

Mezi prvními, který Chirakovi k odvážnému rozhodnutí blahopřál, byl italský premiér Romano Prodi. "Nebudeme v Libanonu sami," napsal v pátek italský list Corriere della Sera. Italové totiž, na rozdíl od váhajících Francouzů, přispěchali v týdnu nečekaně rychle s nabídkou vyslat do Libanonu svých 2 000 vojáků a ujmout se dokonce velení celého kontingentu... Italská role se ukázala jako velmi účinná: k rozhodnutí reagovat promptně blahopřál Prodimu i americký prezident George W. Bush. Taková reakce musela Francouze znervóznit...

Co se to ale vlastně stalo, že Francouzi začali sami o sobě pochybovat? "Zmatky, kterých jsme byly svědky poslední týdny mají zdroj v problému politické komunikace, stejně jako v armádní zdrženlivosti angažovat se dříve, než bude koncept operace dostatečně upřesněn," míní francouzský vojenský analytik Bruno Tertrais v pátečním chatu večerníku Le Monde. I přes takové abstraktní výroky je více než zřejmé, že rozhodnutí Francie vstoupit do závažným způsobem regionu nebylo pouze výrazem uražené ješitnosti, ani neznalostí poměrů.

Chirakovo baletní "pas de deux" stojí za to chápat jako výraz obtížnosti rozhodnutí, před nímž stojí každý ze států, který o podobném kroku uvažuje. Týká se to nejen Francie, ale i všech dalších zúčastněných zemí -- Belgie, Španělska, Polska a Finska, které zatím oficiálně potvrdily svou předběžnou účast. O tom, jak je situace křehká, svědčí i váhavost české diplomacie, která ve vztahu k Izraeli zaujímá poněkud asymetrický postoj (vystoupení českého velvyslance Michaela Žantovského v médiích jsou jenom špičkou ledovce), když ve veřejných deklaracích hraje trochu nešikovně amerického kašpárka, a ve skutcích povětšinou vetešnickou bezradnost.

Ve jménu Evropy

Je totiž třeba vidět, že většina jednotek je tvořena evropskými vojsky a jako taková jsou také již nyní posuzována. Společná obranná a bezpečnostní politika, jíž dosud Evropská unie (EU) zatím nedisponuje, může vzniknout jenom z účasti v konfliktních zónách -- nemá totiž valného smyslu o ní vést nekonečná jednání, když stávající struktura EU tak jako tak dává v Radě bezpečnosti mandát pouze národním státům.

Itálie, která má nyní silně proevropsky orientovanou diplomacii, v tom může sehrát významnou roli. Svědčí o tom i poslední vyjádření italského ministra zahraničí Massima d'Alemy. Itálie i přes vysoký počet 3 000 vojáků, které nabízí, nehraje "vysoký profil", a je připravena se na řízení armád s Francií pouze "podílet". "Itálie sama o sobě nenabízela velení FINUL, chtěli jsme tam jednoduše být s Evropou a ve jménu Evropy," říká ministr d'Alema.

Politika v konfliktní zóně vyžaduje kontext. Stojí za to připomenout, že Francie se podílela (společně se Spojenými státy americkými) hned na několika předchozích deklaracích OSN. Ačkoliv je zřejmé, že Francie a USA mají často rozdílné představy na vývoj "globální bezpečnosti", je právě Libanon místem, kde je možné považovat za přínosné, že obě mocnosti spolu úzce spolupracují. Rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1559 z října 2004 mimochodem předpokládala odzbrojení milicí Boží strany (Hizballáh), což zůstává jedním z podstatných problémů stávajícího mandátu jednotek FINUL. Zdá se, že francouzské diplomacii se podařilo vybalancovat garance; jedním z rozhodujících hledisek byla například i účast muslimských zemí, neboť intervence vojenského charakteru má vždy povahu minimálně psychologické okupace.

Francouzi mají v paměti hned několik událostí, které se odehrály během jejich působení v regionu: patronát nad útěkem do exilu Jásira Arafata z Libanonu (1982), atentáty v Drakkaru a Beyrútu(1983), pokračování války mezi Izraelem a Libanonem (1996), ale i traumatizující zkušenosti z mise v Bosně v 90. letech. To vše se dělo za účasti či koordinace s USA, ale mnohdy také navzdory USA -- s výsledky často rozporuplnými. Po dlouhé době jsou to ale klíčové evropské země, zejména Itálie a Francie, které vstupují za podmínek OSN a ve spolupráci do žhavého regionu. Mohou sehrát, na rozdíl od amerických způsobů, úspěšnou hru? Italský ministr zahraničí d'Alema si to myslí: "OSN a Evropa mají příležitost hrát důležitou roli v regionu. Dosud jsme ji hráli jako 'plátce', ale nikdy jako 'hráč', Evropa může hrát poprvé aktivní roli na Blízkém Východě. Pokud bude mít mise v Libanonu -- ne pouze vojenská, ale také politická, humanitární, ekonomická -- úspěch, může posloužit jako model pro izraelsko-palestinský konflikt, a spustit konečně mírový proces."

Zatím byli ale ve hře zejména hráči dva: Izrael (respektive USA) a Libanon (respektive Írán), nepřehlédnutelní jsou ale i Jordánsko a Sýrie - ta teprve nedávno opustila Libanon a na rukou jí zůstala podle mnohých krev po vraždě bývalého premiéra Rafíka Haririho (1944-2005). O tom, zda hodlá vstoupit do hry i Rusko, rozhodnou příští dny. Nelze si nevšímat ani varovných konstrukcí o spojitosti izraelské operace proti Hizballáhu s americkým plánováním války s Íránem -- viz. článek v The New Yorker ZDE

Měsíční válka mezi Izraelem a Libanonem za sebou zanechala krvavé oběti. Evropské státy v tyto dny podstupují těžký test vojenských sil rovnováhy v regionu, která může připomínat sklapovací past. Americká přítomnost v Iráku se každým dnem propadá do katastrofy, z procesu se Sadámem Husajnem se stává soudní politická fraška; součinnost operací v Afghánistánu čelí úspěšné a ničivé vojenské taktice Učedníků (Tálibánu), kteří nesložili zbraně. Na otázku, kde je mysteriózní vůdce Usáma bin Ládin, se už nikdo raději neptá. Americká strategie "přestavby Blízkého východu", vzešlá z laboratoře bývalého náměstka Paula Wolfowitze, by mohla být konečně vyvážena evropskými nástroji, mající více respektu k dějinným a civilizačním souvislostem národů levantského půlměsíce.

> O tom, jaká bude celková výše podílu Evropské unie rozhoduje jednání ministrů zahraničních věcí, které se v tyto okamžiky sešlo v Bruselu. (Pátek 25. srpna od 15 hodin)