Raketová technologie KLDR (předaná též do Pákistánu a Íránu) je založena na sovětských kapalinových raketách z 60. let, zejména typu označovaném v kódu NATO jako SCUD a patrně i námořním SS-N-4. Vlastní korejská raketa Nodong, pojmenovaná v Pákistánu Ghauri a v Íránu Šaháb-3, je jednostupňová kapalinová raketa středního doletu. V současnosti jde také o jedinou spolehlivě fungující íránskou raketu středního doletu; dosah tohoto prostředku je odhadován na 1.500 kilometrů. Další korejská raketa středního doletu Taep'o-dong-1 je také kapalinová, dvoustupňová, přičemž první stupeň tvoří Nodong a druhý raketa SCUD. I Taep'o-dong-2 o předpokládaném doletu zhruba 3.700 km je v základní verzi dvoustupňovou kapalinovou raketou. Třístupňová varianta s koncovým stupněm užívajícím pevné palivo vynesla v roce 1998 na oběžnou dráhu první korejský satelit. Tuto verzi užívá Írán jako Šaháb-6. Podobně jako korejské předchůdkyně, také íránské několikastupňové rakety mají spoustu dětských nemocí a dosavadní zkoušky byly z valné části neúspěšné. Strategické rakety poháněné pevnými palivy ani KLDR, ani Pákistán, ani Írán nepoužívají, protože tento typ pokročilejší raketové technologie ze zahraničí nezískaly a samy jej nebyly schopny vyvinout.

V době vzniku raket předaných Sověty KLDR heterogenní pevné pohonné hmoty (PPH), složené typicky z polybutadienu či polyuretanu, perchlorátu amonného a hliníkového prášku, teprve vznikaly v laboratořích. Starší PPH, černé či bezdýmné střelné prachy, poháněly prakticky jen dělostřelecké rakety krátkého doletu a bylo technologicky neproveditelné lisovat dostatečně velká homogenní prachová zrna pro rakety strategické. S vývojem heterogenních PPH došlo k dalekosáhlému vytlačení kapalných pohonných hmot (KPH) z pohonu strategických raket všech kategorií, tedy i raket mezikontinentálních. KPH se ve vyspělých zemích udržely převážně jen u raket používaných v kosmickém výzkumu. Optimální kombinace paliva a okysličovadla totiž zajišťuje větší specifický impuls, než u raket na PPH, což znamená i lepší poměr mezi celkovou a užitečnou hmotností prostředku (raketa "unese více a výše"). V kosmickém programu také nevadí, že rakety na KPH potřebují poměrně dlouhou předstartovní přípravu - což byl ve vojenství základní důvod jejich nahrazování raketami používajícími PPH, jež lze odpálit prakticky okamžitě. V době, kdy se objevily heterogenní KPH, se navíc podařilo zpřesnit a miniaturizovat jaderné hlavice, takže menší únosnost nových strategických raket příliš nevadila.

Mezikontinentální Minuteman 2, typ, od nějž jsou odvozeny americké antirakety rozmístěné na dosavadních základnách v USA (stejný typ by byl s největší pravděpodobností umístěn i v ČR), je také poháněn hybridní pevnou pohonnou hmotou - stejně jako jeho následník, raketa MX. Není tedy pravda, že rakety středního doletu používají zpravidla PPH, zatímco ty mezikontinentální KPH. Je třeba spíše rozlišovat různé poválečné generace velkých raket z hlediska typu jejich pohonu. Existovala celkem čtyři stadia: V prvním USA i SSSR používaly kopie německé rakety A-4 (V-2) poháněné ethanolem a kapalným kyslíkem. Ve druhém byly vyvinuty motory spalující letecký petrolej nebo benzín (s různými okysličovadly), které poskytují větší specifický impuls než ethanol. Třetí generaci pohonu představovaly prostředky využívající dlouhodobě skladovatelné kapalné pohonné hmoty, vesměs hydrazin, monomethylhydrazin nebo dimethylhydrazin, spalované s oxidem dusným. Tato směs má navíc tu výhodu, že je hypergolická (samozápalná). Čtvrtá generace strategických raket všech kategorií létá na PPH. Rakety "darebáckých států" však používají pohonné soustavy druhé či třetí generace.

Přejděme nyní k tvrzení, že odpalování raket dlouhého doletu jiným než východním směrem, tj. s využitím impulsu zemské rotace, je fyzikálním nesmyslem. V civilním kosmickém programu jsou skutečně rakety vesměs odpalovány východním směrem - ale i toto pravidlo má své výjimky. Například 26. března 1984 odstartovala z kosmodromu Bajkonur raketa severním směrem a ještě předtím, 4. listopadu 1983, došlo k retrográdnímu startu (proti směru zemské rotace, tj. západním směrem) rakety Kosmos-3M z kosmodromu Pleseck. Podrobnější popis a schematická mapka jsou k dispozici ZDE.

Podívejme se nyní na "domácí úlohu" pro plánovače amerického letectva (strategické raketové síly USA jsou organizačně přičleněny k letectvu). Mají spočítat jeden z palebných prvků pro následující zadání: "Představte si, že jste bezpečnostním šéfem při testu mezikontinentální balistické rakety. Odpalovací základnou bude Vandenberg Air Force Base severně od Los Angeles... Cílem je ostrov v jižním Tichém oceánu, ostrov Yap."

ZDE

Typická nesmyslná školní úloha? Uvidíme...

V elektronické podobě studie Geoffrey E. Fordena The Military Capabilities and Implications of China's Indigenous Satellite-Based Navigation System , která visí na webu Princetownské univerzity, lze na straně 20 objevit nákres předpokládané dráhy čínské rakety směřující z Xuanhua na Washington, vyhotovený v gnómické polární projekci. Raketa Dlouhý pochod-5A totiž prolétává přímo nad Severním pólem. Forden - fyzik, který v letech 2002-2003 pracoval pro Monitorovací, ověřovací a inspekční komisi OSN - ovšem psal svou studii ještě v roce 2004, takže neměl dosud možnost číst zásadní Valníčkův článek v Právu, aby pochopil, že něco takového jako start strategické rakety jiným než východním směrem je fyzikální nesmysl...

mapový podklad pro odpalovací základny v Íránu ZDE

Článek Boost-Phase Defense Against Intercontinental Ballistic Missiles, zpracovaný American Physical Society a kritizující jednu z komponent americké protiraketové obrany jako nepraktickou, zase na obrázku 1 zachycuje útok íránských raket na Washington, Dallas a San Francisco. Neexistující íránské mezikontinentální rakety na něm startují retrográdně, tj. západním směrem.

Další fyzik, Ron Gilman, zase ve studii Anti-ICBMs dokonce doslova píše: "K uvedení do problému uvažujme nejprve pravděpodobné trajektorie raket přilétajících z nějaké země do USA... Zbylé identifikované země "osy zla" jsou Írán a Severní Korea. Proto trasy raket přilétajících z těchto zemí do kontinentálních USA obecně procházejí nad polárními oblastmi. Severokorejské rakety by měly tendenci letět nad Čínou nebo Ruskem nebo Japonskem. Protože házet rakety na něčí zemi je nezdvořilé, severokorejské raketové testy obecně směřují východně nad Japonsko, což vede po každém testu k japonským protestům.

Rakety z Íránu by letěly obecně severním směrem. Většina trajektorií do USA vede nad středoasijskými státy, jako je Turkmenistán, Uzbekistán, Kazachstán, pak Rusko a Kanadu. Trajektorie do východních USA mohou vést nad východoevropskými státy jako je Polsko."

Akademické úvahy teoretiků? Snad. Jenomže proč se pak i ve vládním dokumentu zkoumajícím možnosti obrany proti íránským a severokorejským raketám Performance Needed for an Operationally Effective BPI System píše o íránských raketách startujících západním směrem, které nebude vždy možno sestřelit ze základen v Afgánistánu?

A proč by někdo vůbec odpaloval rakety kolmo na směr zemské rotace, nebo dokonce částečně proti němu? Z jednoduchého důvodu: Čím delší dráha rakety, tím větší šance protiraketového systému protivníka na zásah. Zatímco po cirkumpolární trajektorii by raketa z Íránu do USA letěla nejkratší možnou cestou, potom směrem na východ, pokud by se příliš neodchýlila od rovnoběžky, by to podle Valníčkovy rady vzala velkou oklikou. Z Teheránu do New Yorku je to vzdušnou čarou po nejkratší spojnici necelých 10.000 kilometrů, do San Francisca asi 12.000 kilometrů. V případě východní "objížďky" však, jak píše Boris Valníček, "Ze Severní Koreje musí střela mířená na USA oblétnout čtvrtinu až třetinu obvodu Země, z Íránu např. do San Franciska je to asi polovina obvodu planety" - tj. cca 20.000 kilometrů, o dvě třetiny delší trasa. Velmi důležitý bonus pro operátory antiraket...

Patřím k odpůrcům výstavby americké základny v ČR, kvůli možné destabilizaci mezinárodní jaderné rovnováhy a kvůli skutečnosti, že by se Česká republika stala prvořadým terčem připadného napadení - přičemž plánovaný protiraketový systém, zasahující raketu na střední části dráhy, sám sebe před útokem neubrání. Údajná íránská hrozba je navíc podle dostupných informací značně přehnaná a lze se domnívat, že základna v ČR by mohla být ve skutečnosti určena proti ruským raketám. Nedomnívám se však, že ve snaze odvrátit výstavbu základny je namístě používat argumentů, které příznivci americké jaderné hegemonie vcelku bez obtíží rozcupují na kousky. A přesně takové - bohužel - jsou v tomto případě argumenty renomovaného astronoma Borise Valníčka.