A může lidská bytost s nahromaděnými křivdami, ústrky či duševním traumatem vyrůst ve vzor jedince těch nejušlechtilejších kvalit? Co víc: po rocích (ba desetiletích) zákazu publikování, hanění (což teprve věznění) či ignorování v sobě sotva lze udusit zášť vůči těm, kdo směli, sloužili či páchali... Ani o vpravdě antagonistickou nesmiřitelnost a až metabolickou nenávist tedy není nouze. Obraz literatury konce minulého a začátku dvacátého prvního století prostě vzniká nejen na psacích stolech, ale také - a vůbec ne bez zaujatosti a stranění - v oblastech mimoliterárních. Jen ti nejnezasvěcenější oponují tvrzení, že obraz české literatury ve  slovnících, učebnicích a masmédiích je opět - po kolikáté už? - deformovaný.

Národní literatura je ovšem přes to všechno jen jedna.

Na podzim roku 1999 jsem se stal členem nepočetného přípravného týmu z Občanského sdružení V-ART, který si umanul vytvořit internetový projekt Litterate otevřený kterýmkoliv spisovatelům bez rozdílu. Projekt byl ve své počáteční fázi uveden na Internet 1. dubna 2000, bytněl v letech 2001 - 2003, reflektoval příchod nového století a tisíciletí a zvažoval perspektivy literatury v procesu dynamického vývoje technologií. Internet vítal jako příležitost literatury vymanit se z přežívajících paradignat, osvobodit se od nich a prosadit svůj mohutný myšlenkový záběr neselektivně, čili čitelně a zřetelně, zkrátka litterate. Připomeňme, že to je už v době, kdy - řečeno s Petrem A. Bílkem - literaturu zajímá jen několik tisíc lidí. Znám středoškoláky, kteří složili maturitní zkoušku z jazyka českého a literatury, byť za čtyři či pět let studia nepřečetli jedinou, ale jedinou knihu. Už je to tak: Pro generaci, která se právě ujímá odpovědnosti za chod společnosti, je popředním zdrojem informací elektronické médium. A z toho pro spisovatele vyplývá jednoznačný imperativ doby - zpřítomnit krásné písemnictví na Internetu, aby se stalo přirozenou složkou kultury počítačově gramotných pokolení.

V zájmu zachování myšlenkové kontinuity článku si uvedu pasáž ze svého staršího textu: "V subprojektech organizačně syntetizujícího útvaru Litterate se surfař potká s Alenou Vrbovou, Theofilem Halamou, Ivo Odehnalem, Josefem Hrubým, Michalem Černíkem, Ladislavem Jurkovičem, Jiřím Žáčkem, Karlem Sýsem a desítkami dalších umělců formujících českou literaturu a výtvarné umění druhé poloviny dvacátého století a počátku století nynějšího. Podobně jako předešlé Adieu 2000 jsou oba almanachy Zonty koncipovány jako strom bloků a ne bez poezie, ne bez filozofie. Zájmům budoucnosti literatury podřadili variace na nevraživost mágové slovesného umění - symbolicky hned v prologu nového věku." Jde o část rukopisu Zkušenosti a vyhlídky české internetové literatury zveřejněného časopisem Host, měsíčníkem pro literaturu a čtenáře, v březnu 2001 - jenže bez citované pasáže, třebaže je v kontextu článku tou z nejzásadnějších. Další možné volné souvislosti může čtenář domýšlet po konstatování, že měsíčník Host vychází, jak psáno v tiráži, s laskavou podporou Ministerstva kultury České republiky a Magistrátu města Brna.

Na druhé straně sotva přehlédneme, že nemálo dnešních uražených a ponížených publikuje najmě v týdeníku Obrys-Kmen, který je takzvanou inzertní přílohou Unie českých spisovatelů, ale vždy především přílohou Haló novin, deníku fakticky netransformované Komunistické strany Čech a Moravy. Možná je toto spojení nezbytností, kdo ví, určitě však spojení ne právě šťastné.

Poznámka editra: Ti , kteří se rozhodli publikovat b Obrysu - Kmeni, neměli mnohdy na výběr, pokud nechtěli na publikování rezignovat. Nikdo jiný je tehdy netiskl. Takže vyčítat několik adesítkám romantiků, že vzali zavděk azylem v příloze deníku, se kterým ekonomicky nemají nic společného, je pošetilé. Obrys - Kmen má vlastní finace a až ty dojdou, nebude žádného Obrysu - Kmene.

Rozhodnutí přizvat do projektu Litterate autory tří do jisté míry protikladných proudů a uvést tak v život platformu, která zájmy národní literatury klade nad politickou nesnášenlivost, bylo krokem do tmy. Vždyť v té době nebyly (nota bene dodnes nejsou) nijakou výjimkou kritické, nenávistné komentáře a invektivy namířené z jednoho "tábora" do druhého a naopak. (Historicky groteskní už zůstane skutečnost, že autoři začasto velmi, velmi žlučovitých výpadů byli takřka bez výjimky držiteli členské legitimace občanského sdružení Obec spisovatelů.) Jen někteří spisovatelé, vesměs mající blízko k "jestřábím" vůdcům toho kterého "tábora", po zveřejnění své tvorby vedle díla "nepřátel" přerušili s pořadateli filozoficko-uměleckého tvaru Litterate kontakty a případnou další autorskou účast podmínili odepřením publikačního prostoru ideovým protivníkům. Nabídka Občanského sdružení V-ART Písek publikovat na stránce v-art.envision.cz naopak měla nečekaně pozitivní ohlas mezi exilovými spisovateli - čtyři pětiny oslovených se projektu zúčastnily. Zřejmě nejobvyklejší pocity spisovatele-zámořského exulanta vystihla Jarmila Marie Skalná: "Mile mě překvapilo, že Vaše sdružení má zájem uveřejnit můj literární příspěvek v elektronickém časopise. Je to pro mne velkou ctí a mockrát děkuji." Emma Jarošová realizačnímu týmu napsala: "... nejen exilové a podorlické, ale i v mém rodném kraji i jihočeské čtenáře jedině Vy potěšíte mým vypravěčským uměním," a Theofil Halama vstoupil do Občanského sdružení V-ART.

Když revue Chůdové kořeny, čtvrtý a poslední subprojekt tvaru Litterate, pod dojmem oponentury exponentů organizovaného literárně společenského života položila Jiřímu Kloboukovi v podstatě provokativní otázku -- V jednom z posledních mailů jste označil útvar Litterate za průkopnický projekt. Pořád je to váš názor? -- exilový spisovatel odpověděl: "Vaší zásluhou si povídáme přes moře a stiskem tlačítka nahlížíme jeden druhému do svých tvůrčích dílen. Propojili jste navzájem autory, kteří by se jinak nikdy nesetkali. Vydali jste se nevyšlapanou cestou, která se buď rozšíří v bzučící dálnici, nebo zaroste plevelem. Visí před vámi i námi velká neznámá. Váš první průkopnický krok se s přibývajícím časem stane součástí širšího proudu. Od svých následovníků se budete lišit tím, že jste jim ukázali cestu.."

V prvním roce nového tisíciletí tedy měla česká polistopadová literatura konečně projekt zastoupený všemi fakticky i zdánlivě politicky, světonázorově a eticky znesvářenými komunitami spisovatelů, a tedy filozoficko-umělecky obrážející složitost a mnohovrstevnatost evolučního pohybu lidské společnosti. Proč by o něco podobného nemohli usilovat kupříkladu i následníci hořekující nad svým odstrčením či zatajením? Lkát, to je to nejjednodušší. To je póza. To je vyčpělé klišé. Národní literatura je jen jedna a svrchovanou možnost bránit a ubránit se oklešťujícím výkladům jí dává médium nejmodernější a nejsvobodnější.

Zbývá jen přesvědčit - ať už o kvalitě nadčasové, nebo "jen" o esteticky působivém svědectví toho kterého údobí společenského vývoje. Příklady již existují.