Bojím se toho, že to neustálé kňourání básníků nad vlastním údělem, nad neschopností stát se zase čtenými mezi elitami (mezi lékaři, vědci, soudci, inženýry, průmyslníky, kněžími, učiteli, umělci), čemuž se má prý odpomoci různými dotacemi, přízní masmédií atd. (nic z toho mne, milovníka Danta, nemůže donutit číst poezii, která je prostě mizerná, tuctová), chce přivodit zpátky vlnu veřejně podporovaných pisálků, proti nimž se velcí géniové vždy bránili jako proti dotěrnému hmyzu. Na druhé straně ti, kdo tak jistě vědí, že ten a ten je básník (ačkoli třeba za sto let se bude číst stejně jako dneska Machar či Stašek), vůbec neusilují o vzdělání sebe i veřejnosti v široké nádheře panoramatu poezie světového formátu. Zřejmě by z výšky Mont Blanku bylo vidět jejich vlastní úsilí v poněkud jiné perspektivě než z pozemského ráje Polabské nížiny. Jenže v nížinách roste kdeco a bez náležité péče o půdu jen dusivý plevel.

Jen a jen krása pravých perel může přimět toho, kdo má vrozenou estetickou vnímavost, aby je obdivoval, aby je kupoval a trávil s nimi lahodné chvíle, vzácné oázy uprostřed svého jinak uspěchaného a všedního života. Naříká-li ovšem někdo nad tím, že nenachází odbyt a nadšení u vzdělaných, kultivovaných lidí pro své hliněné kuličky, že nikdo nechce tyto kuličky dát své milence na její alabastrovou šíji, je politováníhodný blázen. Tím spíše, tvrdí-li o nich, že jsou krásné, aniž by je položil pro srovnání vedle perel. Chceme-li mít elity, jež milují tu opravdu božskou, niternou poezii, která se nehodí do tlampačů a do novin, musíme jim ji ukázat, bavit se o ní, srovnávat se s ní -- musíme vytvořit standardy rozhledu a jiskrnosti ducha, jaké lze najít třeba v úvahách T. S. Eliota. V tom ale naše národní tradice naprosto selhává.

Abych zcela názorně demonstroval, k čemu podle mého názoru povede masmédiová poezie, jak se klube ze zmíněných článků (p. Štengla a p. Černíka), vypůjčím si pasáž z vrcholného románu Charlese Dickense Kronika Pickwickova klubu (Odeon Praha 1973):

A já k tomuto skvělému a nesmírně výstižnému úryvku z Dickensovy knihy dodávám: děsím se všech těch paní a pánů Hunterových, kteří se vyrojí, až bude poezie zase v módě. Už dnes je básníkem a žvanilem o básnictví kdekdo, zatím díky Bohu jenom na periferii, nečtený a bezvýznamný. Ale tisknou se tisíce sbírek básní, byť je nikdo nečte. Existuje spousta lidí, kteří čekají na to, až se vrátí doba Hunterových, chtějí se mermomocí prosadit, tisknout své Dumky nad umírající žábou ve Vlastě, v Rytmu života, v novinách, slyšet je v televizi, živit se svým básnickým a kulturním povoláním, na což prý mají jako každý jiný právo... Chraň nás, Bože, od nich.